Richard Bach - Nic se nestane náhodou

Zamilovala jsem se na první pohled. Do knížky. No posuďte: včera večer s údivem jsem zjistila, že knížka, z jejíž anglický verze už měsíc nacházím na netu nádherný citáty, vyšla i česky. Dneska jsem ji sehnala v knihovně - těsně předtím ji někdo vrátil. O dvacet minut později už jsem si ji odnášela z knihkupectví, i když paní předtím říkala, že ji asi nemaj, ale počkejte, já se mrknu... A víte, jak se ta knížka jmenuje? Nic se nestane náhodou. Jako by chtěla dostát svému názvu už jen tím, jak ke mně přišla.

Už dlouho jsem si žádnou knížku nekoupila. Ještě včera jsem si byla jistá, že až si něco koupím, bude to Larssonova brutálně severská detektivní série Milénium, ale nakonec všecko dopadlo jinak.

Při sbírání citátů pro Černou skříňku jsem před časem narazila na neuvěřitelně úžasného autora. Jmenuje se Richard Bach, je to Američan, nádherně píše a od sedmnácti let miluje lítání. Lítá a přitom filozofuje o životě, lidech, setkáních, přátelství a smyslu věcí. Citáty z jeho knížek mi připomněly Saint-Exupéryho. Překládaly se pěkně a vanulo  z nich snílkovství a lidskost. Zamanula jsem si, že si musím nějakou Bachovu knížku upirátit na netu, abych se náležitě motivovala k anglické četbě. Jenže se nějak nedařilo - ty knížky, které mě nejvíc lákaly, nebyly nikde k nalezení.

Ani na okamžik mě nenapadlo, že by tenhle autor mohl být přeložený do češtiny. Kdo by překládal snění potrhlýho létajícího filozofa, že ano.

Jenže on přeloženej je. Okamžitě jsem vyrazila do knihovny.

Knížka na mě čekala v regále, kam se vracely ty knížky, které právě někdo vrátil. Uzmula jsem ji, aby mi ji náhodou někdo nevyfouk, ve foyer jsem si nalila kafe s likérem a začetla se. A začala jsem se usmívat. A občas ve mně ožil ten opojnej pocit, zažitej loňského podzního léta, kdy letíte nad zemí a v prdeli, nohách a v řídící páce cítíte, jak vás ta nádherná věc poslouchá a hladce a přirozeně klouže prázdnotou.

Přečetla jsem asi třicet stran a udělala jsem to, co jsem neudělala ještě nikdy: knížku jsem zaklapla a vyrazila do nejbližšího knihkupectví. Měli ji. A teď ji mám já.

Knížečka se zasněně modrou obálkou a perokresbou letadýlka obsahuje Bachovy vzpomínky na 60. léta, kdy sbalil své malé letadlo a vydal se nejprve s kamarády, pak i sám naslepo po Americe, létal od městečka k městečku, startoval a přistával na loukách a za tři dolary vozil vesničany, kteří se chtěli seshora podívat na svou farmu. Od městečka k městečku s větrem ve vlasech, vydělat si na benzín, olej a jídlo a spát pod křídlem ve spacáku. A myslet a snít.

- Zpočátku měli z létání obavy. Znali ho jen z novinových titulků, ze zpráv o srážkách, zříceních a leteckých katastrofách. Nikdy nečetli ani zprávičku o tom, že jedno malé letadlo odněkud odstartovalo, letělo a někde bezpečně přistálo. Mohli jen věřit, že navzdory článkům o leteckých neštěstích je to možné, a na tu důvěru vsadili tři dolary i své životy.

- Proč byl na ně tak hezký pohled? Protože strach je ošklivý  a radost krásná. Že by to bylo tak jednoduché? Možná. Co je hezčího, než když pomine strach?

- Úspěch ve světě nezávisí na tom, kdy začneš, ale kdy skončíš.

- No co, tak ho rozbije na padrť. Jeho přátelství pro mě je důležitější než letadlo. Letadlo je jen kupa dřeva a drátů a plátna, nástroj, díky němuž člověk poznává oblohu a sám sebe. Letadlo je symbol svobody, radosti, schopnosti něco pochopit a pak dokázat, že to chápete. Tyhle věci se nedají zničit.

- "Nic se nestane náhodou, příteli." V tu chvíli jsem se o tom snažil přesvědčit víc sebe než Paula. "Štěstí nebo smůla neexistuje. Za vším se skrývá nějaký smysl, i tohle ho má. Jak pro tebe, tak pro mě. Možná ho teď ještě nevidíme, ale pochopíme to, a brzo."

