Dokonáno podruhé

Seznamte se s mým dalším duševním potomkem. Jmenuje se Vztah počítačové hry a její audiovizuální předlohy. Včera jsem ho po velmi komplikovaném těhotenství přivedla na svět a dneska se mu dostalo i náležitého přiodění. A hnedka pěkně mazal do světa.

Květnová stříbrná diplomka se dočkala plánovaného dvojčete... a sluší jim to spolu. Vzhledově si jsou relativně podobné /ano, sehnala jsem knihařství, kde dělají šedivou vazbu v umělé napodobenině plátna/... ale povahově... no, to musí posoudit jiní. To se uvidí.

Připadala jsem si včera jako starej rutinér. A trošku taky jako špatný rodič mladšího dítěte, kterému se logicky nedostává tolik pozornosti jako tomu nejstaršímu. Narozdíl od pečlivých příprav na tisk jarní diplomky jsem tentokrát vše odbyla nákupem balíku papíru a barevné cartridge /obrázky z her, jejichž účelem je něco porovnávat, by v černobílém provedení byly fakt poněkud nicneříkající a tisknout to v copycentru, nedoplatila bych se/.

Ono je teda fakt, že je rozdíl tisknout 600 a 300 stran. Zatímco u jarní diplomky jsem měla vážnou obavu, aby se tiskárna uprostřed provozu nerozpadla, tentokrát jsem byla v naprostém klidu. Nějakých 300 stránek, co to je? Vždyť my už jsme spolu zvládly i horší věci, žejo, holka.

Stresy skutečně nebyly potřeba. Tiskárna se opět pochlapila. Přijala transplantovanou cartridge a pak na jediný zátah vyjela tři exempláře mého veledíla. Tedy, na jeden zátah... Černá došla při tisku posledních stran - jediných, které jsem musela kvůli chybě a opravě dotiskávat dodatečně. Ale i tak dobrý.

Všechny vnitřky se tentokrát vešly do jedněch desek. Na rozdíl od minula, kdy jsem musela další takový pakl potupně vézt v balíku od papíru.

Večer jsem naposledy prolítla elektronickou verzi, na okamžik příšerně znervózněla, že mi to nepůjde odevzdat do školního systému, když mám přerušené studium a zase odnervózněla, když to šlo; nahrála jsem patřičné dokumenty, pak se dlouze zastavila, zaváhala, dala si obrovský hlt whisky, zavřela oči a odklikla Odevzat práci.

Bylo to tam.

Vazbu jsem s rutinérským klidem nechala na poslední chvíli, tedy na dnešní ráno. To se to rutinuje, když má člověk objednanou vazbu už 14 dní předem. Z knihařství do školy na ranní seminář; jakmile kamarádi zmerčili krabici v podezřelém formátu, hned se na ni vrhli. Všechny tři klony se okamžitě rozběhly po třídě a svolávala jsem je ještě po příchodu paní doktorky do třídy. Okamžitě mi to vraťte, nebo to paní doktorka zmerčí a budeme místo chyb z novin opravovat moje chyby v diplomce!

Po škole jsem se rozjela do Jinonic, odevzdat to veledílo. Usoudila jsem, že to vlastně vypadá pěkně a že to možná ani není tak blbý /poporodní deprese jsem měla i po dopsání jarní diplomky, která nakonec měla úspěch/ a že si tedy chudák nezaslouží být zcela ve stínu své starší stříbrné sestry. Aspoň okřtít bych ji měla, než ji pustím do světa. Jarní byla symbolicky okřtěna whiskou, na tuhle vyšlo kafe z termosky. I stalo se. Horký kafe, cáklý na hřbety, na nich nečekaně vyrobilo flek; šedivá vazba narozdíl od stříbrné evidentně není omyvatelná. Já byla vždycky talent na dobrý nápady...

Neskutečně mi zajásala duše, když jsem zhlédla štosy odevzdaných diplomek a zvěděla, že mezi klasickou modrou, vínovou, černou a zelenou není ANI JEDNA ŠEDÁ. Opět se budu dobře vyjímat. Byť s flekem na hřbetě.

Paní sekretářka ústavu nacvakala do počítače, že mám odevzdáno a naznala, že letos my novomediální budeme rychle odbytí - jsme prý jen čtyři. A tak že by tedy rovnou mohla zjistit, kdy budeme mít termín státnic. Zvedla telefon a zavolala sekretářkovi oboru.

30. ledna.

O den míň, než jsem předpokládala. Nicméně v téhle fázi nemá den navíc / namíň absolutně na nic vliv.

Ale aspoň bych si mohla vytisknout státnicotázky.

Pro lepší pocit, samozřejmě.