Onehdá jsem těma končinama kolem Chýnova (při nichž mi automaticky naskočila Chýnovská jeskyně) náhodou projížděla a přitom usoudila, že ty končiny vůbec neznám a že by taky někdy stály za návštěvu. Když jsem zjistila, že v okolí je obrovská lesní kešková série, nebylo nač čekat. Objevila jsem spoustu krásnejch míst, zažila plno krásnejch chvil a i na tu jeskyni nakonec došlo.
Známej směr, ale z neznámejch končin - dosud mně neznámá trať krajem Vysočiny Tábor - HavlBrod
Bydlím. Byl to drobet úprk, příjezd vlaku v 19.30 a odchod servírky, co mě měla ubytovat, ve 20.00, ale kopla jsem do vrtule, našla správnou polňačku a ještě před osmou jsem byla ve vesnici Kladruby. Dostalo se mi pohodového ubytování v obrovském pokoji.
Den první. Fascinovaly mě zdejší drážní domky a nádražíčka - skoro všechna krásně opravená a vyladěná do červenožluté. :)
No prostě krása.
Pravák jako prase. A prase jsem i já, pač mám ráda houby zasyrova... a tenhle jsem sežrala celej. No, úplně dobře mi pak nebylo. :)
Moje prokletí. Koupila jsem si boty, co mě dřou na patě. Už jsem je rozcházela, prala, aby povolily, rozklepávala paličkou a kladivem... a furt nic. Bodejť by to povolilo, když tam je tvrdá plastová výztuha. Nakonec jsem se v zoufalství naštvala a sáhla k násilí. Vzhledem k tomu, že stály 700, nebylo co ztratit.
Tohle jsem z nich vyrýpala. A od té doby se v nich (většinou) dá chodit.
Taková menší keška s menším logbookem.
(Menší, povídám.)
Den druhý. Protože mi jezdil autobus před sedmou, naučila jsem se krásnou věc - vzít si snídani s sebou a dát si ji cestou, někde u cesty, na kraji pole. Nádherný chvíle.
A jde se dál...
Amen.
Ty megamuškáty mě fascinovaly.
Pěkná houba, pěkná pěkná.
Večer zasloužená odměna po asi 28 km, zvěřina, malinovka a černý pivo. Zjistila jsem, že černej kozel je jediný pivo, co se dá pít s chutí a bez příměsí. :)
Den druhý, opět snídaně v poli. Svítá a svět je krásnej.
To by jeden krásou až brečel.
A kočka. Teda kocour. Mazlivej až běda, málem mě pronásledoval až za vesnici.
Po dlouhém matlání jsem utekla kocourovi a obdivovala výhledy.
:-)
No a naproti hrnečkovýmu domečku tohle. Správnej úhel pohledu, správný světlo... a máte džunglovej horor jako vyšitej.
Tady to očividně roste.
(Jakože ten suchohřib fakt není malej.)
Ale nejen suchohřiby se tu dají najít! I praváci.
A není jich málo.
Vůbec jich není málo.
A vůbec nejsou malý.
To jsem tam prostě nemohla nechat. Kvůli tašce plné hub jsem změnila kurs a zamířila k bydlišti, u místní jednoty našla prázdnou krabici od zboží a tu narvala trávou a houby dala do ní. Někdy je to pomůže zakonzervovat. Doma putovaly do ledničky... a další den jsem je chtěla zpracovat. Bohužel to teda nezvládly, škaredě zatuchly. Ale ta radost z nálezů byla převeliká, a o tom to hledání hub možná je ještě víc, než o tom sežrání.
Den třetí, Chýnov. Zase kocour.
Zase mazlivej.
Městskej.
A konečně teda ta Chýnovská jeskyně. Moc pěkná, to se musí nechat. Stála za návštěvu.
Nedaleký lom na Pacově hoře.
Tady bývala bažina. Teď je tu skoro poušť. Sucho, sucho.
Chýnov, konec. A domů. Krásně tu bylo, ráda jsem tu byla.
Žádné komentáře:
Okomentovat