Jak jsem se nestala potenciálním hromadným zabijákem

Dnes tu je a zítra není

A svět se pořád točí dál

- těmi slovy končil text poslední písničky, co se tu na blogu objevila. Bylo v ní hodně naděje a já jí v těch dnech měla obrovsky moc. No a jak už to v životě chodí - i naděje - tu dnes je a zítra není. Byla... a pak najednou nebyla. Ta velká šílenost, která mi chvíli procházela, nakonec nevyšla. Ale všecko zlé je k něčemu dobré a tohle je k něčemu dobré obzvlášť. 

Špatná zpráva je, že se můj tajnej sen nesplní. A ta dobrá? Nestane se ze mě hromadný zabiják!  A to už taky stojí zato.

Ten poslední měsíc a půl byl hrozně zvláštní. Všecko to začalo tím, že jsem se odhodlala. Že jsem se rozhodla udělat krůček ke splnění snu, o kterým jsem opatrně a bázlivě snila už několik let... ale neodvážila jsem se k němu ani natáhnout ruku, aby se nerozplynul. Radši nic nedělat, aby to nezmizelo, žejo. Jenže pak mi přeskočilo a já si řekla, že to prostě zkusím. Že není co ztratit - když budu celej život jen čekat a snít, tak bude výsledek tak jako tak nula... a někde by mi vždycky hlodala ta myšlenka, že kdybych to tehdy bývala byla zkusila, tak by třeba... 

Takže jo. Čekaly mě čtyři schody do nebe. Minule jsem se hlásila po vystoupání na první z nich. Druhý měl být ten rozhodující. Ten buďto zdoláte... a když pak zakopnete na třetím nebo čtvrtým, tak to pak třeba můžete zkoušet opakovaně za rok, dva, tři... nebo ho nezdoláte a další šanci už nedostanete. Nikdy. Nevermore.

Trošku nás předem strašili. Jakože je hlavní se pohodlně obléct, vzít si s sebou dobré jídlo a pití, dobře se vyspat a být v pohodě, protože to bude náročný. Jak se má člověk dobře vyspat, když musí jet kus za Prahu a má tam být v před devátou ráno, to nám už bohužel neporadili. A jak má být v pohodě, když má jen jednu jedinou šanci a sakra dobře to ví, to nám taky neřekli. 

A tak přišel den D. Šla jsem tomu štěstíčku trošku naproti a vybrala jsem si své oblíbené třináctkové datum. Přiznám se, že když jsem při úvodních formalitách navíc zjistila, že jsem v celkovém pořadí výběrového řízení dostala číslo 313 a návštěvní kartu č. 40 [přičemž moje oblíbená čísla vždycky byla 4, 13 a 17], trošku to ve mně zaplesalo. Taková náhoda, žejo.

No a pak už se šlo na to. Překvapilo mě, jak v klidu jsem byla. Žádné nervy, jen takový to příjemně lehký napětí, který člověku umožní maximální možnej výkon, kterýho je v danou chvíli schopen. 

Zprvu to šlo. Teda, místy. Místy zase přišel pocit, že to moc nejde, ale pak se to zase rozběhlo - a celkový výsledek byl slušný. Ale pak už to najednou nešlo. Teda začalo to jít mnohem tíž; dřelo to a místy i bolelo. Skoro až fyzicky - myslet bolí. Ale naděje zůstávala: sice to bolelo, ale přece se to pomaličku zlepšovalo... a ta první část taky místy dřela a nakonec to nebylo tak zlé. Ale pak si mě vzali stranou jako všecky ostatní, co jsme se tam toho dne sešli; a řekli: "Slečno Š., v testu jste bohužel neuspěla." Našlápnuto jste měla dobře, první část byla průměrná až nadprůměrná, ale ta druhá vás srazila.

Konec. Finýto. 

Chápavě jsem pokývala palicí a omámeně - ono to fakt bylo náročný - jsem zamířila ku domovu. Pán na vrátnici se vyptával, jaké to bylo a jak to dopadlo. Když jsem mu řekla, že to nevyšlo, snažil se mě povzbudit slovy, že to třeba vyjde příště. Vyvedla jsem ho z omylu. Vypadal snad i trošku zklamaně za mě - no, docela jsem to i chápala; mladých žen tam moc nevídává. Asi by ten každodenní pohled na mou zrzavou palici byl lehce osvěžující.

Když jsem opouštěla budovu, objevila se přede mnou na obzoru hmatatelná připomínka toho, že ten sen je definitivně fuč. Koukala jsem za ní a myslela jsem si, tak leť, není mi souzeno být součástí tohohle každodenního zázraku. Bude vám líp beze mě. Na mě naprosto nevídaná slova: žádný hořký zklamání, žádnej vztek, žádnej pocit křivdy - jen vcelku vyrovnanej pocit, že je to takhle vlastně dobře.

No a pak domů a nastartovat obvyklej proces hojení. A ten se rozběhl zcela hladce. Hmatatelné připomínky snů ve mně už zase začínají vyvolávat ten čistě snivej úsměv - ten lehýnce bolestnej nádech, kterej jsem cítila tam před tou budovou za Prahou a pak ještě pár dalších dní, ten už je skoro pryč. Svět se točí dál. 

No... a teď už bych možná mohla konečně říct, o co vlastně šlo. Ale to otevřený přiznání mi tentokrát nějak nejde přes prsty. A tak jsem si /bez dovolení/ půjčila notoricky známou písničku Jarka Nohavici, kterej ji napsal taky o trošku bláznivejch snech a povoláních. Ona se na to totiž děsně hodí: už před těma rokama jsem se přistihla, že si poslední sloku zpívám... a přizpůsobuju ku ilustraci snu svého. Tak jsem si ji přizpůsobila celou.

Já chci...

Když jsem byla mladší, říkali mi naši

Jen pěkně piš a kontaktů važ si

Až konečně dostuduješ, budeš do novin psávat

Pěkně v klidu v redakci od osmi do pěti

O tom, co se v světě stalo, to přece jde ti

Já si ale pomyslela, že chci letadly po nebi čmárat 

Já chci 
Pít kafe v domě s radarem nahoře

Letadly kreslit čáry po obloze

Ve dne v noci po celý den

Mluvit s piloty jen

Říkat jim: 

Cleared for takeoff from runway zero five

Sorry sir go around runway is occupied

Thank you sir good night

Have a good flight

Roky mi to v hlavě, zrálo ten šílenej sen

Když jsem se pak odhodlala, řekli mi jen

Ty máš ale nápady, to chceš někoho zabít

Neptala jsem se starších ani hromad knih

Co se vyčíst dalo, to už vyčetla jsem z nich

Buď to v sobě máš nebo ne, na to se nedá připravit

Já chci...

Teď už jsem starší a vím, co vím

Tuhletu věc nemůžu, i když mnohé smím

A když je mi velmi smutno, lehnu do mokré trávy

S nohama křížem a rukama za hlavou

Koukám nahoru na oblohu modravou

Mezi mraky někdo jiný líp než já kreslí letadly čáry

Pít kafe v domě s radarem nahoře

Letadly kreslit čáry po obloze

Ve dne v noci po celý den

Mluvit s piloty jen

Říkat jim: 

Cleared for takeoff from runway zero five

Sorry sir go around runway is occupied

Thank you sir good night

Have a good flight