Pražská Noc kostelů 2019

Noc kostelů v Praze je jedna z nejhezčích a nejpřívětivějších kulturních akcí, co znám. Přiměje člověka vypravit se na místa známá i neznámá a dozví se věci, které by jinak netušil. Vyrazila jsem do svýho milýho malinkýho kostelíka Stětí Jana Křtitele v Dolních Chabrech.

Výjimečně byla přístupná i dřevěná zvonička. Dosti mě fascinovalo, že jeden ze zdejších zvonů ulila pražská ZVONAŘKA Anna Bellmannová.

Dole pod zvoničkou - odložený oblouk. Asi schovaný na horší časy. :-)

Kostel a malby z nějakého 12. století, které byly odhaleny pod omítkou při rekonstrukci. Docela mazec. A jak řekl pan archeolog, co nám o kostele přednášel - proč, proboha, někdo takhle krásně (a určitě i draze) zdobil vesnickej kostelíček v polích daleko za Prahou u silnice na Mělník?

Ono tu je víc podivností. Pod dnešním románským kostelíkem se při archeologických průzkumech našly základy tří starších staveb, z čehož dvě pravděpodobně také byly kostely. Zase, proč? Proč někdo stavěl pořád dokola kostely na malým kopečku uprostřed ničeho? (Z dob těch starších staveb ani není pořádně dokázáno, že by v okolí na území Chabrů bylo nějaké větší osídlení.)

A pod podlahou se našla středověká hliněná dlažba s dlaždicema, zdobenýma raženýma biblickýma výjevama. Zase - to si dávali do chrámů a staveb šlechticové. Ne do obyčejnýho vesnickýho kostelíka v poli.

A na kámen ve zdi na rohu kostela, zvenčí, někdo cca v období husitských válek napsal rukou nápis, který přečetl až po staletích nějaký zvědavý fotograf, který nafotil a tak dlouho si hrál v photoshopu, až vytáhl latinský nápis. Taky To nejčitelnější říká něco jako

"když v srdci není víra, marně se jazyk namáhá prací".

Prostě Boha neutáhneš na hezký řeči, on stejně vidí až do vnitřností. :-)

Někdejší středověkej sprejer nebyl úplně blbej.

Ale dost středověkejch záhad. Přesunuli jsme se nahoru k varhanům a povídal nám zdejší varhaník. Jo, od dob, kdy jsem sem občas chodívala, tu přibyl muzikant! A dostal to tu na starosti novej farář. (Třeba už nebude vyhrožovat tím, že jestli tu bude chodit k přijímání jen těch pár lidí, tak že tu ty mše přestane dělat.) Asi se zase někdy stavím. 

Varhany jsou, narozdíl od kostelíka, celkem nové, snad někdy z konce 19. století a hrajou krásně. Varhaník nám ukázal, co je co, co jak funguje a co co způsobuje. Jako děcko jsem se vždycky dívala pod ruce našemu varhaníkovi u nás doma na dědině a všechny ty hejblata mě fascinovaly, ale absolutně jsem tomu nerozuměla. Tak teď jsem konečně možná trošku pochopila. 

Taky jsme dostali do ruky varhanní píšťalu, mohli do ní fouknout, a chvíli jsme šlapali měchy. Nezdá se to, ale dá to zabrat. 

Jo a slyšet Narodil se Kristus Pán v prázdným kostele na konci května, to se fakt jen tak nepoštěstí. :-)

Místo otevřené, zvoucí, světla plné.

Program skončil, je čas jít. Tak zas někdy. Myslím, že to bude dřív, než na příští kostelní noci.

A procházkou domů. Na bydlišti mě fascinuje to, že i když tu jsem už sedm let, pořád ještě občas zajdu do končin, kde si říkám "a tohle tu jako fakt je?" Jo, je. Stačí obejít baráky na konci ulice z jiné stran než obvykle.