Jak jsme byly převezeny

"Rozhodli se dva kojoti, že na výlet pojedou,
nekoupili automobil, do prdele pojedou...
Když přijeli do prdele, zpívali si vesele,
to jsme ještě nevěděli, do jaké to prdele..."

Omlouvám se za hluboce poetický úvod, ovšem parafrázi na kousek Nohavicovy Hospodské směsi nebylo možno odolat... :o)

Řekly jsme si s Paajou, že zkouškové je zdárně skoro za náma, a tak že zase jednou vyrazíme na velký výlet. Volba padla na Ratměřice, vesničku na Benešovsku, kde jsem už byla s našima a extrémně mě fascinovaly dvě obrovské sekvoje v tamním zámeckém parku. Paaja souhlasila, že vlastně proč ne - a tak bylo rozhodnuto. Poblíž Ratměřic je navíc jedno z největších bojišť třicetileté války, naučná stezka, paráda. Dojedem do Ratměřic, odtamtud to vezmeme přes bojiště a dojdeme až do Votic, odkud se v pohodě dostaneme do Prahy. Perfektní plán, takových patnáct kilometrů na den - ideální. Našly jsme si na netu několik keší na předpokládané trase výšlapu a už jsme se nemohly dočkat, jak se projdeme, vylepšíme geocachingové statistiky a vůbec.

A tak jsme včera ráno vyrazily. Na to, jaká jsou Ratměřice díra, jsme měly krásný sobotní spoj - s jediným přestupem v městečku jménem Bystřice. Pohoda. Sedly jsme na Roztylech do busu a už se jelo. Tři čtvrtě hodiny uteklo a my zpozorněly, blížila se přestupní Bystřice. Jenže - autobus nezastavil ani na náměstí, kam jsme měly koupený lístek, ani nikde jinde, když jsme zadoufaly, že se třeba jede otočit. Nejel. Nechápavě jsme koukaly na sebe a koukaly na taktéž se ošívajícího kluka, který si kupoval lístek před náma - taky do Bystřice. Pan řidič na nás prostě zapomněl.

Vystoupily jsme hned na další zastávce, asi deset kilometrů od přejetého přestupního bodu. Navazující spoj byl v tahu, co teď? Daly jsme hlavy dohromady i s převezeným klukem, který měl namířeno taktéž do Ratměřic - co teď? Zavolání bratrovi, ať se koukne na jízdní řády, nic nepřineslo - další spoj jel v půl sedmé večer. Paaju osvítilo a zadala do GPS souřadnice ratměřické keše... skoro deset kilometrů vzdušnou čarou, přes pole, lesy a kopce, ve sněhu - nepřipadá v úvahu. Jedinou rozumnou možností bylo dojít do Votic (do kterých jsme sice dojít chtěly, ale ne jako začátek výletu, nýbrž jako jeho konec...) a tam se pokusit případně chytit stopa.

Do Votic to podle cedulí bylo příjemné dva kilometry, které se ale protáhly na nějaké čtyři, pět - nevěřte silničnímu značení! Ťapali jsme si to po kraji frekventované silnice a mně se v hlavě honili střídavě Nohavicovi tři čuníci s písničkou z úvodu. Ve Voticích jsme se rozžehnaly se spoluputujícím klukem, který šel zkusit toho stopa. My rozumně naznaly, že to nebudeme hrotit - měly jsme víc než hodinu zpoždění proti plánu, kdovíjak bychom stíhaly návrat do Votic - a zkejsnout večer někde v poli, to nebyla právě lákavá představa. Radši si prolezeme město, usnesly jsme se.

Prolézání města jsme úžasným kafem (já) a čokoládou (Paaja) v cukrárně na náměstí. Upovídaná paní nám poradila, co tady ve městě je k vidění, poseděly jsme, zahřály se, zanadávaly na idiota řidiče a vyrazily do města na lov místní multikeše. Keš nás protáhla po místních pamětihodnostech. Na židovský hřbitov, který mě zajímal nejvíc, jsme se ovšem nedostaly - nedošlo nám, že je sobota, židovský svátek... No co. Prošly jsme všechna potřebná místa, zjistily všechny informace, spočítaly souřadnice finálové keše... a šlo se.

Šipka ukazovala asi 1,5 kilometru kamsi za město. Cestou jsme zkoumaly mapu a došly k nadějnému závěru, že nás to vede k nádraží, které se mělo někde v tamtěch končinách podle našich googlemaps vyskytovat. Jenže věřte si jim, jedna podrobná, končící v polovině Votic, na druhé sice Votice byly, ale velké asi jako desetník - a to se tam pak nádraží hledá blbě. No, doufaly jsme a šly jsme. Postupem času jsme začaly doufat hodně, začal padat sníh a extrateplo zrovna nebylo. Jak jsme si blahořečily, že jsme nešly do Ratměřic...

Šipka GPSky nás zavedla na votický šibeniční vrch. Početla jsem si naučnou tabuli a už na mě mávala Paaja z kraje lesa, že to asi má... No, ASI to měla. Jenže omrzlý pařez pod asi deseti centimetry sněhu v zimě fakt nedává moc nadějí, že najdete to, co tam je ukryto. Hrabaly jsme rukama, hrabaly jsme nohama, hrabaly jsme i lžící - ale nevyhrabaly jsme nic, vzdaly jsme to s tím, že se vrátíme, až bude tepleji.

Zbývala poslední věc, nádraží. Naznaly jsme, že pokračovat dál nemá cenu, kdovíkam bychom došly. Obrátily jsme to do Votic a cestou jsme od dvojičky na valentýnské procházce vyzvěděly, že se k nádraží sice blížíme, ale zase ne moc, ještě takový dva kilometry si zajdete. Vidíte támhleto silo? Tak kousek od toho to je...

Silo bylo díkybohu dostatečně výrazným orientačním bodem. Protáhlo nás obytnou čtvrtí, staveništi, polem, přilehlou vískou - a zdárně jsme došly až k nádraží. Vítězoslavnější pocit jsem už dlouho neměla. Zateplily jsme se zbytkem oblečení, nalily se čajem z termosky, daly si chleba se salámem - zdravá strava vítězí... :o) No a asi za dvacet minut nám to jelo.

Na votickém nádraží ukazovala Paajina GPS, že máme najíto asi 15 kilometrů. No, na to, že jsme šly z prdele veliké do prdele menší, to byl docela úspěch :o) Neviděly jsme, co jsme chtěly, ale viděly jsme jiné věci. Výlet sice dopadl úplně jinak, než jsme čekaly, ale nedopadl zle - idiotům navzdory.

Jo a do těch Ratměřic se vydáme někdy ve všední den, až tam bude jezdit víc spojů. A někdy si zajedem znova i do těch Votic. Mají tam pěknou naučnou stezku... a tu vypočítanou multinu tam přece nenecháme ležet! :o)