Mašín ŽIJE! Kamarád starej přežil klinickou smrt :o)

S nekonečnou radostí v duši, očích i prstech se světu všemu oznamuje, že Mašín přežil svou klinickou smrt a je opět funkční! Skoro by se chtělo napsat, že je zpět v plné kráse, to by ale nebyla tak úplně pravda... Krizová situace si vybrala svou daň - slovy pána z elektra, "baterka je v háji". No, občas se hodila, to je sice pravda... ale nemůže mít člověk všecko, ne?

Přiznám se bez mučení, že jsem už ani moc nedoufala, že budu tuhle radostnou zprávu ještě psát - a navíc že ji budu psát na důvěrně známé Mašínkově klávesnici. Jak víte, proces výběru Nástupce pokročil do téměř finální fáze. Nenechala jsem se zaskočit ani třemi podtypy Vyvoleného, předložila jsem možnosti rodinné finanční komoře a ta usoudila, že nebudem šetřit na pětistovce a vezmem ten nejvýkonnější. Fajn, usoudila jsem, že oželím matný monitor a skousnu lesklý... a bude. Když už jsem ale bez notebooku vydržela měsíc, usoudila jsem, že to už vydržím ten týden navíc... a počkám si, jestli to s Mašínem náhodou nedopadne zázračně.

Mašína jsem k rozhodující opravě podala přesně před čtrnácti dny. Pánové z břevnovského elektra mu moc šancí nedávali, naznali, že má šanci tak padesát na padesát a že to bude na dlouho, čtrnáct dní nebo tři týdny, a levný že to taky nebude, ať počítám dva, tři tisíce. Všecko jsem riskla.

Dneska těch čtrnáct dní vypršelo a ve mně tedy hlodalo napětí. Představa zatáhnout Errorovu přednášku byla sice lákavá, ale svědomí studenta se ve mně po promaroděných čtrnácti dnech hnulo a vyrazila jsem do školy. Po přednášce jsem už ale neodolala, překonala jsem nechuť k telefonování a vytočila jsem na mobilu číslo břevnovského elektra.

"Dobrý den, Šírová, já jsem u vás před čtrnácti dny nechávala na opravu notebook Fujitsu-Siemens, odešlo tomu napájení... jak to vypadá?" Nejzásadnější otázka posledních dní.

Odpověď byla okamžitá, samozřejmá, téměř ledabylá, jako by to byla největší banalita a Mašín tam ležel opravený už nejmíň týden.

"No je to spravený," doneslo se ke mně z druhého konce drátu.

Málem jsem radostí vyskočila ke stropu, moudře jsem ale skryla emoce a naznala jsem, že se pro to tedy dneska nebo zítra stavím. A kolik že to bude stát? Prý skoro dva a půl tisíce, prodražilo se to, bylo s tím dost práce, dověděla jsem se.

Položila jsem mobil a přemohla chuť rozběhnout se po chodbě a skočit nějaké nevinné oběti kolem krku a zařvat na celý Jinonice, že Mašín ŽIJE... Přede mnou byla volná hodina. Paaja uznala, že po takové zprávě nemůžu sedět ve škole a snít o zítřejším setkání, ale že prostě musím vyrazit hned... a tak samozřejmě vyrazila se mnou.

Po zastávce na poště (vybrat finance na zaplacení opravy plus něco na dárky) už vysněnému setkání nebránilo nic. Naběhly jsme do elektra a já jsem se vrhla k pultu s lístkem od opravy, nekoukaje nalevo napravo. Paaja se zastavila pár kroků za mnou a kamsi koukala... a pán za pultem, který nejspíš věděl, o co jde, ještě než se podíval na lístek, mávl rukou za mě. "Tamhle ho máte."

Připojila jsem se k Paaje, která už na našeho starýho kamaráda upírala blažený pohled. Mašín seděl na pultu a vesele svítil všude kolem sebe. Pán poznamenal, že to je snad v pořádku, teda až na tu baterku, ale to že se nedá nic dělat.

