Jak se naše ručníky dostaly do hasičské dokumentace

Taková věc se stane hrozně rychle, ani nevíte jak. Jedete si tak v klidu kolem deváté večer ze školy, když najednou váš autobus MHD zabrzdí tak, že lidi lítaj a užuž by začali nadávat, kdyby netušlili, že takový brždění bude asi mít důvod... No a že jo. Těsně před autobusem bouračka. Škaredá. Ale dneska to už vypadá, že snad nedopadla nejhůř...

Chvilku tak sedíte v tom buse a ptáte se lidí okolo, jestli nevidí ven, co se tam stalo - a pak zaslechnete od pána vepředu, co ven právě vidí, jak říká, že by možná i z toho autobusu vylezl, protože z toho taxíku se kouří. A tak spakujete krosny a mažete ven... a vidíte věci nepěkný.

Jakmile jsme vylezly, došlo nám, že to náš pan řidič stihl taktak. Nehezky sešrotované auto pár metrů před busem, ze zdemolovaného předku se mu dýmí a na silnici morké skvrny... Lidí všude kolem plno a už se starali o ty v autech. Záchranku už někdo zavolal,  další zase vytáhli ze zadního sedadla taxíku paní, která teď v šoku leží na zemi, Paaja jde zkontrolovat, jakým hasicím přístrojem postříkali tu mokrou silnici...

Neuměla jsem si nikdy představit, jak bych se já osobně zachovala v případě, že bych se k vážné bouračce nachomýtla. Člověk si může myslet, že by dovedl pomoct, ale když dojde na věc, může zůstat v šoku a nevzmůže se na nic. Teď už věřím tomu, že bych to zvládla. Jistě, včera pomáhali hlavně jiní... ale když jsem mezi troskama procházela a dívala se, kde by se dalo pomoci, nic to se mnou nedělalo. Nějak samovolně naskočilo chladné, klidné a racionální uvažování, v němž tak nějak člověk počítá s tím, že tam může být někdo od krve, že tam někdo může křičet... a nic moc to s ním teď nedělá.

Dalším hodně pozitivním zjištěním bylo to, že lidé obecně ví, co v podobných situacích dělat. Stabilizovaná poloha, udržovat vědomí a uklidňovat, nedávat pít, případně postup konzultovat s dispečerkou od záchranky po telefonu.

Zjistila jsem ovšem i pár věcí šokujících. Člověk by nečekal, že záchrance bude trvat čtvrt hodiny až dvacet minut, než dojede k nehodě, pět minut autobusem od motolské nemocnice...

Stejně tak by nečekal, že mezi několika rozšrotovanými a dalšími stojícími auty, benzínem na silnici, ležícími zraněnými a houfy lidí všude kolem prokličkuje naprosto zběsilou rychlostí idiot, kterému jen kvílely gumy, jak se hnal dál. Normální řidič pozastaví a zeptá se, jestl není potřeba pomoc. Řidič - ignorant pojede dál... ale zpomalí. Řidič - kretén... by zasloužil, aby to svoje super fáro o několik desítek metrů dál opřel do svodidel. Tak, aby se mu nic nestalo a nepřidělávál práci záchrance... ale aby měl po vozidle. Takovej člověk nemá na silnici co dělat.

Když jsem šla včera odpoledne v Rozsochách na vlak, nějak mi tak různě pobíhaly myšlenky a nějak jsem přišla k tomu, jaké má číslo záchranka. Záchranka a hasiči se mi odjakživa pletli, dětské pomůcky s pouty a sudem nezabírají :o)... Nenapadlo mě, že to večer budu skoro potřebovat. Nakonec jsme pomohly jen maličkostmi téměř nepodstatnými - tam je potřeba voda, tam se nabídnete, jestli paní nepotřebuje ručník - probleskne vám, že lidé v šoku mívají zimnici... No a tak jsme neváhaly a s osuškami, vezenými na kolej, jsme se ochotně rozloučily. U druhého auta sháněli baterku - vzpomněla jsem si na tu bez baterek v krosně, no nic - na zapalovač se silným světlem jsem si samozřejmě ani nevzpomenula... A pak už přijeli policajti, záchranka, hasiči... Usoudily jsme, že jsme udělaly, co se dalo - a vyšly jsme po krajnici do Motola na autobus z jiného směru. 

Až cestou nám začalo pořádně docházet, k čemu jsme se to vlastně přimotaly. Že chybí strašně málo, aby se něco takovýho stalo, a že lidskej život je vlastně hrozně křehká věc... Doma v teple kolejí nám to došlo nějak tak naplno a nebyl to úplně dobrej pocit. Možná se opožděně dostavil ten pocit, kterej někoho ochromí hned na místě... Asi jo. V noci se mi zdálo o spadlé lyžařské lanovce.

Vrtalo mi včera večer i dneska hlavou, jak to dopadlo. Říkala jsem si, že snad relativně dobře (suchá novinářská logika - kdyby to dopadlo zle, kolegové už o tom dávno psali). Nepsali. Teď večer jsem si ale dala práci a pokusila se něco vygooglit - a povedlo se. Fotky ze zásahu hasičů. A na některých se objevily... naše ručníky. Paaja přemítá, kde asi skončily... ale myslím, že to je úplně fuk. Taková modrá osuška nemůže snad ani mít větší životní poslání, než chvilku zahřát člověka, kterýmu zrovna není dobře...

(TeriRučník v kroužku zeleném, PaajaRučník ve žlutém...)