Pokání nezodpovědného kešera

Možná jste v posledních dnech v médiích zaznamenali zprávu o tragédii, která zasáhla komunitu nadšenců, kteří se věnují geocachingu. Ve stručnosti - jeden z nás, velmi zkušený hledač, vyrazil na lov a už se nevrátil. Po pár dnech se rozjelo pátrání. Kromě klasické policejní linie však začali hledat i samotní hledači - kteří dobře znají skrytá pražská zákoutí, která mohou být nebezpečná. Tentokrát ale šlo o mnohem víc, než obvykle.

Zjistila jsem to v úterý dopoledne, stále ještě poněkud unavená po narozeninové párty. Po chvílích jsem sledovala koordinaci dobrovolného kešerského pátrání - prolézaly se kanály a podzemní prostory, kam by to mohlo hledače kešek zavést, vylepovaly se letáky. Nemohla jsem dělat víc, než jich taky pár vytisknout a slíbit, že je večer po návratu z práce taktéž vylepím.

Nezvěstný se totiž ztratil nedaleko mého nového domova - v poněkud zdivočelých končinách podél Vltavy. Mrazilo mě z toho. Předloni zmizela v Troji malá Anička... a teď zmizí dospělý, inteligentní, zdravý mladý člověk. Shoda okolností, nicméně poněkud mrazivá. Z práce jsem slyšela vrčení kroužícího vrtulníku s termovizí a cestou domů tramvaj míjela neobvykle velké množství policajtských aut. Mrazivej pocit to příliš nezklidnilo. Vlastně naopak.

Pevně jsem doufala, že až se z té práce večer vrátím, dozvím se, že už nikam vyrážet nemusím, protože se dotyčný našel. Třeba vyrazil někam na festival, ukradli mu mobil a neměl se jak ozvat rodině. Nebo se mu prostě vybila baterka /známe výdrž dnešních supermobilů/. Nebo bude někde v nemocnici /víme, jak zodpovědní dovedou v nemocnici být s kontaktováním rodiny, když jim přivezou zraněného/. Nebo prostě cokoli. 

Nakonec jsem nikam nevyrazila. Bohužel z toho nejhoršího důvodu.

Je to zvláštní, jak vás zasáhne smrt člověka, kterého jste sice nikdy neviděli a neznali, ale komunikovali jste s lidmi, kteří ho znali velmi dobře. A jak moc zabolí, když velká skupina lidí, kteří se ze všech sil snažili pomoct, definitivně ztratí naději.

Myslela jsem na nešťastného hledače, na jeho rodinu... a zpytovala jsem své geokešerské svědomí. Nebylo nejčistší.

Taky jsem párkrát sama vyrazila na ne úplně jednoduchý keše na ne úplně přístupnejch místech. Rozuměj, na místech, kde kdyby člověk blbě spadl, nikdo vás tam hledat nebude a nenajde.

Vždyť ty keše měly nižší hodnocení než jiný, který už jsem dřív v pohodě odlovila. 

V takovéhle situaci ale člověku dojde, že takhle to nefunguje. Ta keš, v jejíž blízkosti zůstal hledaný, taky nepatřila mezi obzvlášť těžké. A hledač byl velezkušený, kam se hrabu já se svými necelými osmi sty. 

Svědomí mě hryzalo a našeptávalo mi velká, charakterní rozhodnutí. Už nebudu na těžší a riskantnější věci chodit sama! 

Jenže pak mi došlo, že to stejně není pravda. Za poslední roky jsem se naučila hledat sama... a vyhovuje mi to tak víc, než ve společnosti. Nález je můj úspěch a nemusí mě hlodat pocit, že jsem se jen s někým svezla a o nález se zasloužil on. 

Přijala jsem tedy alespoň náhradní předsevzetí - a radši rovnou dvě. Před každým lovem si pořádně nabít mobil. A nosit ho při lovu pevně na těle, ideálně pod oblečením, v uzavřené kapse tak, aby nemohl nikam vypadnout. A přidat do geovýbavy píšťalku. Pronikavou, kovovou, nerozbitnou.

A než vyrazím, přilepit aspoň na ten blbej počítač v pokoji lístek, kam a na jaké keše vyrážím a kdy bych se měla vrátit. 

Napsání tohohle příspěvku jsem si hodně dlouho rozmýšlela. Jeho napsání znamená vystavit se palbě kritiky z nezodpovědnosti a blbosti na straně jedné; na straně druhé z rozpitvávání věcí, o nichž je možná teď lepší mlčet nebo z nemístného vychvalování velké kešerské party či sebe sama.

Ale pokud si ta dvě předsevzetí přečte aspoň jeden člověk, kterej se kešingem zabývá nebo zabývat bude; a vezme je za svá, tak to za to vystavení palbě stejně stojí. 

Dávejte/me  na sebe pozor.