Good bye, Rick Wright aneb Jak říct sbohem legendě

Pink Floyd se už nikdy nesejdou, blesklo mi jako první hlavou včera večer, když jsem se dověděla, že zemřel Rick Wright, klávesista jedné z mých nejmilovanějších skupin. Po Georgi Harrisonovi z Beatles jeden z dalších nenápadných hudebních géniů, za kterými si předčasně přišla holka zubatá se svým věrným kamarádem rakem. Sakra, sakra, sakra. Velký hudební sen - vidět znovusjednocené Pink Floyd, dítko období Krize rané dospělosti, se rozplynul navždy. Sedli, brácho, už ty flojdy neuvidíme. High hopes, velký naděje, který nám ta geniální čtyřka milosrdně darovala symbolickým závěrem posledního alba, se rozplynuly v nenávratnu.   

Jo, přišlo to jako rána z čistýho nebe. Vlezu včera, nic zlého netuše, v Praze na net, ale ještě než jsem se stihla přihlásit do mailu, praštil mě do očí titulek kulturní zprávy. Zemřel Rick Wright, klávesista a spoluzakladatel skupiny Pink Floyd. Prohrál krátký boj s rakovinou, pětašedesát let. Moc málo, napadlo mě. A hned vzápětí přiletěla myšlenka trošku sobecká - "sakra, brácho, tak už ty flojdy v plný sestavě neuvidíme," vzpomněla jsem si na Sedliho a náš tajný sen z BiGylet.

Dneska jsem se z Prahy vracela a v Kolíně na nádraží jsem při čekání na rychlík našla dnešní noviny. Rychle jsem je prolistovala - a tu zprávu tam našla. Nevím, jak vy, ale já, když něco čtu na papíře černý na bílým, dojde mi to jaksi se vším všudy... A tak mi to došlo definitivně.

Zbytek cesty jsem poslouchala geniální floydovský koncert PULSE, jaksi posmutněle přemítala o životě, o tom, co po nás zbyde, o marnosti... a o tom, co sakra o tomhle napíšu. Že něco napíšu, to mi bylo jasné hned. Jak jinak může člověk jako já vzdát někomu poslední čest, než mu věnovat pár slov?

A jak vzdát někomu čest a nevypadat jako pokrytec, který najednou zesnulého vynáší do nebes a vychvaluje do alelujá, protože o mrtvých jen dobře? Za poslední roky nebylo o Rickovi skoro vidu ani slechu, občas jen někde na okraj někdo něco poznamenal v souvislosti s jeho slavnějšími kolegy z kapely.

Ani mně za moc slov nestál. Sice patřil k mé oblíbenější polovině skupiny, žasla jsem a stále žasnu, když slyším, co z kláves dokázal dostat... ale vždycky byl v pozadí. Vedle dominantního "militantního pacifisty" Rogera Waterse a kytarového kouzelníka Davida Gilmoura by byl v pozadí téměř každý. 

Jenže - když se pokusíte o nemyslitelné a odmyslíte si Watersovu sílu slov, Gilmourových melodií a kytarových dokonalostí, zbyde vám samotný zvuk - a i ten, sám o sobě, je u Floydů naprosto nezaměnitelný. A jeho základ tvořil právě Rick Wright.

Pán, který z kláves dokázal dostat zázračné, klidné souhry akordů, které vás přenesly kamsi neskutečně daleko, do hlubin vesmíru nebo vlastní duše, do nebe nebo do pekla, kouzelné tóny, které provázely našlápnuté myšlenky po tajemných cestách a podněcovaly fantazii k nekonečným představám.

Nebýt pana Wrighta něco hrozně moc by Floydům chybělo. Nebyli by to oni. Nebýt něho - jednoho ze spoluzakladatelů - možná by nevznikli, chybělo by jim několik geniálních písní, na kterých se podílel... ale hlavně by nezněli tak, jak zní.

Pětašedesát je málo a člověk, jako on, mohl ještě hudebnímu světu hodně dát. Před pár lety pomáhal svému exparťákovi z Floydů Gilmourovi s jeho fantastickou sólovkou On An Island. A ještě předtím, v roce 2005, se na pódiu sešli všichni čtyři. Aspoň na pár minut.

Legendární čtyřka, kterou položily neshody výjimečně silných osobností v čele s Watersem. Kdysi se rozešli hodně ve zlém. Doplnění Floydi bez Waterse to ještě několik  let táhli dál a táhli to fantasticky, ale dlouho to nevydrželi. Rozešli se každý svou cestou, oficiálně ale konec nikdy neohlásili, nechali příznivce žít ve "velkých nadějích", které jim vtiskla poslední píseň posledního řadového alba Division Bell.

A tak se čekalo a doufalo, jestli se ti stárnoucí pánové přece jen nedohodnou, neusmíří, nezakopou staré spory a nerozhodnou se ještě jednou (či víckrát) potěšit své příznivce návratem na pódia... Podařilo se, znesvářené Floydy aspoň na chvíli spojila dobrá věc a oni v tom nejsilnějším složení odehráli pár písní na Live Aid v roce 2005. Ze setkání sice nečišela vřelost, ale byl to dobrý příslib do budoucna.

Velké naděje ještě vzrostly loni, kdy zemřel jeden ze zakladatelů skupiny, Syd Barrett. Kvůli těžké psychické nemoci sice skupinu opustil, ještě než se dostala na absolutní vrchol, z jeho vlivu se ale Floydi díkybohu nevymanili nikdy. A tak se po jeho smrti rozvířily teorie, zda se Floydi na poctu svému někdejšímu příteli a spoluhráči ještě jednou nedají dohromady, neodehrají pár koncertů... Z velkých nadějí sice zase pomalu sešlo, nikomu z legendární čtyřky se do návratu moc nechtělo... ale naděje umírá poslední, říkali jsme si, a tajně jsme doufali, že se sen možná přece jen jednou splní. Pánům je přece něco přes šedesát a to není tak moc. Třeba Waters loni v Praze hrál neuvěřitelně a věk se mu podepsal tak maximálně do tváře... Naděje umírá poslední.

A včera nám zemřela definitivně. Už kompletní Floydy neuvidíme. Je to konec jedné legendy a konec jednoho z největších hudebních snů...

Když někdo odejde, říká se, že bude žít dál, v těch, kteří ho mají rádi a budou na něj vzpomínat. Rick Wright bude žít dál nejen ve vzpomínkách (a že těch vděčně a s láskou vzpomínajících budou tisíce), ale hlavně v tónech floydovských písní.

A tak si říkám... Kdyby každej, každej na tomhle světě dokázal dát ostatním ne tolik, co on... ale jen zlomek, tisícinu té krásy a radosti... Jak by na světe bylo krásně.

A tak si říkám, že za takovéhle lidi nemáme plakat, ale děkovat Tamtomu nahoře, že nám je dal.

Bože, díky za Ricka Wrighta. Ale... ještě jsi ho tu pár let mohl nechat...

Ricku, díky za všechno. A shine on, you crazy diamond. Sviť dál...

PS: Přikládám kousek jedné z nejúžasnějších floydovek - právě té, v souvislosti se smrtí tak často propírané, Shine On You Crazy Diamond. Dneska ale mám za to, že nepotřebujete text a překlad. Dneska záleží právě na té čarovné předehře, které dal základ právě Rick... Kousek si jí pusťte, poslouchejte a nechte se unášet fantazií.  A pak poděkujte za člověka, který dokázal stvořit takovou nádheru, a popřejte mu klid...