Dojmy z divokého středozápadu

Tak vás pěkně zdravím z Amériky. Včera /nebo už předevčírem?/ jsem podnikla nejdelší cestu svýho dosavadního bytí. Na tu konferenci do Denveru jsem se fakt vypravila a zdárně jsem sem dorazila. V největší depresi balicího pondělka jsem hlásala, že pokud zvládnu tu cestu, tak zvládnu už všecko. Zatím zvládám, pásmové nemoci navzdory. Ta se zatím postarala o můj největší dojem z celé cesty. Ale zaujalo mě i pár dalších věcí.

/další fotky zde/

Z cesty jsem měla velkej respekt - tak velkej, že jsem si ji vlastně až do předodjezdového dne nepřipouštěla. Respekt jsem měla z kdečeho, hlavně však ze samotého přesunu. Dlouhej devítihodinovej let? Necelý tři hodiny na přestup na obrovským letišti v New Yorku? Bezpečnostní a imigrační pohovory? Tak uvidíme.

Dlouhej devítihodinovej let byl oproti očekávání naprosto super. Než se stihnete začít nudit, donesou vám oběd. Než se začnete nudit po obědě, donesou vám kafe, víno a sušenku. Pak na chvíli po obědě usnete. Pak se kouknete na film. Pak zjistíte, že už máte polovinu za sebou, chvíli si čtete... a donesou vám svačinu. No a pak už vám najednou začnou zalíhat uši a jste dole.

Navíc se mi zdá, že dálkové lety mají jaksi... úroveň. Je to něco úplně jinýho, než dvouhodinové poskoky po Evropě. Máte pocit, že pro leteckou společnost jste zákazník, kterého je dobrý si vážit, nejen ho oškubat, kde se dá. Na sedačce vás čeká polštář a deka, ačkoli když neletíte na noc. Letuška prochází pravidelně kolem a roznáší vodu. A pořád by vám cpala buráky nebo preclíky. Zadarmo, samozřejmě. Stejně jako to kafe nebo víno. 

Úroveň mají i spolucestující. Tady po sobě najednou nikdo nepořvává /protože do New Yorku nelítají puberťáci chlastat na otočku na víkend/. Lidi postávají a popocházejí po uličkách, protahujou se, povídají si. A jsou jaksi v pohodě. "Ježiš, promiňte! Ale ještě, že to byla jenom bunda a ne ten kufr," omlouvala se za mnou sedící postarší Američanka, když si brala něco z přihrádky nad sedačkou a její bunda mi přistála za krkem. 

Přestup v New Yorku na letišti JFK byl nečekaně v pohodě. Tady to mají fakt zmáknuté /na rozdíl od takového Londýna, kde kdybych zoufale drze nepředbíhala, tak mi uletěl přípoj/. Vylezete z letadla - a u vstupu do terminálu stojí paní, která vyřvává "Kdo má míň než tři hodiny na přestup?" a těm, kterých se to týká, vrazí oranžovou cedulku. Oranžová cedulka je vábnička na další zaměstnance letiště. Přestupujícího odchytnou a pustí ho dopředu do imigrační fronty, dopředu na bezpečnostní kontrolu, dopředu na odbavení zavazadel. 

Bezpečnostní kontroly byly taktéž v pohodě. U výslechu na Ruzyni jsem teda raději nepřiznala, že se k mému vlastnoručně zabalenému zavazadlu mohl dostat bratr, Kárl a Májka /ó, hrůzo, ta mi dokonce přinesla dvě krabičky léků, co kdyby v nich byla bomba?!/, tudíž jsem dostala nálepku na pas, že jsem Delta security checked a od té chvíle mi to věřili. V New Yorku jsem na dotaz, zda jsem turistka, hrdě odvětila, že jedu na vědeckou konferenci, což asi zapůsobilo důvěryhodně. Nechtěli vidět ani program, ani zvací dopis /které bych jim přitom moc ráda ukázala, když už jsem se s nima za tím účelem tahala/. Jen sejmout otisky prstů a naskenovat duhovky, tak co už. Jo a celní prohlášení - ne, nevezu žádný hmyz, ovoce, zeleninu ani hotovost nad 10.000 dolarů. Ani jídlo. Ty bonbóny a müsli tyčinky se prej nepočítaj. 

Brzy se tu stmívá - už kolem sedmé. Dokud jsem se potulovala po newyorském letišti, byla jsem čilá a svěží. Částečně proto, že jsem prostě musela; částečně proto, že bylo pořád nad čím žasnout /jé, támhle je izraelská 747! Támhle deltí 747! A támhle, ó Bóže, singapurská A380! Fotím jako vzteklá a proklínám K., že mi vemluvil, že ten dlouhej objektiv FAKT nebudu potřebovat.../. Částečně ale byla čilost způsobena i tím, že tělu ještě nestihlo dojít, co s ním zase vyvádím. To, co by v ČR už byla půlnoc, byla najednou šestá večerní. Krize přišla, když se v sedm setmělo a tělo pochopilo, že má nárok odpadnout a že už je vlastně těžce po půlnoci. Většinu letu do Denveru - čtyři hodiny - jsem prospala. Prospala jsem i cestu z letiště do hotelu - a to jsem se doopravdy snažila zůstat vzhůru, abych viděla, kam mě vlastně vezou. 

Všecky ty napůl šílené, na poslední chvíli vyřizované věci, jako rezervace hotelu a rezervace auta do hotelu, proběhly nečekaně hladce. Jen jsem se musela jít dvakrát ptát, odkud že moje auto jede - v té ospalosti jsem si spletla instrukce, z třetího ostrůvku se stalo třetí patro a já hledala auto někde na pustým parkovišti v druhým podzemním patře. Ale stihla jsem to včas. O půlnoci místního času, v osm ráno v ČR, jsem konečně padla do postele a nashle. Další věci se vyřeší zítra. 

