Opouští mě můj nejvěrnější kamarád z vysoké...

...a vůbec mě na to nepřipravil. Ještě do včerejška bylo všecko, až na malé občasné rozmary, na které jsme si už oba zvykli a brali je shovívavě a s úsměvem, v naprostém pořádku. Až dneska večer. Po fajnovém dni, stráveném s rehabilitujícím se Teritátou a Tedamamou na výletech kolem Vlašimi, jsem dorazila na koleje - a zjistila jsem, že se se mnou můj nejvěrnější studijní kamarád nejspíš loučí. Jestli je to jeho škodolibá vůle nebo prostě zásah Osudu, nevím, možná to časem zjistím... ale obávám se, že půjde o určení diagnózy pitvou. Mezi námi, nemyslím si, že by to od něj byl jen pitomej vtip... škodolibý žertíky v kamarádově podání vypadaly přece jen trošku humánněji. Ach jo. Věděla jsem, že to jednou přijde... ale že to bude takhle brzo, to jsem nečekala. I když nás na jaře Filip, vyučující fotografie u nás na fakultě, varoval, že notebooky rády zmírají náhle a bez varování...

Ano, pochopili jste, jde o můj milovaný notebook, o věrného kamaráda Mašína. Doplácala jsem se v dešti na koleje, vybalila zásoby a pak vytáhla Mašínka, že si posedím, pokoukám po keškách, které jsme dneska mohli ulovit, a tak podobně... jenomže Mašín mi vypálil rybník. Na stisknutí zapínacího tlačítka se neobtěžoval ani zapnout kontrolku, natožpak vydat nějaký zvuk nebo udělat cokoli jiného. Jakýkoli skomíravý projev života bych nadšeně brala... ale on nic. Ticho. Došlo mi to po asi pětivteřinovém neúspěšném držení spouštěcího tlačítka. Bylo to pochopení plynulé, jasné, smířené - žádné leknutí, žádný šok. Ani ve mně nehrklo, jako ve mně hrkávalo, když se objevil nějaký problém (nesrovnatelného významu, samozřejmě...). Možná jsem s tou alternativou v posledním roce už tak nějak v skrytu duše počítala, i když jsem si ji nechtěla připustit...

TO UŽ JE FAKT MOC, přepadla mě první logická, vzteklá myšlenka. Před měsícem mi podobně šokézně odešel nový externí disk. A když jsem ho konečně zprovoznila - viz včerejší blog - stane se TOHLE... To už je snad naschvál. Pak mi došla druhá věc... a mnohem podstatnější. Zprovoznění externího disku a jeho včerejší nadšené nadužívání vedlo k jedné skutečnosti, která je nyní téměř zásadní - včera, ano, VČERA, při posledním zapnutí Mašína, jsem si ZAZÁLOHOVALA složku s téměř veškerými svými daty. Všechny dokumenty za tři roky vysokoškolského studia, všecky fotky, obrázky, webové stránky i naprosté blbiny... všecko (snad kromě záloh hry Stranded... :) je v bezpečí na funkčním externím disku. (Ten díkybohu funguje, zkoušela jsem to.) Možná tomu řeknete náhoda nebo zatracený štěstí - anebo taky tušení, spojené se zásahem Prozřetelnosti. To je vlastně ale úplně fuk, podstatné je, že o nic důležitého nepřijdu.

Ještě jsem to nevzdala. S tátovou telefonickou asistencí jsem se pokusila znovuzapojit baterii, jelikož tátův noťas tohle prý vyvádí s oblibou... povedlo se, leč efekt nulový. Mašínkovi jsou tři roky - 23. listopadu bychom oslavili tři roky našeho společného soužití. Kdo ví - třeba se stane zázrak a ostavíme to dodatečně - ale nevím. Záruka samozřejmě vypršela před rokem, zkusím ale Mašína zanést do toho elektro a počítačservisu na Břevnově, kde mi dva pohodoví pánové rozchodili ten harddisk... Myslím, že mě rádi uvidí - neviděli mě už celé čtyři dny... :o)

Na zázraky ale moc nevěřím. Tohle se prostě stává - notebooky jsou z konstrukční podstaty méně odolné než jejich stolní protějšky. Pořád je někde taháte a vystavujete je tak vražedným otřesům... Studenti je při přednáškách mají na kolenou - chlazení trpí... a když se stěhujete mezi hodinami, přece to nebudete vypínat! Sklapnout a jde se! Pohoda, jenže notebook trpí. Otřey a změny polohy při běžícím disku, to jsou malé hřebíčky do rakve vašeho přenosného počítače. 

