Zpěvy novoroční: Černej pasažér & Jiné to nebude

Tak je tu konec dalšího roku a já tu opět sedím a u dvou písniček se snažím o rekapitulaci uplynulého roku. Nejde mi to. Letos jsem vlastně měla zrekapitulováno už předčasně, včetně výběru písniček. A asi jsem moc halasně vyřvávala hop a ono ještě nebylo doskočeno... a ono to na doskoku uklouzlo. Ještě těsně po Vánocích jsem si na pravidelném gympláckém chlastosrazu lebedila, jakže byl ten končící rok fajn. I přesto, že jsem si po jeho velkou část připadala jako nejistej černej pasažér, co nemá cíl ani směr, jsem věděla, že jinačí to nebude, ale přesto je zač děkovat, osude. 
Rok 2013 Rok Cest, cest dalekejch, jedinečnejch, přínosnejch a dveře otevírajících. Rok, který mi dal naději dalších cest a víru v přátelství a snad i v určitej druh lásky. Byl to rok, kdy jsem se mnohokrát cítila výjimečně, neopakovatelně, svým způsobem i úspěšně... anebo aspoň příjemně uspokojeně. A i když to mockrát zadrhlo, tak se to vždycky nakonec znova rozjelo - a k dalším a ještě překvapivějším výšinám. Takhle jsem si spokojeně bilancovala... a pak přišlo uklouznutí.

Ono tedy je zač děkovat i po tom uklouznutí, a to kurva hodně. Ale stejně to tím hodnocením uplynulýho roku zamávalo. A hlavně to zamávalo mým možná trošku namyšleným pocitem spokojenosti a předčasnýho usínání na vavřínech. 

Traband - Černej pasažér

Mám kufr plnej přebytečnejch krámů

A mapu zabalenou do plátna

Můj vlak však jede na opačnou stranu

A moje jízdenka je dávno neplatná

Někde ve vzpomínkách stojí dům

Ještě vidím, jak se kouří z komína

V tom domě pro mě prostřený stůl

Tam já a moje rodina

Moje minulost se na mě šklebí

A srdce bolí, když si vzpomenu

Že stromy, který měly dorůst k nebi

Tu leží vyvrácený z kořenů

Jsem černej pasažér, nemám cíl ani směr

Vezu se načerno životem a nevím

Jsem černej pasažér, nemám cíl ani směr

Vezu se odnikud nikam a nevím, kde skončím

Mám to všecko na barevný fotce

Někdy z minulýho století 

Tu jedinou a pocit bezdomovce

Si s sebou nesu stále v paměti

Jsem černej pasažér, nemám cíl ani směr

Vezu se načerno životem a nevím

Jsem černej pasažér, nemám cíl ani směr

Vezu se odnikud nikam a nevím, kde skončím

Na na na na na na na na... 

Pořádně jsem tuhle polotesknou krásu vzala na vědomí v první nebo druhý den Cesty do Santiaga. Šlapem si tak s K. podél silnice, zpíváme, aby se nám šlapalo líp... a on najednou nahodí tohle. A hned při prvním verši "mám kufr plnej přebytečnejch krámů" upřel káravý pohled na mou krosnu. Pche. A tím sranda skončila, písnička nám připomněla čimickej domov, od něhož jsme zrovna byli daleko, připadali jsme si tak trošku správně poutnicky vyvrženě a bylo to takový sladkobolně rozjímací, osamělý a přitom příjemný. 

No a pak už jsem se k ní vracela znova a znova, i když se ze sladkobolnejch příležitostí staly spíš ty bolavější a hlavně nejistý. Omílala jsem ji pořád dokola před odjezdem na konferenci do Denveru, které jsem se fakt svým způsobem bála. Omílala jsem ji při hrr-cestě na konferenci na Madeiru, kde jsem si fakt připadala jako černej pasažér - týden po návratu z USA jsem byla znova na cestě, bylo to narychlo a já měla pocit, že všechna ta moudra, která tam trousím při prezentacích, jsou jen takový hraní si na něco. 

