Dobrý člověk ještě žije

...ne, nemyslím tím sebe, i když očividně ještě žiju též; jakkoli tomu tenhle blog v posledních týdnech nenasvědčoval. Žiju - většinou hodně rušně, občas trošku klidněji... a občas si střihnu i nějakou podobně adrenalinovou situaci jako dneska. I když díky tomu dobrému člověku z titulku skončila dobře.

Začalo to jako naprosto normální den. Práce, po práci archiv. No a jak tak jedu do toho archivu, napadne mě, čekajíc na autobus na Chodově a vidouc opodál pobočku banky s bankomatem, že mám vlastně prázdnou peněženku a že by bylo fajn mít pár floků, aby si člověk mohl dát  v tom archivu třeba polívku k obědu.

Jenže během výběru mi došlo, co je za den. A že po archivu znova jedu do práce, vyzvednout si výplatu. A že vybírat z bankomatu pár stovek kvůli polívce nemá smysl. Maje v hlavě tuto myšlenku, stopla jsem transakci a vyrazila do archivu. 

Za pár hodin archiv prozkoumán a razím zpět, do tý práce. S utkvělou myšlenkou, že si tu polívku teda dám v bufetu v práci a že je zima, a že si tedy si večer na výpravě s Májkou, která potřebuje novou peněženku, koupím novou čepici. 

A tu mi zvoní telefon. Cizí číslo. 

A na drátě paní z mojí banky. A že prý jestli jsem dneska dělala nějakou transakci na Chodově. 

No... dělala. Hrklo ve mně - a to obstojně. Prolítly mi hlavou všechny ty katastrofické scénáře, zapomenutýma penězma počínaje, ztracenou kartou s odkoukaným pinem a vybrakovaným účtem konče. Horko těžko jsem se rozpomínala, co přesně jsem to teda vlastně udělala nebo neudělala. Paní mi zkontrolovala účet a sdělila mi, že tam mám neodepsanou blokaci ve výši... nu, cca zamýšlené mikrovlnky, sušáku na prádlo a ještě minimálně té polívky a čepice jako bonus. 

Hrklo ve mně ještě víc, anžto jsem v posledních dnech žádnej jinej podobnej příkaz rozhodně nezadávala. Tohle se prostě stát nemělo. Blbá chvilka bez přemýšlení... a hned je veselo.

"A co se s tím dá dělat," otázala jsem se paní na drátě nejistě. 

Snažila se mě uklidnit. "No, zajdete si na pobočku a sepíšete reklamaci. Víte co, počkejte, já vám najdu, kam to budete mít nejblíž." 

Pěkně jsem poděkovala a s nervama jako špagátky vyčkávala, zatímco jsem se v duchu aspoň pro tento měsíc loučila s mikrovlnkou, sušákem a dalšíma prima věcma. Za chvíli paní skutečně volala znova. Ale tentokrát s nečekanou novinou. 

"Víte, ony vám ty peníze z bankomatu vážně vylezly. Ale člověk, kterej tam přišel po vás, nám je vrátil na pobočku." 

S hubou dokořán blekotám, že jestli by mi to mohli jednoduše hotově vrátit, tak že si tam teda okamžitě jedu, ať to nekomplikujeme.

Do hodiny jsem byla znovu hrdou majitelkou sumy na mikrovlnku, sušák, čepici a polívku. Hrdou a šťastnou. 

"Vidíte, slušní lidi ještě existujou," připomněla mi paní, když mi sumu vydávala. 

Dost mě zamrzelo, že na dotyčného neměli žádný kontakt. Těch slušných deset procent nálezného by zasloužil - a ještě bych mu přibalila flašku dobrýho vína. 

Takhle jsem jen mohla poslat dál dobrej skutek. Po rychlý otočce s Májkou ve Ztrátách jsem nechala servírce asi dvojnásobný dýško než obvykle.

Na památku férového mladého muže jsem si pořídila čepici. Bude mi připomínat, že slušný lidi ještě existujou. Takhle nějak se vlastně zlepšuje svět tím nejlepším způsobem. Ukázat někomu, jak fajn je bejt "obětí" něčího dobrýho skutku, je hodně dobrá inspirace k tomu, aby se z té "oběti" časem stal "pachatel". 

Vždycky jsem přemýšlela, že v sobě každej má kousek tý sobecký svinskosti... a jestli by v podobný situaci ten můj kousek byl dostatečně malej, aby ho to slušný lidský já zadupalo a šlo ty zvědavě koukající peníze z bankomatu vrátit. Nevím, jak je ten můj vnitřní kousek svinskosti velkej. Ale ten dnešní záblesk slušnosti, kterej mi poslal ten férovej mladej muž, ten mi ten kousek svinskosti pomůže v případě potřeby umlčet. Myslím, že spolehlivě.