Akce Cork 2: Jak jsme sem přijely

Z Čech až na konec Evropy aneb Do Irska busem (Rozsochy - Žďár), vlakem (Žďár - Praha), busem (MHD Praha), busem (letištním), letadlem (irským), busem (MHD Dublin) a zase busem (meziměstský Bus Eireann Dublin - Cork :o)

Cork 2 - Ve městě

Bonus navíc: fotky z prvního dne - seznamovací výlet do města :o)

Naše naděje, že jsme si problémy vybraly hned zkraje (tzn. v úterý cestou do Prahy) se splnila. Bezezbytku. Největší trablí včerejší Velké cesty bylo asi to ranní vstávání u Rendi. Nadopovány nakopávacím černým čajem jsme se však vykopaly, cestou nakoupily kontraband pro Sedláčkovy (čtyři krabky cigaret) a na Petřinách si počkaly na letištní stosedmdesátdevítku. I cesta dlouhá tisíc mil začíná malým krokem.

Dobrodružství v Zemi Někoho a Nikoho

Letištní fobie se nedostavila. Definitivně se rozehnnala při převažování zavazadel (kufr cca 14, příruční taška 7; proč jen jsme nenakoupily víc jídla) a pak při návštěvě přepážky RyanAiru - slečně jsem ani nemusela vysvětlovat, o co jde, jen viděla trosku s kytarou, hlásila "Já o vás vím" a že to je vyřešeno, u odbavení že dostanu dva palubní lístky a bude. Problém Ms. Guitar Sirova alias Extra Seat (MGSaES) byl vyřešen.

(O Problému MGSaES jsem dosud taktně pomlčela, nechtěje přidělávat starostí. Kytaru jsme v návalu aktivity při koupi letenek špatně pojmenovaly a v úterý večer se na letišti dověděly, že by to mohl být problém, a ať si zavoláme do Dublinu na zákaznické centrum a tam nám rezervaci změní. Volaly jsme pětkrát a pokaždé byla linka very busy, pročež jsme se na to vykašlaly a riskly to... s nadějí, že budeme hrát smutné, blbé, anglicky nerozumící, v nejhorším případě podplatíme letušku...)

Problém tedy byl vyřešen. Dopily jsme flašku (pití do letadla nesmí, leč my chtěly prázdnou flašku, aby bylo do čeho napustit vodu po příletu do Dublinu, přece nebudeme kupovat pití! =o) , zabalily kufry jídelní fólií (šetřit se musí), dvakrát řekly opodálspícímu Američanovi, kolik je hodin... podruhé se vzbudil, zeptal se, naznal, že už mu jeden let stejně uletěl... a ulehl znova. No Američan.

Na tabuli u Dublinu naskočilo check-in, rozloučily jsme se tedy s bágly (Paaja v hrůze, že se už s krosnou neshledá, od té doby, co jí lohli peněženku, je příšerně paranoidní), vyfásly palublístky a daly si poslední české jídlo před letem - minipizzu - v nízkonákladovém letadle jídlo nedostaneme a přece nebudeme platit... Pizza dožrána a šlo se.

Úředník u pasové kontroly hleděl na mou kojotfotku z osmé třídy v pase poněkud podezíravě, pak ale naznal, že to asi budu já... a nebylo návratu. Vítejte v Zemi Nikoho. Brzo jsme zjistily, že pizza nestačila a dožraly jsme se v KFC. Ještě jsme nedožraly a už nám na tabulích blikalo Dublin, go to gate... i šly jsme.

Bezpečnostní kontrola tentokrát proběhla bez problémů, po loňském skandálu s mobilem v Dublinu jsem se poučila a tentokrát žádné pohoršení neztropila. Bez problémů prošlo i jídlo - krabice s mrkví a okurčičkami i bonbóny prošly. Sedly jsme, udělaly fotečku... a už nám blikalo Dublin, Boarding. Šly jsme se naletadlit.

Po kontrole pasů a palublístků nás nahnali kamsi dolů - a já koukala, jelikož jsem žila v tom, že do letadla se leze nahorů nástupním chobotem... Ale ten nikde, místo toho na ploše čekaly dva busy. Koukla jsem na palubáky spolucestujícím a vidě Dublin, uklidnila jsem se. 