- Víš, že jsem se ani nebál, že se mi něco stane? Jen jsem měl hrůzu z toho, že letadlo poškodím. Jako bych věděl, že letadlo nedopustí, aby se mi něco stalo. Není to zvláštní?

- Jeho odlet kupodivu neznamenal, že nás opouští; zůstával s námi. A kdyby někdy přišel čas pro další zkoušku svobody, pro další důkaz, že nemusíme žít jinak než jen způsobem, který si sami přejeme, nebyl bych na to sám. Kolik lidí jako on ještě v téhle zemi zbývá? Nedokázal jsem říct, jestli je jich deset nebo tisíc, ale věděl jsem, že jeden určitě.

- "Tím chcete říct, že nepoletí nikdo?" zeptal jsem se. "Vy všichni se budete jen dívat ze země?" "Jo. Zaplatíme vám tři dolary." Ukázkový příklad toho, jak funguje lidská společnost. Jestliže je vyloučeno, aby se něčeho odvážil jednotlivec, můžeme se aspoň společně dívat.

- Jak se pohled na peníze dokáže měnit! Když je dobrý den, šest dolarů neznamená zhola nic, je to jen maličká kapka ve velikém sudu prosperity. Dnes pro mě pět a půl dolaru znamenalo bohatství, protože to bylo víc, než jsem potřeboval.

- Vše se pohybovalo ve velikých rozmáchlých tazích různých barev a tyto barvy se otevřenýma očima mých spolujezdců, lidí jako já, dostávaly hluboko do jejich srdcí, aby se pak navenek projevily v úsměvu nebo zasmání a statečném krásném vzhledu těch, kteří ještě nemíní zemřít."

- Každý vzlet byl jiný, každé přistání jiné, každý člověk v přední kabině jiná osobnost, kterou cosi přivedlo k našemu poklidnému dobrodružství. Nic se nestalo náhodou, nic pouhou shodou šťastných okolností. Slunce vycházelo, zapadalo a znovu vycházelo. Nespoutaný čistý vzduch, déšť a vítr a bouře a mlha a blesky a znovu nekonečný  čistý vzduch. Slunce svěží a chladné, jaké jsem do té doby nespatřil. Tráva tak zelená, že pod koly jiskřila. Obloha modrá a čistá, jako bývala vždy, a oblaka bělejší než blížící se Vánoce. A především - svoboda.

- Nikdy nepřestaň být dítětem, Richarde. Nikdy nepřestávej poznávat, vnímat, vidět a pociťovat vzrušení nad velkými věcmi, jako jsou vzduch a motory a rozechvění, které v tobě vyvolává sluneční světlo. Pokud musíš, nos svou malou masku, abys to dítě před světem ochránil, ale jestli dovolíš, aby zmizelo, definitivně jsi vyrostl a jsi mrtvý.

- Podle mě letadlo nevypadalo smutně. Vypadalo jako velké množství jednotlivých mechanických součástí rozložených po zemi. Nebylo už naživu, nemělo své já, přestalo být osobností. Letět s ním teď bylo vyloučeno, přičemž znalo jen jeden život, když létalo nebo bylo schopné letět.

- Část mé bytosti po tu dobu ztratila svobodu, zůstávala pod zámkem spolu se součástmi a šrouby rozloženými po podlaze hangáru a stále dokola si kladla otázku: Proč?

- Konečně vím, proč to všechno. Poučení, které bylo tak těžké najít, tak obtížné odhalit, přišlo rychle a znělo jasně a jednoduše. Problémy jsou proto, aby se překonávaly. Nejvlastnější přirozeností člověka je posunovat hranice svých možností a dokazovat svou svobodu. Kdo jsme a co se z nás stane, neurčují naše problémy, rozhodující je způsob, jak se k nim postavíme, jestli na vrak hodíme zápalku, nebo se tím vším krok za krokem propracujeme ke svobodě. A za tím vším, říkal jsem si v duchu, když jsem svůj dvojplošník znovu zvedal k obloze, nevězí slepá náhoda, ale princip, který funguje, aby nám pomohl to vše pochopit, a přijde tisíc shod okolností a přátelé, aby nám ukázali cestu, když se nám problémy zdají příliš těžké, než abychom je dokázali vyřešit sami.

- Problémy jsou proto, aby se překonávaly. Svoboda, aby se dokazovala. A dokud v náš sen věříme, nic se nestane náhodou.

Richard Bach - Nic se nestane náhodou:
Dobrodružství potulného pilota v moderní Americe
v orig. Nothing by Chance
Argo 2003