Hra na to, že jsem dospělá, vážná, seriózní studentka, která se věnuje skutečnýmu vysokoškolskýmu výzkumu. Ale přitom že jsem ve skutečnosti vlastně jen ten černej pasažér na lodi humanitních věd, co tam ostentativně mává jízdenkou, která je ale dost možná falešná. A jestli a kdy na to někdo přijde. A jestli to vlastně nebude lepší - protože pak mě sice z tý lodi věd vyhodí, ale já aspoň budu vědět, že tenhle směr NENÍ můj, když už teda nevím, kterej můj je. 

A vlastně jsem ji mohla omílat i předtím, na všech velkejch cestách tohohle Roku Cest, ať už to byl náhlej reportážní výlet do Budapešti nebo dokonce i to Santiago. V Budapešti jsem se cítila jako černej pasažér na lodi specializovanejch novinářů. A Santiago... pravda, když už jsem tam byla, bylo to skvělý. Ale ty dny před odjezdem, kdy jsem tolikrát pochybovala, jestli tam patřím, jestli se necpu někam, kde není moje místo... to taky byl černopasažérismus jako vyšitej.

Jenže z žádné z těch lodí mě nevyhodili. Odevšad jsem se vrátila bez velké ostudy, věci se zklidnily a já se zase uvelebila v tom svým černopasažérským koutku, kde se jede celkem příjemně. Když nevíte, kam máte namířeno, tak vás totiž máloco zklame; můžete se jen koukat ven a usmívat se, jak je vlastně v okolí pěkně. A to já dělám celej život. Nemám cíl a směr a nevím, kam mě to zanese... ale když se na to díváte správným úhlem pohledu, je to fajn. Čím míň jasnejch představ a plánů máte, tím míň vám jich může nevyjít a tím míň se můžete zklamat.

Je to fajn, dokud si neuvědomíte, že život černýho pasažéra má i svá úskalí. Někdy se vám zasteskne po tom pomyslným domově - ne fyzickým, ale po tom zázemí, po lidech, kteří vám zároveň dávaj i určitou představu budoucnosti. Někde ve vzpomínkách stojí dům... a srdce bolí, když si vzpomenete, že stromy, který měly dorůst k nebi, teď leží vyvrácený z kořenů.

Ale to jsou jen chvíle. Střídalo, střídá a bude se střídat dobrý i zlý a na všecko se dá dívat z té lepší i z té horší stránky. Jako na tuhle písničku. Jenže ten rozporuplnej pohled neuklidňuje - a člověk někdy potřebuje uklidnit.

A uklidňující píseň se nakonec taky našla.

Jaromír Nohavica - Jiné to nebude

Zdá se mi, jako bych házel hrách na stěnu

Ať dělám co dělám, včerejšek nedoženu

A to, co mi zítřek přinese

Skryto je za tmavým závěsem

Sloka za slokou a refrén k refrénu

Někde zdálky slyším houkat sirénu

Nebe hvězdama je poseto

Kde se touláš, moje Markéto

Jiné to nebude

Děkuju ti, Osude

Za všecko, co se stalo

Co nám na dně šálku po vypití kávy zůstalo

Vítr to, co navál, sice odvane

Ale všechny naše slzy, ty jsou někde schované

No a ten, kdo je tam počítá

Ten ví nejlíp, jak je láska složitá

Slova jsou jak suché třísky do pecí

Škrtneš sirkou a už nelze utéci

Všude samý prach a bodláčí

Lidem to fakt jednou nestačí

Jinačí to nebude 

Děkuju ti, Osude

Za všecko, co se stalo

Co nám na dně šálku po vypití kávy zůstalo

Za obzorem v dálce jednou kombajny

Postavme se, kamarádi, do lajny

Jeden rok a nebo už jen den

Na koho to slovo padne, půjde ven

S počasím a s pitomcema nervu se

To jsou ta moje dlouhá léta v cirkuse

Ať už horor nebo pohádku 

Čtu to všechno pěkně řádek po řádku

Pozpátku to nepude

Děkuju ti, Osude

Za všecko, co se stalo

Co nám na dně šálku po vypití kávy zůstalo

Jiný to nebude

Děkuju ti, Osude

Jiný to nebude,
Děkuju ti, Osude
Jiný to
Finýto

Tahle písňová láska vznikla pro změnu na říjnovém Nohavicově koncertě v O2 aréně, kam jsme se vypravili v téměř kompletním bytovém osazenstvu. Vrátili jsme se okouzlení, sehnali Nohavicovo nové album a jali se poslouchat a vnímat. A já se zamilovala, protože touhle písní mi Nohavica mluvil z duše. 