Filip Láb, jeden z nejpohodovějších vyučujících, které jsem měla tu čest poznat během tří uplynulých žurnalistických let, nám vykládal, jak ho opustil jeho noťas. Náhle, zrádně, bez varování - uprostřed rozepsané doktorské práce (nezálohované, samozřejmě, ale to je jiná kapitola...) A že tohle zkrátka dělají notebooky s oblibou. Vyprávění uzavřel prorockými slovy: "Vy si myslíte, že ten váš má ještě hodně času... ale má ho mnohem míň, než si myslíte."

Po prvním momentu překvapení a jasného srozumění a následujícím naštvání na Počítačový osud přišel jakýsi smutek. Došlo mi, že mě ten věrnej studijní kamarád nejspíš opouští. A že jsem si na něj za ty tři roky zvykla, zatraceně zvykla. Ta několikakilová chytrá věcička mi byla skutečně nejvěrnějším studijním parťákem - Mašín se mnou byl v kontaktu denně. Myslím, že dny, kdy jsem ho nezapnula, by se daly spočítat na prstech. Naučila jsem se ho mít ráda a i když si teď říkám, že to je jen věc, která jednou prostě odejít musela, je mi z toho smutno. Nenaděláte nic. 

Mašín byl první - první počítač, který byl jen MŮJ. Můj, od něhož jsem mohla beztrestně odhánět bratra. Můj, z něhož jsem pečlivě a občas taky pěkně úzkostně lovila viry, aby se pak zase vzpamatoval a fungoval jako dřív...

Mašín mi neskutečně usnadnil studium. Díky němu jsem už nemusela celé víkendy trávit doma u počítače psaním úkolů a seminárek. Díky němu jsem objevila kouzlo a rychlost psaní poznámek na přednáškách do počítače a stala jsem se ročníkovým šampionem v kvalitě poznámek...

Mašín mi výrazně pomáhal v mém prvním zaměstnání. Práce v Aktuálně.cz, se zejména v pozdější - sportovní - fázi, dosti často odbývala z domova a tehdy byl Mašín k nezaplacení. (Sakra, právě mi došlo, že JEDNU složku s daty jsem si nejspíš nezazálohovala... složka nesla název Prace... No, čert to vem. Hodit se to bývalo mohlo, ale jsou důležitější věci. A přece jen... možná se ten zázrak stane...)

Mašín mi pomáhal komunikovat. Hlavně díky němu jsem poznala prchavou naději první a poslední nadějné "lásky", díky němu jsem mohla strávit nekonečné hodiny povídáním s kamarády a známými - některé hodiny to byly zabité, ale zábavné, jiné znamenaly hodně a hodně také daly.

Mašín se mnou podnikl nejdelší cesty mého života - provázel mě na obou výjezdech do Irska. I tam byl hlavním komunikačním kanálem mezi mnou a domovem - díky němu jsem mohla rodině posílat fotky, psát zážitky a slyšet jejich hlas po Skypu.

Mašín mi byl kinem, rádiem, CD přehrávačem, skladištěm fotografií, grafickým studiem, kreslícím plátnem, psacím strojem. To díky němu čtete už dva roky tenhle blog - zítra slavíme narozeniny, nezapomeňte, Teriskopu jsou už dva :)

Z velké části díky Mašínovi jsem zezávislačila na Lostech a Dr. Houseovi. Mašín, postavený na mé posteli na Tropické krásce, se nám s Paajou stal domácím kinem a mě konečně naučil kouknout se občas na nějaký ten film. Ve spolupráci s Mašínem jsem rozvíjela své vzácné gamblerské sklony - kouzelné byly hodiny u her, strávené stavěním nemocnice nebo chozením po pustém tropickém ostrově...

Mašín ke mně byl neuvěřitelně tolerantní. Nevím, jestli by mi jiný počítač promíjel ty závěje prachu, pod nimiž se skrýval... jestli by mi odpustil neustálé pletení portu pro síťový a telefonní kabel, a strkání USB zařízení do síťového portu... a jestli by mi odpustil i to občasné hodně nehezké chování - jako třeba tenkrát ve škole na záchodě, kdy v batohu spadl z parapetu... a jako letos cestou do Irska, kdy se mi převrátil kufr a padl na dlažbu právě kapsou, v níž byl Mašín naprosto nechráněn jakoukoli vycpávkou... Mašín to všecko dokázal, tohle všecko mi prominul.

Byla jsem i tolerantní já k Mašínovi. Už od počátků našeho soužití jsem věděla, že prostě nedokáže dělat hodně věcí najednou rychle. A že, jakmile to po něm začnete vyžadovat, brutálně se zasekne - a pokud to rychle nepochopíte a nedáte mu okamžitě na pár desítek vteřin svatý pokoj, zamrzne a nebude se s vámi až do restartu bavit. Tohle jsem pochopila a záseky jsem trpělivě přečkávala, Mašína přitom shovívavě hladě po klávesnici. "No to víš že jo, já tě znám, nebudu tě tejrat, ale rozběhni se zase, jo?" Většinou se rozběhl.

