Hugh Laurie - Changes

Tak si tak lámu hlavu, jestli jsem v předchozích týdnech netrhla absolutní rekord v blogovém mlčení. Byl by to trošku paradox - víc jsem psávala dokonce i v tom roce pitomém, dvoutisícdesátém. Budiž mi ale obhajobou, že tohle je taky unikátní rok. Není pitomej, to rozhodně ne. Ale je divnej. Jak divně začal, tak divně pokračuje. Věci se mění. A já si zpívám - se svým velectěným sounarozeninovcem, anglickým hercem, představitelem doktora House... a skvělým muzikantem.

Changes

Změny

Everyone is facing changes No one knows what's going on And everyone is changing places Still the world keeps moving on Love must always change to sorrow And everyone must play the game Because its here today and gone tomorrow Still the world goes on the same Love must always change to sorrow And everyone must play the game Because its here today and gone tomorrow Still the world goes on the same It's here today and gone tomorrow Still the world goes on the same

Každý někdy čelí změnám Nikdo neví, co bude dál Každý někdy změní svoje místo A svět se pořád točí dál Láska se vždy musí změnit ve starost A každý tu hru musí hrát Protože dnes tu je - a zítra je pryč A svět se točí pořád stejně Láska se vždy musí změnit ve starost A každý tu hru musí hrát Protože dnes tu je - a zítra je pryč A svět se točí pořád stejně Protože dnes tu je - a zítra je pryč A svět se točí pořád stejně

Poprvé jsem tuhle genialitu slyšela loni na koncertě pana Laurieho, chcete-li doktora House. Nadělili jsme si s tátou k narozeninám lístky - v naději, že by to mohlo být fajn po hudební stránce, a když už to nebude fajn po hudební stránce, tak aspoň uvidíme doktora House, to se taky nepodaří každej den, žejo. A tak jsme šli - a bylo to fantastický. Uvolněný, pohodový, improvizovaný a plný radosti z muziky a z přítomnosti lidí, kteří se spolu cítí dobře. No a touhle pomalou nádherou to končilo. Najednou jsem se přistihla, že stojím u pódia, mávám svítícím mobilem a zpívám, i když jsem to nikdy v životě neslyšela. Prostě síla.

A pak se mi to čas od času vracelo; hlavně v podivnejch chvílích, kdy jsem si uvědomovala, jak moc se věci měněj. A že ty změny sice začínají tesklivě a pomalu, jako tahle písnička, ale pak se věci rozjedou a výsledek je plnej života, elánu... a může to vést ke krásnejm věcem.

Tenhle rok se zatím zdá být rokem změn. Na jeho samotném začátku jsem si tu písničku pouštěla a myslela na tátu a na to, jak se věci v životě můžou změnit z vteřiny na vteřinu. Dokonce jsem si ji na pár dní nastavila jako vyzváněcí melodii /dokud jsem nezjistila, že ten tichej nástup skoro není slyšet, takže jsem se zase pokorně vrátila k vyřvávací ABBĚ/.

A on ten rok změn pokračoval. Nejprv v práci. Padla naděje, že se stane zázrak a někdo zachrání naše pracoviště; naši Mediatéku, svéráznou zapadlou knihovničku, kde bylo k mání skoro všecko od vzorových testů ke zkoušce až po mapy Londýna; kam studenti chodili zmateně a odcházeli dost často s úsměvem, protože se tam dalo kdeco domluvit a protože tam byl krásnej výhled na starej židovskej hřbitov. Schramstlo nás expandující, částečně příbuzný pracoviště, a my to museli vlastníma rukama rozkuchat a rozporcovat. Nebyla to příjemná práce.

Pak došlo na to, na co dojít muselo - moje stará, dobrá, věrná dávná spolubydlící se dočkala přistěhování svého drahého do Prahy a našli si  vlastní podnájem. Po jedenapůlroce spokojeného spolubydlení jsme tedy na bytě opět ve čtyřech - a mně to připomnělo, že lidi budou odcházet, že peněz do společnýho rozpočtu bude míň a míň a že to nepůjde úplně snadno.

Před pár dny mi v práci v knihovně, kam mě převeleli po zániku Mediatéky, potvrdili, ať nepočítám s prodloužením smlouvy. Já s ním nepočítala, to jako ne - ale stejně, když vám to nakonec řeknou, to trošku zabolí. I když je to vlastně úleva, že konečně víte, na čem jste, a jste rádi, že aspoň nebudete muset řešit dilemata mezi vypadením do svěžího až ledovýho větru shánění nové práce a mezi zůstáním v tom pohodlným teplíčku.

