Nejhorší je srážka s blbcem

Nejhorší prý je srážka s blbcem, říká staré moudro. Něco na tom bude, nejhorší to určitě ale není. Potkat se můžete s blbem sice omezeným, ale dobromyslným a vcelku neškodným - což vás nikterak zle nepoznamená, maximálně se shovívavě pousmějete a pomyslíte si něco o blahoslavených chudých duchem. Když se ale setkáte s blbem, co je navíc arogantní, je to horší. A nejhorší je potkat se se člověkem inteligentním, který toho ale moc nepobral, co se dobrého vychování nebo dobré duše týče... To se pak i klidná Terinka vytočí doběla a zapomene na slušný vychování a pud sebezáchovy, pravící, že do cizích věcí se nemíchá...

Včera, jako každé pondělí, jsme se s Paajou cestou ze školy stavily na velký nákup v naší petřinské Bille. Obvyklý týdenní nákup - mlíčko, chleba, něco dobrýho, doplnit suroviny na vaření, něco zdravýho... a kus saláma na chleba, přirozeně. No a u toho saláma jsme se staly svědky situace, jakou jsem ještě nezažila.

Vybíraly jsme, zda protentokrát věnujeme svou přízeň kuřátkové debrecínce, vepřové šunce nebo snad klasicky vysočině, nevšímaje si ostatních zákazníků u pultu. Ostatně, ono jich moc nebylo - před námi stál chlapík asi ke třicítce, seriózně, inteligentně, vzdělaně a movitě vypadající, v Praze koneckonců žádný zvláštní úkaz.

Pozornost jsme mu začaly věnovat ve chvíli, kdy promluvil na prodavačku za pultem. Poručil si "stopadesát gramů vysočiny". Zpozorněly jsme - poroučet si buřta v gramech, to se běžně nedělá, ale co - může to být profesní deformace. Táta v práci taky měří papundeklový krabičky na ložiska v milimetrech a je to normální člověk. Budiž.

Stopadesát gramů vysočiny nebylo, i poručil si pán stopadesát gramů uzeného boku. Paní za pultem, přijemná kulaťoučká růžolící paní středních let, nabrala, napíchla a hodila na váhu - a ta jí ukázala 164 gramů. Udělala to, co ve stejné situaci udělá každá normální prodavačka - zeptala se chlapíka, jestli to může nechat.

Chlap odpověděl s kamennou tváří "Stopadesát gramů uzeného boku". Neřekl ano, neřekl ne, prostě to kamenně zopakoval, jako by prodavaččin dotaz ani neslyšel, anebo mu nestál za zhodnocení situace.

Paní se s trošku prosebným výrazem zeptala znova, jestli by to nemohla nechat. Abyste si to uměli představit, onen bok byl docela velký, těch čtrnáct gramů navíc znamenalo podle mého skromného odhadu asi jeden plátek. Divíte se paní, že se jí s tím nechtělo plácat? Já ne. 90% normálních lidí to pochopí a mávne nad tím rukou, 9% prodavačku slušně poprosí, ať ten plátek prosím ubere, že by to fakt potřebovali přesně, nebo že nemají peníze, nebo jánevímco. No a zbývající jedno procento začne dělat problémy.

Chlap znovu kamennoksichtě odvětil to samé, jako by mluvil s kreténem. A dodal, jestli mu snad prodavačka špatně rozumí? Paní se na něj zadívala podivně a pokusila se vysvětlit, že to je blbého jedenapůl deka a že to snad vadit nebude... Chlap zopakoval, že chce STOPADESÁT GRAMŮ, jestli mu jako nerozuměla, že to řekl už několikrát slušně, a jestli to nedostane, nechá si zavolat prodavaččina nadřízeného.

V té chvíli jsem se už nespokojila jen s neustále se stupňujícím hnusným výrazem a vstoupila jsem do diskuse. "Paní, tak mu to uberte, s některejma lidma nemá cenu se dohadovat," řekla jsem prodavačce. Paní se zatvářila vděčně, podívaly jsme se na sebe a pomyslely si to samé o kreténech... Plátek uzenýho boku z váhy zmizel.

Chlapík se ale nejspíš vytočil, že si někdo dovolil ho kritizovat, a pustil se do prodavačky znova. "Zavoláte mi toho nadřízeného? A vaše jméno, budu si stěžovat!" Upozorňuju, že předtím zavoláním nadřízeného jen pohrozil, neřekl, že ho CHCE zavolat... po mé intervenci si to ale rozmyslel a začal držkovat, jako by mu paní jeho právo na přivolání nadřízeného nějak odmítala.

Paní za pultem se začala opět tvářit trošku prosebně. Zmateně ze sebe dostala, že tady nadřízený není. Chlap se nedal odradit a vyžádal si nekompromisně prodavaččino jméno - paní už byla tak rozhozená, že ho ze sebe sotva dostala. Chlápek si jméno samolibě nahlas zopakoval, řekl jméno tónem, jako by TAK obyčejné a průměrné jméno bylo synonymem pro největší lidský odpad, a zapsal si je pro jistotu do supermobilu. A že si bude stěžovat, a když to nejde u přímého nadřízeného, tak půjde za manažerem.