Úkol číslo jedna - vypnout klimatizaci v obýváku [ne, mně nestačí hotelový pokoj, mám celé apartmá o rozloze tak 40m2 - obří ložnice, obývák s kuchyňkou a koupelna... menší neměli :o]. Klimatizace jela už při příjezdu a ta zima fakt nebyla dobrá. Jednotku v ložnici jsem vypnula hned, ta měla čudlík OFF. U obývákové byl čudlík nakonec objeven ráno pod záklopkou - takže už i v obýváku je snesitelná teplota. 

Úkol číslo dvě - sehnat adaptér na zásuvky. Vyrazila jsem sice před odjezdem do Bauhausu a adaptér jsem si koupila, jenže šetření se zase jednou nevyplatilo. Po pokusu o zapojení počítače do zásuvky na JFK to v adaptéru začalo chrastit a ani jedna ze zásuvek pořádně nedržela. I vyrazila jsem na velkou misi. Na recepci adaptéry na evropské spotřebiče neměli. "Zkuste se stavit do Lowes," poradila mi recepční. Lowes je takový americký Bauhaus. Jsme na tom líp - u nás mají šuntské adaptéry, tady pro jistotu neměli žádný. Dostala jsem ale mapku Denveru a kreslené instrukce, jak se dostat do obchodu, kde by adaptér mít měli. To se taky hodí; hlavně ta mapka. 

S mapou jsem kurážně vyrazila za objevováním okolí. Objev číslo jedna: to, co se na mapě zdá blízko, ve skutečnosti zase tak blízko není. Ulice, které vypadají jako normální ulice, jsou čtyřproudé silnice, po kterých se v jednom kuse valí auta tam i zpět. Ale pozor, Američani počítají s chodci /velmi příjemné překvapení a objev číslo dvě/ - všude jsou chodníky a přechody. To taková Praha, kde se k obchodům u dálnic na okraji města po svých prostě nedostanete, se může jít bodnout. A objev číslo tři - někdy není tak blízko ani to, co někdy blízko vypadá. Třeba Skalisté hory. Vykoukly na mě, hned jak jsem nabrala směr podle mapy... a lákaly. Nějakou dobu to vypadalo, že se blíží celkem rychle a já si začala odvážně pohrávat s myšlenkou na odpolední procházku do podhůří. Ale pak jsem přešla kopeček... a hory se najednou zase vzdálily. Tak nic. 

Dvouapůlhodinový výlet za adaptérem byl nakonec úspěšný. Kluk v obchodě konstatoval, že jsem první, kdo po něm chtěl adaptér USA-EUR; jinak tam chodí jen místní turisti, co chtějí EUR-USA, aby si u nás v Europě mohli dobít mobil. Dokonce i na mou žádost adaptér rozbalil a vyzkoušel, že do něj ta moje rozdvojka opravdu pasuje. U nás by mě poslali do háje, originální balení se neotevírá. 

Když jsem tedy zvládla nákup adaptéru, rozhodla jsem se, že vyrazím i na nákup věcí dalších. Colorado mě totiž překvapilo. Co překvapilo; šokovalo. Počasím. Před odjezdem jsem měla obavy, že tu bude zima. Zbytečně. Je tu hic. Snad větší než ve Španělsku koncem prázdnin. Což není tak docela dobrý - na konferenci jsem si přivezla černý pletený šaty, dlouhý s dlouhým rukávem. Za současných cca 25° bych se v nich asi upekla, bude to tedy chtít lehčí šaty. Jenže v končinách, kterýma jsem procházela, šaty neseženete. Tři obchodní centra. Jeden fastfood vedle druhýho. Spousta obchodů s autopotřebama. Dárky. Lékárny. Dokonce i opravna oděvů. Ale normální hadrshop nikde. Tak zítra. 

Odpoledne jsem, oproti plánům, strávila v klidu pokoje. Nejprv rozchodit nabíječky, dobít hladovej počítač, ozvat se domů. Pak by bylo fajn zajít se ještě někam podívat - třeba do Tech Centra, kde zítra večer začíná naše konference. Chtělo se mi někam jít - ono je venku nádherně, připadám si jako v létě - polopouštní klima se mi fakt líbí, jen na něj mít pořádný oblečení... a Američani jsou opravdu tak v pohodě, jak se říká a jak jsem usoudila na základě těch pár lidí, které jsem měla tu čest potkat v ČR. 

Jenže najednou byly tři odpoledne... a já se cítila na jedenáct večer. Kruci, co to je, vždyť jsem spala osm hodin, ráno byla naprosto vyspalá a těch osm nebo kolik kilometrů mě nemohlo takhle zničit. A plánování výletu do muzea letectví a kosmonautiky taky ne.

Pak mi došlo, že před těma osmi hodinama spánku jsem čtyřiadvacet hodin pořádně nespala a překonala osm časovejch pásem. Po poradě s wikipedií bylo jasno. Příznaky pásmové nemoci sedí jako ulitý: Únava. Dezorientace. Dehydratace a nechutenství. Nespavost. Iracionální chování. 

Já mám jet-lag! A to jsem si myslela, že já se svou spavostí veškerý možný problémy zaspím a nebudu vědět o ničem. Tak nic. 

A to jsem se ještě dozvěděla, že při návratu do Evropy je to několikrát horší. 

Vždycky je dobrý, když se má člověk na co těšit. 

:o]