Ale mezitím se dějou malý věci, který navazujou na ty předchozí změny... a někam se pořád posouvaj. Stačí, aby vám napsal táta, že si sám zavázal boty - i když po velkým boji. Zavázat si boty, když jste před dvěma měsícema měli uříznutou ruku, to je velká věc. A je to první náznak optimistickýho přechodu v něčem, co začalo dost bolestnou změnou.

A další věci na sebe tak nějak podivně navazujou... a vycházej.

Jednoho večera koncem ledna přijede kamarádova kamarádka, zapomenete se s ní u flašky vína a když už skoro spíte, vypovídáte se navzájem o svých nejšílenějších životních a pracovních snech. Povíte jí o svým dávným nádherně šíleným nápadu, kterej vám vrtal hlavou už tenkrát před dvěma rokama, když jste hledali práci po škole; a kdy jste to neudělali, protože jste měli pocit, že byste neměli ani na první kolo. A vlastně, práci jste pak nakonec měli... a doufali jste, že se v ní třeba něco naučíte a časem na To budete mít, aspoň na to první kolo.

A tak se s kamarádovou kamarádkou navzájem povzbuzujete, ať to zkusíte, že není co ztratit.

Den nato zjistíte, že na ten váš sen zrovna otevřeli výběrový řízení, což se dělá tak jednou za jeden až dva roky. Váháte a vyčkáváte "na nějaký pěkný datum". /Nejspíš skrytej alibismus. Datum by nikdy nebylo dostatečně magický a vy byste čekali a čekali, až byste prošvihli konec termínu a pak si mohli spokojeně říct, že to vlastně neva, že by to stejně bylo bývalo nemělo smysl./

Pak vám napíše známý, že se vám musí s něčím svěřit, že má děsnou radost a vy že to určitě pochopíte. A poví vám, že napotřetí prošel tím výběrovým řízením na Sen. A povzbuzuje vás, ať přestanete váhat a ať do toho jdete taky, že se tam třeba v září potkáte.

Tak do toho praštíte a tu přihlášku pošlete. Protože si najednou uvědomíte, že ani ty dva roky v jazykový knihovně nic moc nezměnily, vy jste se do samostudia nedokopali a že se do něj jen tak nedokopete nikdy. Že jedinou motivací je fakt to UDĚLAT - a pak možná chvíli zamakáte, protože vidíte jasnej cíl. 

Pak si vás pozvou... a jdete do toho, začnete se chystat. 

Týden ležíte v anglině. Anglický fráze a vazby vám lezou po stole, lezou po zemi; nakonec se vám ocitnou i v posteli. Lezou vám i ušima. Na oddych čtete Herriotta v originále a posloucháte dramatizace Blytonové Správné pětky. A furt při tom všem máte pocit, že jediný, co vám fakt dobře utkvělo, je fráze "vypadáš jako oživlá mrtvola". Což se při přijímacím pohovoru uplatňuje dost blbě.

Ale co už; když dojde na den D, jdete tam. Není to tak těžký, jak jste se obávali... ale stejně tam ty chyby naflákáte. Pak tři nebo čtyři hodiny čekáte na vyhodnocení. A mezitím si pořád dokola v duchu přehráváte pohovor a máte chuť si nafackovat, jak jste si proboha mohli /k velkému pobavení examinátorek/ splést PRECIOUS s PRECISE. 

Pak tam teda zavoláte pro výsledky. "Dobrý den, tady Šírová. Chtěla bych se zeptat, jak dopadla ta dnešní angličtina..." "No, dobře dopadla," odpoví vám ta dobrá paní na druhém konci. "Teď vás budeme chtít vidět v druhým kole." 

Domluvíte si termín a pak skáčete kolem lavičky na neznámým náměstíčku v Řepích a tlemíte se do nebe jako děsně vysmátej sluníčkovej šílenec. A v tu chvíli si tak i připadáte. Ačkoli furt si preventivně opakujete, že to NIC neznamená; je to jen první schůdek ze čtyř. Teď bude zásadní ten druhej. Tam se rozhodne všecko. Ale i když si to opakujete a víte, že to nic neznamená, stejně je vám neskutečně.

Chodila jsem po Praze... a kdykoli jsem se uviděla v odrazu ve skle, připadala jsem si nějak jiná. Cizí lidi se na mě usmívali - víc než kdy jindy. Měla jsem dojem, že se stal /a stále děje/ zázrak; že se něco mění. Už jen to, že jsem se po dvou nebo třech letech snění odhodlala, je neskutečný. Možná právě to je zdroj té radosti - že jsem udělala něco šílenýho. A že mi to zatím prochází.

Už i to je velká změna. 

Za týden, ve čtvrtek třináctého, si na mě vzpomeňte. Tam sa ukáže, jak velká ta letošní změna bude.