Zbývalo pěkně poděkovat a zaplatit za dobrou službu. Během placení jsem se dověděla, že mám štěstí, že mám právě Fujitsu-Siemense, ty že bývají dobře udělané a proto je jakás takás možnost opravy. Měli tam prý další notebook, s úplně stejným problémem... a ten se už nevzpamatoval. Nadranc nebylo jen napájení, ale všeobecně celá deska - a s tím že se už nic dělat nedalo.

Tak s tou šancí padesát na padesát se pánové stoprocentně trefili. Pomyslela jsem na chudáka neznámého Asuse s nadranc základní deskou s neurčitým soucitem. Taky dobře sloužil a taky ho měl někdo rád... ale co, takovej je život. Odnesla jsem si vzkříšeného kamaráda v zelené tašce a s neskonalou vděčností jsem děkovala všem vyšším mocnostem, že měl Mašín to štěstí a v pomyslné počítačové ruletě mu padla jednička - dobrý, jedeme dál.

No, co vám budu povídat? Cestou do školy i ve škole jsem nepolstrovanou zelenou tašku nosila jako svátost největší, chránila ji vlastním tělem před každým sebemenším otřesem... a pořád se přesvědčovala o tom zázraku.

Je večer a Mašín už zase září z mého kouta. Uklidila jsem velemrdník na stole a udělala opět místo na všecko, co sem patří: Mašín, myšpodložka z Irska, diseček... Dopřála jsem Mašínkovi asi půlhodinovou aklimatizaci, aby se stihl vzpamatovat z venkovní zimy a ohřál se na pokojovou teplotu - věc, která možná zavinila celou poruchu... Poučení musí být.

Dopíšu tenhle blog, kouknu se na resty na Sašu (a zděsím se a zase zakouknu, jak pravil klasik Sedli kdysi dávno ve zlatých časech na BiGy, pi*o!)... a pak se s Paajou uvelebíme tak jako kdysi a splníme předsevzetí, které jsme si daly v době čekání na ortel: Jestli se Mašín rozběhá, první, co si pustíme, bude Konstanta... náš nejoblíbenější díl Lostů.

Zmatená baterka, co má být v háji, se permanentně tváří, že se nabíjí - když ale vytáhnu kabel ze zdroje, začne to na mě řvát, ať okamžitě vyměním baterii nebo připojím počítač do sítě, nebo přijdu o veškerá neuložená data. Třeba se baterka zázračně dobije a bude zase spolupracovat, uvidíme. A i kdyby ne... tak co?

Hlavní je, že se můj starej dobrej kamarád vrátil domů.

Vítej zpátky, Mašínku. Nevadí, že nesvištíš rychlostí 200 km/h jako Paajina Mašina... Ať Ti to sviští ještě hodně dlouho - i když budeš možná už zanedlouho svištět mámě.

Je to tak, chudáček starej nezmar bude odvelen do důchodu. Rodina před malou chvílí vydala povel, ať Nástupce vybírám dál a urychleně - že nevím dne ani minuty, kdy Mašín klekne znova, a ať si s Nástupcem tedy pohnu, Mašína že doužije cenzor tedamama. (Chudák bratr, závislák jeden, natolik trpí jednou týdně bez počítače, když má máma službu, že se s tím musí něco dělat a musí se mámě pořídit počítač vlastní...)

Mašínku, kamaráde, nevděk světem vládne. Ty by sis o klidným důchodu mohl tak leda nechat zdát, chuděrko. To bude tvrdej boj o přežití - buď přežiješ Ty, nebo máma. Neboj se ale, kamaráde starej. Bez boje se Tě nevzdám.

Radši jdem na tu Konstantu.

A pak na House... a na Brejky... abstinovaly jsme dost dlouho a noc je mladá. A co, že zítra nevstanem? Stačí, že vstal Mašín. Povstal z mrtvých - a to se prostě musí oslavit.