Pořád ještě žiju. Od té doby, co jsem neudělala zkoušky na ŘLP, jsem se sice samým zármutkem neusoužila, ale ani nebylo moc nálady něco psát. Kdo by ostatně četl skuhrání nad tím, jak jsem si našla první šedivý vlasy, jak jsem přišla o práci, o spolubydlící, o lehkost. No a pak najednou přišel říjen a listopad, nádhernej podzim, a věci se hnuly. Za dva měsíce nastupuju do práce, přihlásila jsem se k rigoróze, spolubydliči se vracejí... a splnila jsem si dětskej sen. Pořídila jsem si kočku. Jmenuje se Amélie a nejmenuje se podle toho filmu, i když to tak vzhledem k její černosti vypadá. Dneska spolu spolužijem 14 dní. Myslím, že to bylo těch nejlepších 14 dní za tenhle rok.
Amélie:
Dneska slavím 14 dní v novým domově. T. se zatím neualergizovala k smrti, což je fajn, jinak bych mazala do Bohnic do útulku.To vám není žádná sranda, mít takovou instituci za humny, to vám pořád hrozí potenciální nebezpečí. Jeden musí bejt obezřetnej.
Dostala jsem se z fáze objevování (to byste nevěřili, co takovej pražskej byt skýtá zákoutí - co se toho dá objevit za pohovkou, za skříní... a co teprve ty vůně za sporákem!) do fáze učení. Než se T. vrátila z třídenních hor, naučila jsem se vyskočit na pohovku a na křeslo. Otevírá to spoustu netušených možností. Dá se lézt na želví stůl, dá se žužlat kytka, dá se dělat spousta věcí. T. jen zírala. Ani nezačala s tím "nesmíš", asi pochopila, že některý věci nezmění.
Na stůl ale pořád NESMÍM. Kaktusy žrát taky NESMÍM. (Ale mezi náma, není moc o co stát. Ty bodliny z čumáku se pak hrozně blbě vytahujou, když máte jen tlapky.)
A hlavně nesmím do pokojů. Nevíte, co to je za ukrutnost, když se T. zavře v pokoji a vůbec si nevšímá toho, že má na prahu zoufalý dvouměšíční kočičí mimino, co by si děsně chtělo hrát/spát/žrát/*rát a ideálně za to ještě pochválit. Většinou mě to přestane bavit. Ale pak jsou případy absolutní nouze...
T.:
To se mi snad zdá. Amélie sedí za zavřenejma dveřma pokoje a zoufale vříská. Ignoruju ji, to dělá vždycky, když ví, že jsem u sebe, a chce si hrát; jenže žádný rozmazlování nebude.
Kočka ječí tak vytrvale a naléhavě, že se po chvíli radši jdu podívat, jestli náhodou něco neprovedla.
Kočka CHTĚLA SPRAVIT HRAČKU. Urvala si cucek na niti, co visí ze škrabadla, takže si nemá s čím hrát. Chtěla ho přivázat. Jakmile jsem tak učinila, nahodila motor a bylo po vřískotu.
Šmarjá, co z ní bude?
PS: Blbnu, stárnu a mlíko (zaplaťpánbů jen kočičí) mi leze na mozek. Zakládám internetovej deníček svý kočce. A co teprve až se ze zimního spánku v ledničce probudí želvy (jestli se probudí).
Jde to se mnou z kopce. Ale je mi fajn.
Takhle z kopce to ještě docela jde. Alespoň v porovnání s jinými možnými "skopci" :-)
OdpovědětVymazatTo není žádná Amélie to je Tétobétík (přeloženo Čertík Bertík),
OdpovědětVymazatdoufám, že ji (nebo jej ?) nebudeš týrat jako nebohého Čertíka Bertíka.
Pamatuj si, že vyroste a bude velikej (veliká) jako ta puma v ZOO.
Čau.trrtt
trrtt
Čerf: A tak to je pravda. A tohle "skopcování" navíc dlouho nevydrží, protože číče vyroste a pak už to nebude tolik svádět k dělání blbin - psát deníček dospělý kočce bude nuda. :)
OdpovědětVymazatTáta: Houby, kočky se nikdy nesměj jmenovat stejně. :) Zatím jsem ji tejrala jen kapáním do očí a to snášela docela hrdinně. Asi se moje týrací schopnosti za tu dobu vytratily. Ale na pumu do zoo bych se stejně zajít podívat mohla... :)
Aj... před pár měsíci, když jsem zjistila, že to mám jen přes jednu známou k dámě z kočičího útulku, se ve mně zase probrala chuť přizvat si do existence šelmu kočkovitou. A pořád se to ve mně pere, ale všechny krásné vyhlídky, dobré skutky etc. naráží na holý fakt, že doma trávím málo času na to, abych tam mohla usídlit něco náročnějšího než květináč s ibiškem. Tak se jen pravidelně rozněžňuju nad fotkami, jako tady ty Tvoje.
OdpovědětVymazatAmélie mi připomíná kotě, se kterým jsem se spřátelila loni na dovolené. Pak mi dlouho chybělo, že jím snídani a do nohou se mi přitom nezatínají drápky kotěte snažícího se vylézt mi na klín a odtamtud plynule do talíře.
Tak se mějte obě pěkně.
(A já budu doufat, že mi systém nezchvátí další komentář.)
Ahoj Haplo... jak já Tě chápu. Ve mně se to pralo a váhalo to třičtvrtě roku, než jsem se odhodlala a šla do toho (mě držela zkrátka ani ne tak nepřítomnost doma, ale spíš strach z možného propuknutí alergie). A pak jsem to teda riskla a ono to jde... :o)
VymazatOtázkou je, jak moc málo času doma trávíš. Pokud se vracíš denně nebo skorodenně, tak by to snad problém nebyl , kočka se dovede zabavit sama. A pokud by byla útulková, tak by to mohlo být o to snazší - vybrat si nějakou samostatnou kliďasku, která se válí sama v koutě a celý den spí. Snad by se schůdná cesta našla. Moc bych Ti to přála, kočky jsou úžasná stvoření a pokud to k nim člověka táhne, tak by se tomu neměl vzpírat :o)
Budu Ti držet pěsti, aby to nakonec dopadlo tak, jak má. Měj se taky krásně a my s Amelou děkujeme! :o)
Huu .. já už se lekl, že jste emigrovala .... ŘLP žádná tragédie .... ale kočičák ... nemyslete si že ho vychováte. Kočičáci zásadně vychovávají své páníčky a nevím nic o tom, že by existovala výjimka :)
OdpovědětVymazat