Jak jsem se stala adoptivní kočičí mámou

Jedním z mých vysněných dětských povolání byla kromě archeoložky, doktorky a agentky FBI také pečovatelka v kočičím útulku - kočky jsem milovala snad odjakživa. S péčí o ně to už tak žhavé nebylo, ale dětské sny jsou přece od toho dětské, aby byly nesmyslné. Vyrostla jsem a sny mě z různých důvodů opustily - s tím o kočičím útulku skoncovala alergie. Skoncovala i s mým předsevzetím, že až budu jednou mít vlastní bydlení, bude tam se mnou nějaká ta chlupatice bydlet. Osud tomu ale chtěl tak, že jsem se přestěhovala do nedaleké blízkosti jednoho kočičího útulku... 

Dobře jsem o něm věděla ještě předtím, než jsem se sem nastěhovala - před pár lety mě k němu zavedla jedna z hledaných keší. A upřímně řečeno, tenhle útulek byl jeden z mnoha podpůrných miniargumentů, proč právě Bohnice / Čimice.

Protože když kočkofil nemůže kvůli alergii mít kočku doma, je fajn mít nějakou alespoň v dosahu. Usoudila jsem, že takový útulek by mohl být ideální. Jednou za čas koupím pytel granulí... a třeba, když pěkně poprosím, mi bude na chvíli nějaká mazlivá chlupatice půjčena a já si budu moct vybít svou muchlací frustraci. 

Já mám totiž biologickou potřebu kočky. Mazlení s vrnícím chlupatým klubíčkem /nebo klidně i žokem, nejsem vybíravá/ patří na mém žebříčku životních slastí hodně, hodně vysoko. A když přijdou horší chvíle, je kočka nejlepší psycholog. Kočičí vrnění je nejlepší psychoterapie, kterou znám. Takže já prostě kočku potřebuju - a když ne doma, tak aspoň v dosahu. 

Pořád jsem o tom mluvila a myslela na to, ale vykopat se ne a ne. Pytel granulí ležel ve spížce a pomalu se na něj snášel prach. Až včera jsem se konečně odhodlala. 

Dopadlo to přesně tak, jak jsem doufala. 

Paní, která o číči pečuje, s díky přijala pytel a přijala i mou skromnou prosbu. 

Půl hodiny jsem procházela mezi kotci s nově přijatými čičinami, hladila, hrála si, povídala... a užívala kočičího nebe. 

Jedna kočka si neustále skrz kotcové mříže hrála s mým letadlovým přívěskem na tašce, druhá se skrz mříže prala s mými prsty... a když už jí těch pár centimetrů nestačilo, vrhla se na svou spolubydlící. Další, obrovská mourina, mi neustále podávala skrze mříž packu a nedalo se poznat, jestli mě tou tlapou chce seknout, nebo jestli ji chce pohladit. Po opatrném vzájemném oťukávání se zjistilo, že chtěla pohladit. 

Nejvíc jsme si ale padli do oka s tímhle mrnětem. Nádhernej černobílej kocourek se smutným kukučem, kterej ovšem děsně ožije, jakmile ho vysvobodíte z kotce, a mezi nadšeným vrněním se snaží vám packou ulovit řetízek na krku, hodinky, brejle, náušnice... a nakonec i vás. 

Zamilovala jsem se. A mrňous nejspíš taky - když se už moc rozdováděl, vrátila jsem ho raději do kotce, aby mi nevyskočil a nemusely jsme ho honit po místnosti. Kotě se přilepilo na mříže, teskně mě pozorovalo, jak obcházím další čičiny, a mňoukalo tak žalostně, že jsem ho prostě musela vysvobodit znova - neměla jsem to srdce nechat ho tam kňourat.

Ach jo. Nebýt tý pitomý alergie, měla bych asi spolubydlícího vybraného. 

Myslím, že se tam brzo vrátím. Ale snažím se nesobecky doufat, že až přijdu příště, tak už tam ten černobílej mrňous nebude. Takový zviřátko nepatří do útulku, kde smutně sedí a kouká krz mříže. Ten by měl bejt v rodině s dětma, který si ho vypatlají a jednou na něj budou vzpomínat s takovou láskou, jako já na svoje někdejší kočky.