Protože tahle píseň se jaksi vyrovnává s těma nevyřešenýma bolestma Černýho pasažéra. Některý věci prostě nezměníme, i když se na hlavu stavíme. Házíme hrách na stěnu, snažíme se dohnat něco, co dohnat nelze a odhadnout to, co odhadnout nelze. Nejde to proto, že jsme moc malí... nebo proto, že na to nemáme kompetence.  

A pak nám dojde, že jediný, co s tím můžeme udělat, je smířit se s tím. Smířit se s tím, že některý věci prostě jiný nebudou.

A doufat. Doufat, že tam někde je Osud s velkým O, Osud, jemuž nejsme lhostejní; Osud, jemuž lze poděkovat za to-či-ono; Osud, v jehož spravedlnost při počítání všech našich prolitých slz lze doufat. Osud, kterej ví nejlíp, jak je láska složitá. Osud, co ví, kolik bolesti láska stojí, ať už je to láska naplněná nebo láska marná, nechávající odejít. 

A děkovat za to, co máme; co nám zůstalo po vypití toho každodenního kafe, který je sice někdy hořký, ale většinou ho člověk vlastně má rád... a hlavně už to bez něj neumí. 

Na děkování jsem ostatně myslela už pěkných pár týdnů před Vánocemi. Nevímproč se mi pořád do páru k Nohavicovi podvědomě cpala Krylova Děkuji. Možná právě proto, že ten rok byl tak jaksi pěkně vyrovnaně vděčnej, že i ze všeho horšího nakonec vyšlo něco dobrýho. A já si paličatě domlouvala, že Krylovu Děkuji už na blog nedám, protože už tu jednou byla.

Byla tu před šesti roky a já jejím prostřednictvím děkovala za to, že táta přežil srážku s tramvají, které se připletl do cesty dva dny před svátky. A já si říkala, že ji nebudu opakovat už jen proto, že se vázala k tak zásadní události. Že opakovat písničku, kterou jsem vlastně děkovala za něčí přežití, je rouhání. A že i když jsem ji letos oprášila ve veselejších chvílích - zpívala a modlila jsem se jí snad v nejkrásnějších chvílích Cesty do Santiaga - tak ten původní význam tam je a oprašovat ho by nebylo dobrý. 

A tak jsem letos čtyři dny po Vánocích zjistila, že bych ji klidně zopakovat mohla. 

To se tak vracíte po sakra náročným dni /po třech hodinách spánku po kalbě roku na Skafu, po provázení babičky a mámy po vánoční Praze, po slavnostním obědě, po maratonu Hradem, Kampou, Kárlmostem, Staromákem a vším dalším, kde se toulají mraky tůristů/ a už se jen těšíte, jak konečně padnete do postele a dospíte to... 

...a po výlezu z metra zjistíte, že máte na telefonu tři nepřijatý hovory od sousedů. 

A hrkne ve vás. Protože se něco děje a je to akutní.

A když jim zavoláte a první slova jsou "Terko, nelekej se, ale táta..." 

/Táta zůstal sám doma./

A tak ve vás kurva hrkne. 

Takový kurva hrknutí může být následováno naprosto čímkoli. I tou nejhorší zprávou.

Takže jste pak naprosto neuvěřitelně vděční, když se dozvíte, že ta zpráva je sice zlá a bolavá, ale že se půjde dál. A pak jste ještě víc vděční, když to vidíte na vlastní oči. 

A pak to jde nahoru a dolů a vy víte, že to tak půjde ještě hodně, hodně dlouho; že tohle nebude lehký. 

Ale přesto pořád v duchu děkujete, že se to stalo, jak se to stalo, a že to dopadlo, jak to dopadlo.

A přejete si... vlastně pořád to samý, jako jste si přáli před pár dny při tom předčasným bilancování /což je na celý věci to nejdivnější/.

Přejete si, aby ten novej rok nebyl horší, než ten končící.

 Jenže teď už to znamená něco úplně jinýho. Teď už to neznamená, abyste si neuřízli kus ostudy někde na konferenci nebo před kamarádem v hlubokejch debatách. Teď už to znamená, abyste se za rok na toho Silvestra zase doma sešli všichni. 

Stejně Ti děkuju, Osude.