"Náhradní autobusová doprava za zrušenej let," naznala jsem. Naděje na vyhlídkovou jízdu Evropou padla brzy, sprosťáci nás povozili jen pár desítek metrů k modrobílému letadlu. Ale zase jsme si mohly vyzkoušet bojový úprk ke schůdkům, protože kdo dřív přijde, ten dřív sedí a my chtěly tři sedačky vedle sebe.

Povedlo se. Jen sněm letušek nám vysvětlil, že u okýnka nesmí sedět Paaja, ale kytara (sněmovaly nad ní dvě letušky a letušák, ale když jsem pravila, že pro ni mám rezervované místo a jestli chtějí vidět palublístek, usnesli se, že teda fajn, ale ať ji přesadím) - s nevolí jsme provedli, ale letušparta nevypadala naladěna na dohady.

Ztraceni v mracích... a ošahávání letadla

S asi dvacetiminutovým zpožděním jsme se rozjeli. Přetížení dělalo svoje, Paaja tvrdila, že má mozek výš než hlavu a že stoupat ještě chvilku, poblila by se (což by byl problém, jelikož nízkonákladovky nemají na sedačkách blicí pytlíky).

Let proběhl naprosto bez problémů a bez výraznějších událostí, ani turbulence nebyla. Věrna tradici jsem si koupila letadýlko na klíče (základ sbírky je položen, z loňska mám Potvoru blikací ČSA, teď mám i Ryana, jen jsem mu na záchodě v Dublinu už stihla urvat kroužek...) Do pilota (captain Robert Black) jsem se tentokrát nezamilovala, skoro nic nám neřekl. Žádné veselé info ohledně teploty venku, přes co poletíme, jak vysoko jsme... jen před přistáním pár slov, že máme asi deset minut zpoždění a že počasí v Dublinu není úplně mizerný. No, jen jsme dosedli, rozpršelo se. Welcome to Ireland.

Ani na domácí půdě Ryanair nerozhazuje, ani tentokrát jsme neměli chobot, ale schůdky. To mi ale dalo příležitost k životnímu zážitku: SÁHLA JSEM SI NA LETADLO!!! Zvenčí, aby bylo jasno. To se prosím jen tak někomu nepovede. Neodolala jsem a pohladila jsem náš Boeing 737-800 po levém motoru, pěkně poděkovala, že nás tak hezky dovezl, a celou cestu jsem se paranoidně koukala k východu letušek, aby na mě nějaká nevystartovala, co to jako dělám a co si to dovoluju, že na letadlo se nešaháááá... Nevystartovala a já mám o životní zážitek víc. Já jsem si šáhla na letadlo...

Welcome to Ireland, kojot... a Tyč tam pořád je!

Dlouhý pochod dublinskou Zemí nikoho k pasové kontrole, chvilka čekání na kufry (skončila dobře, přijely mně i Paaje, paranoia byla zbytečná, kojot =o) , přeskupení obsahu příruční tašky do poloprázdného kufru (kdo se má tahat s deseti kilama na ruce, když můžou být na kolečkách)...

Jako správní Češi jsme vybalily řízky a hrdě je zkonzumovaly, na záchodě napustily vodu do prázdné flašky a pomalu jsme se vydaly z letiště pryč. Venku pršelo, kupodivu. Posunout hodinky o hodinu dozadu, rozdrobit papírové euro, koupit lístek na bus do centra, najít správný bus - a už se jelo.

Cestou jsme luštily irské nápisy v buse, jako V nebezpečí rozbijte sklo - úžasné bylo pozorovat, kdo se po nás ohlíží a diví se, kterej kojot mu to przní řeč... Cesta do centra vesele uběhla, na O'Connel vystupovat.

Vystoupily jsme pár metrů od TYČE. Tyč... moje největší loňská irská láska, symbol celého Irska a té úžasně hráblé nátury... tam pořád stojí. Loňská přísaha, že se vrátím, je splněna. Dojemně jsme se přivítaly, pokoukaly a vydaly se pomalu na busáras (autobusové nádraží) - bylo kolem třetí a bus do Corku měl jet ve čtyři. Cestou jsme se na rozcestníku u jednoho hostelu dozvěděly, že do Athén to je tolik a tolik kilometrů, do Pekingu ještě dál, a do Tipperary že je a long way.