Načež se uráčil poroučet si dál: stopadesát gramů anglické slaniny. Paní se na něj dívala pořád nevěřícně a trošku nepřítomně, k ničemu se neměla. Nedivila jsem se jí. Chlap otevřel svůj kanál, co se mu říká mezi slušnými lidmi pusa, znova: "Říkal jsem stopadesát gramů anglické slaniny, neslyšela jste?" Paní se vzpamatovala a uražěně odvětila, že si to spletla s předcházejícím bokem a ať se laskavě pán nediví, ale když se takhle chová, může být ona celá zmatená.

Mezitím k pultu dorazila také druhá prodavačka a zeptala se nás, co to bude. Byla jsem tím zjevem před náma natolik konsternovaná, že mi chvilku trvalo, než jsem se vrátila do reality... Slečna nabrala kuřátkové debrecínky, co jí mělo být dvacet deka, ale záměrně nahlas jsem zdůraznila, že když vezme o něco víc, nic se nestane... Slečna nabrala, zvážila a jala se užuž ubírat - zeptala jsem se jí, kolik toho má a když měla dvaadvacet deka, mávla jsem rukou, ať to nechá, že to je přece jasný. Byla jsem ale ve stavu, kdy bych mávla rukou i nad půlkilem navíc, jen abych tomu debilovi ukázala, jak se chová normální člověk...

Slečna zabalila a podala mi balíček přes pult - mezi mnou a jí byl ten arogantní debil. Že by třeba o krok uhnul, abych si to mohla vzít? Nešilte. Obloukem jsem ho obešla, slečně pěkně poděkovala, na chudáka buzerovanou paní jsem se povzbudivě usmála... a když jsem odcházela, odsekla jsem tím nejšerednějším tónem "dvě deka navíc nezabijou ani studenty, tak by nemusely ani vás", směrem k arogantnímu chlapovi. Nestála jsem mu za reakci.

Vytočeně jsme zmizely, ani jedna nevěříc očím uším. Pokračovaly jsme v nákupu, za chvilku se ale ozvalo z rozhlasu vyvolávání vedoucího lahůdek. Došlo nám, že arogantní chlap neustoupil a rozhodly jsme se vrátit. Paaju zajímalo, jak to dopadne, já chtěla dosvědčit, že se paní chovala naprosto normálně, slušně, mile a jak se zachoval ten debil. U pultu s uzeninama už chlap nebyl, vykládal cosi opodál uniformované paní. Ta ho po chvilce opustila a šla za postiženou prodavačkou, pak se odebrala úplně. Chlap čekal u regálu a tvářil se extrémně nasraně a spěchavě. Po chvilce si nás všiml u regálu opodál a občas se po nás nehezky podíval. S chutí jsem hnusné pohledy opětovala - takhle mě už dlouho nikdo nevytočil...

Jak to nakonec dopadlo, nevím. Po nějaké době přinesla další uniformovaná paní chlapovi formulář, patrně na stížnosti. Manažer byl podle všeho snad inteligentní a normální člověk, neřešící debily a nechající je vycukat... Chlap se jal zaujatě vypisovat a my se odebraly pryč, už jen proto, aby nás třeba nedohonil a nerozbil nám držku, jak se obávala Paaja. Přiznám se ale, že mě trošku zamrzelo, že se věc neřešila osobně s oním nadřízeným... Moc ráda bych k tomu řekla svoje.

Zbytek nákupu jsme strávily řešením, co to bylo za debila. Chlap evidentně inteligentní, prachatej a zatraceně cílevědomej... pohlížející na všecky kolem jako na naprostý póvl, který buď nestojí za pozornost (já), nebo si nezaslouží slušné zacházení.

Kdo může tak bazírovat na pitomým deku buřta? Tohle vážně nebyl člověk, kterého by zruinovalo pět korun za kousek šunky navíc. Paaja to tipovala na puntičkářskýho ekonoma, já naznala, že to bude brutální podpantoflák, kterému manželka, ještě větší megera než on, poručila, nechť donese stopadesát gramů a chlap se tak bál nadávek nebo vejprasku, že ho ten pláteček navíc dovedl k nepříčetnosti. Pro tuhle teorii mluví i fakt, že ti největší srabi bývají na druhou stranu těma největšíma parchantama... a dokazujou si svou velikost a zvětšujou si ušláplý ego na někom, kdo se nemůže bránit.

Až doma mi začalo docházet, co všechno jsem tomu debilovi mohla říct. Už jen taková poznámka typu "pane, zdržujete MĚ" v době, kdy se začal s chudákem paní dohadovat... Když se on mohl hádat o deko buřta, co bych se já nemohla hádat o pět minut času? :)

Nejsem si ale jistá, jestli by mě ze své vznešenosti vůbec vzal na vědomí.

Když nad tím tak přemýšlím, ignorance takového člověka mě těší. Pokud mi neotesanej povýšenej debil dá najevo, že nejsem na jeho úrovni, co víc si můžu přát?

Milionkrát radši se usměju na obyčejnou, kulaťoučkou paní prodavačku, třikrát jí poděkuju a nakonec popřeju hezkej den. Protože ona si ho zaslouží - a nejen proto, že se musí setkávat s takovejma kreténama a ještě se k nim chovat slušně.

Paní Maruško, říkejte si - byl to debil, byl to omezenec, byl to hulvát, byl to UBOŽÁK... co nestojí slušnejm lidem za to, aby si jím kazili náladu. I když to je někdy fakt není lehký.