Tak jo, šťastnej a veselej. Hlavně ale ať ten rok se dvěma jedničkama na konci není horší, než byl ten minulej. (Vzhledem k tomu, že ten skončenej rok, ani přes úžasné finské zážitky, nepatřil k tomu lepšímu, co mně a mému okolí život dal, se domnívám, že jde vlastně o poměrně skromné přání...). A protože jak na Nový rok, tak po celý rok... tak vám samozřejmě popřeju písničkově. Dneska budou dvě - můj skončený rok 2010 prostě do jedné písničky nenarvete. Teda, dal by se, ale Leaving on a Jet Plane jsem si už vyplácala. Takže dneska to bude Bonnie Tyler, blonďatá Velšanka, co na první pohled vypadá jako pipka křížená s lehkou dámou, jinak majitelka nepopsatelně okouzlujícího chraplavého hlasu (která vás jednou provždy naučí, že nikoho nemáte soudit jen podle toho, jak vypadá)... a američtí Green Day. Na pohled děsivá směs. Ale děsivosti a úchylnosti vás už u mě dávno nemají překvapovat. Tak jdeme na to?
| Bitterblue Bonnie Tyler | Hořký smutku |
| I'll take the train to nowhere Dont throw away my love babe I gave you all my love for free Bitterblue, Bitterblue Bitterblue, Bitterblue I'll be sailing on a rainbow Come save a little room babe, Oh I sold my heart to you, Bitterblue, Bitterblue Bitterblue, Bitterblue | Nasednu na vlak do nikam Nezahazuj mou lásku, miláčku Dala jsem ti všecku svou lásku Hořký smutku, hořký smutku Hořký smutku, hořký smutku Poplavím se na duze No tak, schovej mi ve svém srdci Prodala jsem ti svý srdce Hořký smutku, hořký smutku Hořký smutku, hořký smutku |
Ti nejvěrnější z vás si možná vzpomenou, že přesně tuhle písničku jsem poslouchala loni, před více než rokem, v noci, když jsem tvořila vánoční a novoroční přání. Byla jsem do ní čerstvě zamilovaná a milovala jsem na ní jen a čistě melodii. Text nic moc, přiblblej o rozchodu, ale občas se holt přežije. No, a pak přišel novej rok, do něhož jsem vám i sobě taky přála, ať není horší, než ten starej...
...a stala se spousta věcí.
Pochopila jsem její text.
Až do letoška jsem se ušklíbala nad všema, kteří se hroutili kvůli takovým blbostem, jako je podělaný vztah. Letos jsem pochopila. Nejspíš jsem dokonce i pochopila, jak se kvůli tomu někdo může zabít. Nepředstavitelné prozření. Skoro až osvícení, řekla bych. Osvícení pálivý... a bolestivý.
Byla jsem životem dokopána do situací, v nichž jsem pochopila, jak moc bolí rozchod. A přestala jsem se vyšklebovat podobně sentimentálním písničkám - protože když jste fakt na dně, tak vás nezajímá, jak přiblblý slova to jsou, zajímá vás jen to, že už to někdo zažil před váma - a že to pravděpodobně přežil, i když vy si to teď neumíte představit.
Tenhle rok byl BitterBlue. Hořce smutnej.
Nebo taky hořce modrej. Modrá je nádherná barva, barva klidu, vyrovnanosti, duše... ale tmavěmodrá, nebo hořce modrá, chcete-li, je jaksi posmutnělá. Klidná a vyrovnaná - ale ne proto, že by se tak sama rozhodla, ale proto, že to je to nejlepší, co se teď dá dělat.
Takovej byl i můj rok. Nebo aspoň jeho polovina.
Jenže pak přišlo léto, krásný a teplý. Plný opatrný naděje. Naděje, že vypadnu na půl roku ven, že chytím novej dech, že naberu novou sílu a bezpečnou výšku pro let životem - poté, co jsem prodělala extrémně tvrdý nouzový přistání. Všichni jsou blázni, jen já letadlo - ale měla jsem za sebou tvrdej bouchanec o ranvej a bála jsem se znova rozjet. Ale na zemi se mi zůstat nechtělo. Letadla nejsou stvořený k tomu, aby stály na zemi.
Chtělo to popostrčit.
A popostrčení přišlo. Na English Campu.
Poznala jsem skvělý lidi, užila jsem si super týden, získala jsem sebedůvěru, že ten skoro půlrok ve Finsku zvládnu po stránce angličtiny. Nakopla jsem vrtuli.
"Když se ti zdá, že se proti tobě všecko spiklo, nezapomeň, že i letadlo startuje proti větru, ne po větru," objevila jsem na jedné hodině citát Henryho Forda v kempové učebničce. A kamarád vedoucí se přiznal, že když přesně tenhle citát vybíral, vzpomněl si na mě.
Vzala jsem si moudrá slova k srdci...
...a rozjela jsem se proti větru. A jak jsem se rozjela, došlo mi, že se ten protivítr vlastně docela utišil, zatímco jsem se klepala strachy na kraji rozjezdové dráhy.
