Akce Cork 4: P r š í !!!

Konečně si připadám jako v Irsku. Zítra tu budeme čtrnáct dní a teprve včera, ano, včera v pondělí, tzn. DVANÁCTÝ den našeho pobytu zde, se rozpršelo. Jakože pořádně, od rána a celý den zataženo a poprchavo. Neuvěřitelné. Kromě té nesporné výhody, že mám konečně pocit, že je všecko v pořádku a tak, jak to být má, to má i vedlejší účinky: totální demoralizaci a demotivaci, aspoň na mě. A tak, aby se neřeklo, napíšu sem pár řádků...   

Včera jsme strávily den nadmíru plodně - stihly jsme zkouknout pět dílů Dr. House (vypěstovaly jsme si na něm tady regulérní závislost), uplácaly jsme si hamhousku s hamasem z kuřete a aby se neřeklo, vykopaly jsme se večer na procházku do města.

Z procházky se vyklubal nový a vysoce atraktivní zdroj příjmů. Kam se hrabe loňské hraní na ulici... Včera jsme chodily tři hodiny po městě, plkaly a koukaly do země a vrátily jsme se o JEDNO EURO a DESET CENTŮ bohatší! Stačí mít oči na šťopkách, koukat se na zem do telefonních budek a do mřížoví ke stromům. To se to pak vydělává :o)

Kromě tohoto majlantu, který mimochodem stačí skoro na tři pohlednice nebo balík chleba a čínskou polívku, jsme si z lovu přinesly i další užitečné věci k něčemu: simkartu (bohužel chráněnou pinem), dvě tužky, dvoje irské sirky s příslovíma nebo svíčku. Našly jsme taky pár věcí, které jsme ale nebraly, jelikož jsou absolutně k ničemu - například kus mátové čokolády, rozpité pivo nebo ružovoučkej deštník... Moc pohodová záležitost, takováhle procházka. Hlavně je strašná pohoda mít někoho, s kým se dají takové ptákoviny vyvádět. Jak trefně praví přísloví na jedněch z nalezených sirek: "Štěstí je sdílet nějakou věc..." Třeba právě tu blbost :o)

Jinak je všecko při starým. Wifinet nefunguje. Pořád ješte. Seděli u improvizovaného výpočetního střediska s panem domácím asi hodinu, zkoušeli kdeco, načež jsme to vzdali a včera byl router odnesen na přezkoušení. Ještě se nevrátil. Jestli mají ve zkoušírně routerů podobný bordel jako všude jinde v Irsku, budeme rády, když se s ním shledáme do našeho odjezdu.

Okna jsme pořád ještě neodbednily. Vzhledem k tomu, že se ochladilo a venku prší, je teď v naší věži docela snesitelně...

V sobotu jsme byly makat. Příšerně snobská svatba v hotelu vyšší cenové kategorie, asi 200 svatebních hostí, asi pět chodů jídel (z nichž velkou část ti rozežranci vraceli! Bože, to utrpení nás hladovejch, plácat ty nedotčené dortíčky do jednoho odpadkového kontejneru...), nekonečná zásoba vína... Málo tisíc eur se tam protočilo.

Naši veselou partu dvanácti lidí (Češi, Poláci, houf Filipínců a něco neurčitého) tam vezli dodávkou asi hodinu a půl, jeli jsme divokýma irskýma horama a já se mlátila do hlavy, že jsem si nevzala foťák. Pak nás vyhodili u hotelu ve městě Bantry a mě přepadla deprese, neb jsem naznala, že s takovou etiketou a pravidly obsluhy se nepoperu, že stejně nikomu nerozumím a že sednu na bus do Corku a jedu domů. Leč lákadlo skoro deseti eur na hodinu bylo velké...

Dopadlo to dobře - já, ač zásadně nerozumím, jsem se naučila těch pár pokynů rozlišovat; svatební hosté, ač rozežraní, byli milí a v klidu; vrchní organizátor, ač nám zprvvu vynadal, že nemáme černé košile a kravaty a že jestli se to stane ještě jednou, pošle nás pryč bez peněz, byl nakonec vlastně v pohodě; a i ta buzerační ženština, co nás řadila do trojstupů a mně vynadala, že nemám běhat, když jsem trošku zrychlila krok, protože mi všichni utekli do kuchyně, se nakonec docela zklidnila.

Takže jsme to zvládly celkem úspěšně a když jsme odjížděli, prohodil vrchní organizátor, že příští pátek mají další nějakou megaakci. Jestli jsme to měli chápat jako pozvání k další spolupráci, uvidíme. Pro jistotu si koupíme černý košile - to se kdyžtak unosí i doma...

Doufaly jsme tedy, že se nám "Lovely" Leona (paní z naší agentury, co nás má na starosti; lovely proto, že je u ní lovely čili rozkošné skoro všecko) ozve s nějakou nabídkou na podobně atraktivní práci. Předevčírem a včera jsme usínaly se strachem, že nás v sedm ráno vzbudí mobil a Lovely zahalasí svoje Háj, hauárjů, kenjů vórk tudej? Ou dets lavly! Neozvala se. Mohly jsme se vyspat dosyta, how lovely. Asi jí zavoláme, už nám to chybí.

Jo. Zítra se prý jede na výlet do národního parku Killarney. Sedláčkovi tu tráví poslední týden, pokud se nepletu, a snaží se z toho vytřískat, co to dá. Přisockneme se k nim, ať si je užijem, dokud jsou tady... Užívaj si ty poslední dny, jak to jde, zvířata rozežraný :o) Zatímco my makaly na svatbě, oni si vozili zadky výletním autobusem po krásách západního pobřeží. Tsss. Taky si vyjedeme.

Jen co přestane lejt a jen co si vyděláme pár dalších lovely eur.