Busáras jsme objevily bez problémů, loňská mapa Dublinu budiž velebena, studentský lístek koupily taktéž, chvilku jsme počkaly - ale aspoň Paaja stihla nabýt extra dojmu z Amíka, co se jí naprosto vážně přišel zeptat, co je tohle za zemi...

Skoro jako z Prahy do Brna - co je tohle za zemi?  

Ve čtyři (!!! pověstné irské zpoždění se nedostavilo, možná aspoň meziměstské spoje jezdí na čas...) se nabusily a vyrazilo se. Čtyřaněcohodinová cesta, dlouhá 250 kilometrů, začala.

Oproti Sedláčkovic varování nám utekla jako voda. Na mapě jsme sledovaly, kudy jedeme (Newbridge - Portlaoise - Cashel - Fermey), obdivovaly krásy Irska za oknem, poslouchaly empétrosku, já páčila z rodiny urgentně vyžadovaný PUK k mobilu (v letadle se mi vlivem tlaků v přecpané kabelce samozapnul mobil, třikrát zvoral PIN a pak chtěl odblokovací kód, musela jsem tedy napsat domů od Paaji, popsat, co chci a kde to najdou a pak se několikrát dožadovat pozornosti, nakonec úspěšně), psala jsem do palubního deníku a sledovaly jsme ubíhající kilometry na směrovkách. Uběhlo to krásně.

Kojoti v Corku

Za deset devět irčasu jsme vylezly na busárasu v Corku. Doma... Zavolat Sedláčkovic, aby si jako pro nás přišli, za čtvrt hodiny se dojemně přivítat, rozdělit bagáž rovnoměrně mezi příchozí čerstvé síly Daniela, Sedliho a Zuzku, a pak rychle domů... Kopec, před kterým nás varovali, je vskutku impozantní a já byla vděčná Sedlimu, že se tak aktivně ujal mého kufru. Ač na kolečkách, pětadvacet kilo se do toho kopce muselo projevit... =o)

A pak jsme byly doma. Domácí jsme podělily cigaretovým kontrabandem a zbylými řízky (když zaslechli zmínku, začali se tak hrozně rozplývat, že jsme jim tu radost nemohly odepřít :o) , absolvovaly prohlídku bydlení - a nestačily žasnout, to není dům, to je hrad! A za příplatek se prý možná i dočkáme strašidla... 

Naznaly jsme, že se sestěhujeme do jednoho pokoje, ač nám byl každé nabízen single room (není to luxus???), poseděli a pokecali venku, pak rozchodily internet na Mašínovi... Zatím jen přes kabel, ale dobrá zpráva je tu: do pár dní bude wifi. A za třicet eur. Ó, to bude pohoda...

A pak... pak už to šlo z kopce. Do našeho pokoje mužové nastěhovali požadovanou druhou postel a matrac (první postel je z důvodu přílišné měkkosti zatím nekolonizovatelná :) Únava se projevila naplno, jen jsme zalehly do postelí. Po takové cestě - kdo by se divil?

Pé Es Té Pé 

Včerejší zážitky z procházky městem, obíhání agentur a velkolepého počátečního rozhazování eur čekejte zítra nebo nikdy :o) Důležitá je informace, že jsem si pořídila nový mobil (prvotřídní hračka za 20 eur, no za pusu) a simku s levným voláním, pokud vám tedy zazvoní skryté číslo, budu to možná já.

Na příjmu jsem pořád na svém starém a psát vám můžu z nového irského: +353 863 762 411. Paaja má +353 851 649 247. Jo a hluboce se omlouváme za zpoždění a málo fotek i příspěvků, ale České dráhy a irské dráty se holt bez zpoždění neobejdou :o) Vyskytly se problémy s netem, aneb Mašín si postavil palici a nekomunikuje s kabelem. Nedá si to vysvětlit přenastavením, prosbama ani nadávkama. Asi neumí irsky a nedomluví se s káblem... Dneska by už ale měla být wifi, tak snad bude líp... Prozatím tímto hluboce děkujeme Sedlimu za pronájem jeho noťasu!