Byli jsme prostě parťáci. On si zvykl na mě - kupříkladu mamce se s radostí zasekával, to však bylo spíš máminou neznalostí předchozího odstavce :) - a já si zvykla na něj. Nejenže už pořádně nedovedu psát na standardní počítačové klávesnici, já už nedovedu skoro ani psát na klávesnici jiného notebooku. Mašín se mi prostě dostal do ruky.

V posledních měsících jsem pozorovala, že už se na kamarádovi Mašínovi projevujou roky. Nechoval se sice jako vyložený stařeček, ale mladík už to taky nebyl - zejména Skype mu přestával být po chuti... S jinými náročnostmi, kupříkladu s Photoshopem, však bojoval stále a hrdinně. Vděčně přivítal navýšení virtuální paměti a nějakou dobu dokonce běhal rychleji než zamlada... Jeho paměť se ale nezadržitelně plnila a neustálé přecpávání harddisku mělo neblahé dopady na celkový stav.

Rozhodla jsem se tedy k zásadnímu kroku - pořídila jsem Mašínovi kamaráda, externího diska, takřečeného Terouše (má kapacitu jeden terabajt, chcete-li vědět, proč právě Terouš). Cílem bylo zásadně ubrat Mašínovi datové zátěže a umožnit mu soustředit se jen na provoz programů a zpracovávání procesů... Možná to i pomohlo - na těch pár dní, co měli Mašín a Terouš možnost spolupracovat.

Napadá mě, že k Mašínovu pravděpodobnému konci přispěl také konec jeho celoživotního druha - šedivé myši Myšína. Myšín projevoval stařeckou senilitu už nějaký ten týden a když už nerozlišoval mezi klikem a držením tlačítka, ukončila jsem jeho trápení a důstojně Myšína uložila do krabice na kabely. Nástupce Myšín Modrý se sice s Mašínem skamarádil dobře, ale... vypadá to, že staroušek Mašín ztrátu celoživotního partnera neunesl a rozhodl se taktéž odebrat do věčných počítačových lovišť. Myšín byl odvelen do krabice na věčnost přesně před týdnem - v neděli, kdy jsme koupily taktéž tiskárnu. Dneska je to týden... Jestli si ale Mašín myslí, že půjde taktéž do krabice a tam se s Myšínem setká, je na omylu. Tam se prostě, kamaráde starej, nevejdeš... Leda že bych vás oba zanesla do sběrného kontejneru na staré elektrospotřebiče.

Vypadá to, že na mém stole osiří dva zástupci mladé počítačové generace - Terouš a Myšín Modrý. Věřím sice, že to nebude na dlouhou dobu - rodičovstvo nezbytnost noťasu pro mě plně chápe a investici do Mašínova nástupce určitě provede brzy, i když to nebude investice malá... ale do té doby budou Teroušek s Myšínkem stát smutně a osaměle na psacím stole. A Terouš bude plnit roli mlčenlivého a důvěryhodného strážce dat - a doufám, že tak bude činit zodpovědně. Teď to je jen na něm. A pak jednou přijde den, kdy si přinesu Mašínova nástupce... Bude novější, rychlejší, bude mít mnohem větší disk, bude mít fízlovací oko webkamery a nesympatickou Vistu coby operační systém. A nebude určitě tak tolerantní a splachovací jako chudák staroušek Mašín... Ale třeba si na sebe zvykneme... a jakmile si zvykneme pořádně, uteče pár let a já budu tuhle elegii psát znova. Tak už to v životě chodí.

Naděje umírá poslední, říká se. Silou vůle se nutím doufat, že se třeba zítra ráno probudím a Mašín se zázračně rozjede... nebo mi ho pohodoví pánové z břevnovského elektra dají svýma zlatýma rukama do pořádku... 

Stejně tak se ale říká, že zázraky se dějou málokdy... a že nad tímhle světem už hvězdy nepadaj. A jen máloco dalšího plní tajná a nevyřčená přání...

Doklofávám příspěvek - na cizí klávesnici mi to zabralo téměř dvě hodiny - v jeho průběhu jsem se asi dvakrát pokusila Mašína oživit... (naděje, že třeba vyschne z té navlhlosti z venkovního deště, která mu ale nikdy předtím nevadila...) samozřejmě marně. Vzdávám poděkování Paajině Máše za to, že jsem ji mohla využít k napsání této elegie. Máša, stařenka nezdolná, ta byla, je a bude. Vsadím boty i s tkaničkama, že ta přežije i Mašínova nástupce... 

Mašínku, kamaráde, bylo mi s Tebou fajn... a pokud náhodou ještě bude, bude to fajn na druhou - ale moc nevěřím...

Děkuju Ti za milou a přínosnou tříletou spolupráci. Nechť Tvé jedničky a nuly odpočívají v pokoji...