A jak jsem se opět rozletěla životem, hrála mi k tomu tahle písnička - kterou jsem samozřejmě objevila právě na campu.
| Good Riddance Green Day | Dobře, že je to pryč Green Day |
| (riff) Another turning point So make the best of this test It's something unpredictable So take the photographs Tattoos of memories It's something unpredictable It's something unpredictable It's something unpredictable | (riff) Další bod zvratu Tak se snaž obstát v tom testu Je to něco nevyzpytatelného Tak jen si foť Tetování vzpomínek Je to něco nevyzpytatelného Je to něco nevyzpytatelného Je to něco nevyzpytatelného |
Opět to byla láska na první poslech. Přijela jsem tam, první večer vespolek s kytarou... a začala hrát tahle věc. Text mi ohromně sedl do nálady - právě v tu chvíli jsem doufala, že zase začnu zažívat něco, co by se aspoň vzdáleně dalo označit za aspoň fajn životní chvíle.
Podle textu jsem vytušila, že by titul písně Good Riddance mohl znamenat něco jako Dobrý směr. Text by tomu koneckonců jakš takš odpovídal.
Ta písnička mi dala naději. Aspoň na chvíli. A ono světe, div se, měla pravdu. Nelhala. Campem se všecko začalo lepšit a akutní naděje z okouzlení písničkou a campem přerostla v naději chronickou, se kterou už se dalo něco dělat. Třeba vyjet na rozjezdovou dráhu a odstartovat proti utišujícímu se větru.
Po dvou nebo třech letech jsem si změnila vyzvánění na mobilu, kterým se každý ráno budím. Make Your Own Kind of Music, pseudolostí hymna zlatejch kolejních let, je pryč a už nikdy nebude znít tak sladce jako dřív. Ale Good Riddance je taky skvělej budíček. A ten váhavej zvoranej kytarovej rozjezd s jadrným zakletím je takhle zrána, když sotva rozlepujete oči, milosrdnej a k nezaplacení.
Z English Campu jsem si odvezla balík vzpomínek a pár skvělejch melodií, z nichž dvě se mi vryly do srdce a pod kůži zatraceně hluboko. A shodou okolností si o obě dvě řekli kamarádi - o měsíce později daleko za polárním kruhem, když jsme popíjeli, užívali si, smáli se, tlachali, zpívali a hráli a užívali si těch nejlepších chvil erasmáckého života.
Good Riddance zazněla - a ne jednou. Zněla i při loučení s Erasmem... a já si konečně mohla s čistým svědomím říct, že jo, že to stálo za to... a že ty zlý časy jsou snad fakt za mnou.
Před pár dny mě napadlo hodit výraz "good riddance" do slovníku jako frázi. A nestíhala jsem valit oči.
Good Riddance znamená něco jako Dobře, že je to za náma. Dobře, že to skončilo. Dobře, že je to pryč.
Název solidně kontrastuje s celkem nadějeplným textem. Ale ono i v tom kontrastu něco je.
A mně došlo, že vlastně i ten nehodící a rozporuplnej se název se hodí. Hrozně moc se hodí. Na celej tenhle rok.
Tenhle rok byl nevyzpytatelnej a nakonec přinesl i něco dobrýho. Ne něco, ono toho dobrýho nakonec bylo hodně, hlavně v druhé půli roku. Něco z toho skutečně můžu s klidným svědomím zařadit k těm nejlepším chvílím svého života. I když se to tak ze začátku nezdálo.
Ale bez toho zlýho, hořce smutnýho, by nakonec ani to dobrý nebylo takový, jaký bylo. Dost možná, že by nebylo vůbec.
Byla bych pořád zapadlá v tom svým pohodlným klídku, nejela bych na camp, neměla bych novej budíček na mobilu. A dost možná bych se ani nevypravila za ten polární kruh.
Byl to nevyzpytatelnej rok, ale nakonec dobře dopadl.
A zažila jsem další nejlepší chvíle svého života, které si vystavím na poličku, zarámované ve vzpomínkách.
Ale stejně jsem ráda, že ten rok skončil. Nepopsatelně moc ráda.
Dobře, že je to pryč.
Good riddance.
Teri, s Green Day jako německou chlapeckou kapelou jsi mě pobavila... ;-)
OdpovědětVymazatpočkej, mateš mě - jsou to Němci, ne? A jsou to chlapci :o) tak kde je problém? Tvrdí někdo, že chlapecká skupina byli jen Backstreet Boys? ;o)
OdpovědětVymazatNo nevím, nechci se hádat, ale minimálně soudruzi z NDR by to neměli být: http://en.wikipedia.org...reen_Day. ;-) Co je a co není chlapecká skupina, o tom můžeme směle polemizovat. :-) Jsem si spíš představil něco typu Tokio Hotel (už jsem si teda nemohl vzpomenout na jméno, ale našel jsem to...).
OdpovědětVymazattak já fakt žiju v takovejch bludech? Tak to mně ale vysvětli, s kým jsem si je spletla... :o) jasně, podle Wiki to jsou Amíci. Těsně vedle :o)
OdpovědětVymazatTakže dík moc za informaci! Jak mě popadne kus energie na přihlašování se do blogu, opravím to, ať tu nehlásám bludy. Tak to je dobrej novoroční start :o)
V pohodě, z mojí strany už jde asi o profesionální deformaci (jde to rychle), že si všímám nejrůznějších detailů... :-)
OdpovědětVymazatto zní logicky :o) U mě je zase asi profesní deformace, že mě každá takováhle spáchaná blbost, byť nicotná, štve :o) No každopádně je to opraveno, věc je vyřešena, šlus! A dík! :o)
OdpovědětVymazat