Akce Cork 8: Stravovna U Pejska a kočičky

Během posledního měsíce jsem pochopila, proč Irové v minulých stoletích málem vyhynuli hladem. Ne že bych byla kdovíjaký kulinářský expert, ale to, s čím jsem se tady v kuchyni potkala, mě přivádí k šílenství. A nejen mě. Člověk by neřekl, jaký problém nastane, když se rozhodne usmažit bramborák nebo jen uvařit pitomej čaj... a že všecko zachrání kečup.

Irové jsou prý bramborový národ. Fajn, asi po týdnu tady jsem si řekla, že udělám jednu ze tří svých specialit - poctivý kolejní bramborák, pro veškeré osazenstvo domečku. Naškrábaly jsme s Paajou kilo a půl brambor, nacrcaly tam šest vajec, napatlala jsem tam všechno další potřebné příslušenství... a pak to plácla na olej.

Jo, nikdy se mi první asi tři bramboráky nepovedou, jsou hnusný, potrhaný a beztvarý. Jenže tyhle se ani bramborákama vlastně nestaly - beztvará hmota se jen nacucala olejem a odmítla se smažit, natožpak se nedejbože nechat obrátit.

"To děláš z těchhle brambor? No ty jsou blbýýý, z těch nic nejde," kvitovala moje smažení - snažení Zuzka. Možná je to jen málo rozpálený, napadlo mě. Přidala jsem plyn. Z oleje se začalo kouřit a potrhané trosky bramborákového těsta zčernaly na uhel.

Olej byl evidentně rozpálen dostatečně, ale ani z nové dávky těsta se bramborák nestal. Ani ze třetí, když jsem navíc vyměnila olej. "Ten olej je taky blbej," tlemila se Zuzka dál. "Tady je divný úplně všecko," zasvětila mě do záludností irské kuchyně.

Vztekle jsem nacicmané cucky narvala zpátky do syrového těsta, požádala Zuzku, ať zapne troubu, nalily jsme hmotu na plech a bylo. Místo bramboráků jsme další dva dny požírali moučnatou bramborovou buchtu. Po Sedliho zlepšováku - dávce kečupu - to začalo i být k jídlu...

Postupem času jsem Zuzčině pravdě, že tady je divný úplně všecko, dala za pravdu. Nejdivnější tu je voda. Přivezly jsme si s sebou tašku čajů, já, čajový závislák, se prostě bez ranní dávky zeleného, odpoledního bílého a večerního rooibosu neobejdu. Jenže ouha - ať jsme se snažily, jak jsme se snažily, dobrý čaj se nám tady ještě prostě nepovedl.

Nejdřív chutnaly jako teplá voda s čajovým ocasem JEN rooibos, bílej a černej. Zkoušela jsem zalít pytlíky vodou ještě vroucí, vodou už převřelou, vodou horkou i chladnoucí... a výsledek se lišil pouze v teplotě čajové vody.

Jediné, co bylo jakštakš k pití, byly čaje zelené a ovocné. Jenže ovocný nám došel a i ty zelené začínají chutnat nějak divně - buď se nakazily od ostatních, nebo jsme si my přestaly namlouvat, že to je vlastně docela dobrý.

Trpíme tedy nedostatkem dobrého pitiva, jinak to ale docela jde. Na kvalitě toustů, hamburgerů a čínských polívek naší nejčastější stravy, se divnost zdejších surovin zatím nepodepsala. A po odjezdu Sedláčkových nám spadlo do klína celé zlaté dědictví - krabice od bot, plná jídla! Českého jídla a surovin, které se chovají jako normální, použitelné suroviny.

Sedláčkovic Kouzelná krabička se stala naší spásou. Konečně máme co nacpat do "polívky" nebo "omáčky" k rejži či špagetám. Někdy se nám dokonce povede udělat všecko v jednom... Čím víc věcí se totiž do jídla narve, tím víceúčelovější jídlo vznikne... Pejsek a kočička jsou proti nám žabaři.

K večeři se rozklepla konzerva kuřete se zeleninou na kari, a aby toho nebylo málo, přidala jsem sóju s bujónem. A nakrájela dva kraví hamburgery, aby nebylo málo masa. Dochutit směsí koření na žebírka a kečupem, naplácat to na rejži - a to se to dlabalo...

Troška zbyla a dalšího dne byly k obědu špagety. S omáčkou z předchozího večera, nastavenou sójou, bujónem a kečupem... To se to dlabalo. A zase troška zbyla.

Dne následujícího byla k obědu pro změnu polívka. Zbytek omáčky z předchozího dne se pro změnu nastavil vodou, bujónem, sójou, těstovinami, rejží a kečupem - a ejhle, rajská byla na světě. To se to dlabalo. Troška zbyla.

Dalšího dne jsme už moudře naznaly, že nic se nedá dělat donekonečna a že přehnaná recyklace může škodit zdraví. Půlporce dvakrát recyklované rajské putovala do odpadu.

Nedávo jsem se zase rozhodla vařit a řekla jsem si, že už toho pejskokočičkaření bylo dost a že zkusím něco, do čeho nenarvu všecko, co najdu. Suroviny prošly pečlivým výběrem a zvítězila rejže, bujón, sója a těstoviny. Chápete, něco jako polívka - vývar s rejží.

Polívečka se pěkně vařila, vesele si bublala, po dochucení kořením na žebírka badokonce i měla jakous takou chuť... Průšvih přišel, když se přidaly těstoviny a rejže - nedošlo mi, že jaksi vařením nabydou objemu... Z polívky byla během čtvrthodiny kaše. Nutným naředěním zase pozbyla té jakés takés chuti...

Když se na to konečně přišla podívat Paaja, zděsila se vzhledem mé polívkokaše a nedala na moje přesvědčování, že to náhodou je docela k jídlu. Pozřela jednu lžičku, protáhla ksicht a naznala, ať tam radši dám ten kečup.

Než velkej hrnec bezchutné vývarové polívkokaše nabyl chuť rajské, padla na to půlflaška kečupu. Ale pak už to náhodou bylo docela k jídlu. Ani ta větší hustota nebyla na škodu - nebyl potřeba hlavní chod...

Rajská polívkokaše nám vydržela k obědům či večeřím tři dny. A já už zase pomalu plánuju, co vytvořím příště. Uvažujem o fazolové omáčce s párečkem (plechovka z Teska), nastavené sójou a kečupem...

Aspoň že ten kečup je tady normální. Dokud máme ten, dají se snad všecky naše výtvory pozřít. A bez následků. Já to říkám pořád - pejsek s kočičkou byli amatéři.

P.S. Škoda, že se ten kečup nedá přidat i do čaje...