Jak jsem ochořela a proč se tedy nic neděje

Jak se liší spavá nemoc od zánětu dutin? Proč by byl nejlepší zimní spánek? Jak to vypadá s Mašínem II.? Tyto a další zajímavé otázky vám zodpoví tento článek, naprostá znouzectnost... kromě adventního věnce a dvou domácích úkolů naprosto vedlejší produkt dnešního dne - to abych měla pocit, že se zase něco děje... Ale nedejte se zmást, neděje se nic. To jen povinnosti blogovací je učiněno zadost... =o)

Hlavním aspektem uplynulého týdne byl můj statečný boj s chorobou. Zprvu se jevila jako čistá a nefalšovaná spavá nemoc - v Doktoru Houseovi byla taky jedna taková epizodka a nemocná dáma prospala 18 hodin denně. Já prospala denně průměrně 19 až 20, paní ze seriálu byla proti mě žabař =o) Spavost navíc doprovázel příznak nadmíru zneklidňující, a to totální nechuť k jídlu. Většinu dne do sebe násilím rvát piškoty a cocacolu, to je docela zážitek, hlavně pro žrouta, jako jsem já.

Třetí prospaný den se mi to už začalo jevit poněkud podivné a zneklidňující a vyrazila jsem k našemu hodnému panu kolejnímu doktorovi, co už sice není kolejní, neb přesídlil z Hvězdy do Dejvic, ale hodnej je pořád. Vcelku mě uklidnil a dokonce pobavil - dotazy, zda jsem v poslední době nebyla v Africe, jestli nečekám mimče nebo jestli tedy aspoň beru antiprášky. Usoudil, že to nebude nic tragického a ať beru paralen či růžovej prášeček a kdyby se to nelepšilo, ať přijdu zase.

Odjela jsem domů a přesun mi patrně udělal dobře, protože jsem od čtvrtka přes den naspala celkem asi JEDNU hodinu. Spavá nemoc coby kandidát na chorobu tedy přestala být aktuální a protože všecky příznaky nepřešly, vrtalo mi to hlavou dál. Je mi nesrovnatelně líp, od čtvrtka jsem dokonce zase začala vymetat ledničku (jako na potvoru jsem byla doma a lednička byla vymetená už před mým příjezdem), ale úplně košer můj stav není. Cestou vlakem zpět do Prahy jsem se dneska naštvala a usoudila, že si určím samodiagnózu a samoléčbu a to by v tom byl čert, kdybych chorobu nezapudila...

A zadařilo se, objevil se adept více než obstojný. Sice to není takový vzrůšo jako taková spavá nemoc, ale po těch třech prospaných dnech jsem stejně naznala, že už vzrůša bylo dost... Usoudila jsem, že by to mohlo být od dutin: i to už jsem kdysi zažila. Totálně sedí hlavní příznak, pobolívání hlavy a nepříjemnej pocit nebo tlak v čele. Další symptomy, podle jakéhosi lékařského serveru? Zhoršené vidění, nevolnost, senná rýma, může být zvýšená teplota. Trefa. A koneckonců, nad něčím podobným uvažoval ve čtvrtek i doktor, leč nepřítomnost pořádné rýmy ho od dalších úvah odradila.

Takovej zánět dutin si člověk přivodí různě. Třeba tak, že se tři po sobě jdoucí dny hodně utahá, poflakuje se po venku, když tam je zima a prší nebo fouká vítr nebo oboje... a třeba tak, že si oproti svým zvyklostem nevezme jedno hodně studený a větrný odpoledne čepici. Palice mi prochladla, tak to je! A lovení kešek a výlet na větrnou hůrku jménem letiště Ruzyně to dorazil.

Najela jsem tedy dneska na intenzivní léčbu - už doma jsem si všimla, že mi dělá dobře teplíčko od krbu... Pustila jsem se do inhalovnání páry z vařících se brambor ve slupce (ověřená a účinná babská metoda, a opravdu, začínám trošku smrkat!), uvařila si bylinkovej čajíček, nalila do sebe rozpustnej Coldrex, nakapala kapky do nosu, a na hlavu hodila irskou čepic, neb teplo je hlavní. Ha, a zdá se mi, že to je o něco lepší... Buď léčba zabírá, nebo jsem si účinnost vsugerovala, což je vlastně v důsledku jedno... :)

Zítra učiním nálet na lékárnu a ono bude líp. Už by bylo načase, totální neschopnost minulého týdne mi začala lehce komplikovat studium. Copak absence, ty se až tak neřeší, ale průběžné úkoly se mi nakupily... A jelikož jsem stále bez Mašína, je to docela problém. Dneska jsem tedy v čepici usedla k Máše a poslala aspoň dva úkoly do jednoho předmětu - jeden se čtrnáctidenním zpožděním, druhý s týdenním :) Další várku dodělám snad zítra, nejpozději pozítří.

Vtipná situace nastala ve škole na novém oboru. Paaja chodila do školy opuštěná a samotinká, což naši noví spolužáci (a vlastně i ti staří, z mediálek a irštiny) těžce nechápali a asi šest lidí se jí nezávisle na sobě ptalo, kde má dvojče nebo aspoň tu druhou. Korunu všemu nasadil spolužák z nových médií, který se Paaji zeptal, jak pokračuje shánění jejího notebooku? No, nic. Být neodmyslitelnou součástí dvojice je zvláštní. Být součástí zaměnitelnou je už poněkud urážející :o)

Jediná věc, která mě může vytrhnout ze zodpovědného kurýrování, je právě zakoupení Mašína II. Jak víte, Mašín I. na tom není dobře, a tak došlo k věci nevyhnutelné - hledání náhradníka. Dá se říci, že je vybrán, čekám na zodpovězení posledních několika maličkostí... a budou kostky vrženy. Jakmile Terinka řekne své ANO, táta pošle objednávku - a jakmile táta pošle objednávku, může Terinka vyrazit do Holešovic, pokud to cestou vezme přes poštu, kde vybere patřičný obnos, a za dvě hodinky bude Mašín II. uveden do svého nového domova.

Už aby to bylo.

Do té doby budu odsouzena k pomalému klofání do Mašiny, k nečinnému povalování se v peleše a k obdivování svého hlavního dnešního výtvoru - vlastnoručně uvitého adventního věnce. Mít Mašína, kde se líp zpracovávají fotky, hodím vám sem obrázek. Takhle se musíte spokojit s mým skromným konstatováním, že se mi docela poved... :o)  

Ze čtyř svíček už hoří jedna, za pár týdnů jsou Vánoce. Ach jo, ten čas tak letí... Dárky nemám, zkouškový na krku, seminárka ani jedna... bude to veselá zima, jako vždycky.

Když mě před týdnem postihla spavost, osočovalo mě pár lidí, že se ukládám k zimnímu spánku. Říkám si, že by to možná mělo něco do sebe...