Akce Cork 3: Zážitky z věže a okolí

Tak jsme tu už týden. Máme moc práce a jaksi nestíháme, takže na blog nezbývá času, navíc se stále ještě nevyřešil wifiproblém. Svědomí mě ale nutí dokopat se k činnosti, tak vám tedy ve stručnosti napíšu, co se za dny od našeho příjezdu událo... Máme šoustr, práci a vzduchotěsné vězení ve věži!

Vezměme to podle důležitosti, od nejmíň podstatných věcí k nejpodstatnějším - jinak byste to určitě nedočetli až do konce :o)

Dan pořád řeší router a ještě ho nedořešil. Jo, jeho další důležitou vlastností je, že umí Ř! Třeba NEŘVI :o) Tyyyy kokos... PS: pro nezasvěcené, Dan je náš domácí, Slovák a naprosto úžasná osoba.

Paaja zjistila, že tři bratři jejího Jonouše bydleli (a možná ještě bydlí!!!) teď v červenci v hotelu Ambassador, asi 100 metrů od našeho domečku a je z toho naprosto štajf. Dlabe čínský nudle a kouká na mě přes monitor a opakuje Chápeš to, chápeš to? Chápu - s takovou frekvencí opakování by to pochopil i neslyšící :o)

Co se bydlení týče, pořád všecko OK. Lepší spolubydlící jsme mít nemohli. Včera jsme byli domluvení, že se ráno jde do města; vstaly jsme na čas, ale Sedláčkovi pořád chrněli, a když se konečně vykulili, tvářili se, že s něma celej den nic nebude a žě mesto padá, domluva nedomluva. Šly jsme tedy znova spát, načež Sedláčci přilítli a vzburcovali nás, že se jako jde do toho města a okamžitě nástup. Nezabili byste to? :o)

Ozvala se mi Zuzan! Zuzan Převeliká, z intru spolubydle, po víc než roce mlčení!!! Zničehonic mi na českomobil přišla smska z neznámýho čísla. To je základní vlastnost Zuzan - neustále mění čísla a nedává to zásadně vědět, pak zavolá po půl roce a dvě hodiny prokecáme v nejdružnějším hovoru, jako bysme se viděly včera... Musím jí zavolat :o)

Dostala jsem bonus deset eur kreditu do irskomobilu! A to jen za to, že jsem se registrovala na stránky O2 Ireland. A prej to ještě dvakrát dostanu. Říkám furt, že to je země zaslíbená: kredit zadarmo, bankovní účty zadarmo... škoda, že se i v těch obchodch nedá nakupovat zadarmo :o)

Koupily jsme si šouster! (Nepodezírat ze sprostot a rozkódovat dle pomůcky Šerinka Tírová.) U nás na bytě totiž byl jen topinkovač na jeden plátek chleba a toho my se nenajíme, potřeba to nacpat sejrem a salámkem, leč zavírací šoustovač na bytě nebyl. Vyrazily jsme dneska do sofistikovanýho obchodu s předsevzetím, že do toho vrazíme maximálně patnáct éček. Odcházely jsme s šoustovačem za OSM! A to navíc tak, že jsme přišly do obchodu, koukly do katalogu, našly, co chceme, u kasy zaplatily, dostaly číslo a za pět minut nám ho přinesli ze skladu. Geniální obchod, to by se mělo zavést i u nás, a to beze srandy. 

Máme práci! Sice je to jen nárazovka, ale co, nějak naše strmá kariéra začít musí. V sobotu jedeme na odpoledne a večer obsluhovat na svatbu. Naše manažerka ze zprostředkovatelské agentury Leona nám tvrdí, že to bude OK a že nám v sobotu zamává z okna, až budem odjíždět busem, co tam naši obsluhovací partu poveze. (Zadarmo!) Chacháááá :o) Jo, další práce se řeší - včera jsme byli na hotelu, kde shání pokojské; napřed se recepční netvářil moc vstřícně, pak se koukl na životopisy a zděsil se "YOU SPEAK IRISH???", my naznaly, že trošku, a hoša zochotněl: zavolal kolegyni ThankYouHoney a ta mu sdělila, že ty pokojské fakt shání. A tak že nám zítra (tzn. dneska) zavolaj. No, nezavolali - zítra jdeme na ně. 

Všecko vypadá docela solidně a optimisticky, ale to nejdůležitější a nejlepší na konec...

My se totiž těch lepších zítřků vůbec nedožijeme. Náš úžasnej, báječnej, badokonce fantastickej podkrovní pokojíček ve věži (jde se tam po uzounkejch a nekonečnejch schodečkách, který jinam než do věže vést nemůžou :o) se projevil v plné kráse - má zatmelovaná okna. A to pečlivě, takže nejdou otevřít. Po týdnu, co pokoj poctivě obýváme a zafuňujeme, je v podkroví krásně teploučko - a s neotviratelnými okny taky nedýchatelno.

Dneska jsme definitivně zjistily, že ta neustálá spavost (a nevyspalost po sebedelším spánku), únava a všeobecná oťáplost bude asi způsobena nedostatkem kyslíku. Dan se včera pokusil okno otevřít. Přišel k nám, řekl Týýý kokos, tu je hic!, zjistil, že dělníci zatmelili okna vskutku poctivě a naznal, že s tím nic nezmůže. Prý to pořeší s majitelem domu, uznal, že v tom se nedá bejt. Jenže než to vyřeší, my tam usnem a už se nevzbudíme. Nebo ten tmel vykucháme, bude nám tam táhnout a my zmrzneme.

No nic, jde se spát. Zítra koupíme safety shoes (do práce); a taky asi diamant (na okno). A tuny izolepy, abysme to okno mohly pořád znova utěsňovat... Tohle bude ještě veselý :o)

See ya in another life. Naschle v příštím životě... :o)