U2 - Stuck In a Moment

Zítra jdu na to. A řekněme si na rovinu - zažila jsem už lepší dny a lepší pocity. Pořádně to na mě dolehlo, když se Paaja před dvanáctou sebrala a vypravila do oněch míst, odkud předčasně není návratu... Musím ale sebrat poslední zbytky morálky a naposled si projet českou historii a Moravcoviny. A tak se rozjíždím z otupění do provozního stavu a k tomu mi zní tahle písnička. Nádherná je sama o sobě, ovšem její akustická verze, kterou si vám dneska dovolím podstrčit, naprosto nemá chybu. Snad se kousek toho klidu a odevzdanosti, které mi teď tak hladí dúšku, přenesou i na vás...

Stuck in a moment I'm not afraid of anything in this world There's nothing you can throw at me that I haven't already heard I'm just trying to find a decent melody A song that I can sing In my own company You've got to get yourself together You've got stuck in a moment And now you can't get out of it Don't say that later will be better Now you're stuck in a moment And you can't get out of it I will not forsake the colours that you bring But the nights you filled with fireworks They left you with nothing I'm still enchanted By the light you brought to me Listen through your eyes Through your eyes I can see And you are such a fool to worry like you do I know it's touhg and you can never get enough Of what you don't really need now My oh my You've got to get yourself together You've got stuck in a moment And now you can't get out of it Don't say that later will be better Now you're stuck in a moment And you can't get out of it I was uncousious half asleep The water was warm till you discover how deep I wasn't jumping For me it was a fall It's a long way down to nothing at all You've got to get yourself together You've got stuck in a moment And now you can't get out of it Don't say that later will be better Now you're stuck in a moment And you can't get out of it And if the night runs over And if the day won't last And if our way should faulter Along the stony pass And if the night runs over And if the day won't last And if our way should faulter Along the stony pass It's just a moment This time will pass

Zaseknutá v okamžiku Nebojím se ničeho na tomhle světě Nemůžeš na mě seslat něco o čem bych už neslyšel Jen se snažím najít nějakou slušnou melodii Písničku, kterou bych si moh zpívat když jsem sám Musíš se sebrat Zasekla ses v okamžiku A nemůžeš se z toho dostat Neříkej, že později to půjde líp Teď jsi zaseklá v okamžiku A nemůžeš se z něho dostat Nezříkám se barev které jsi mi přinesla Ale noci, které jsi naplnila ohňostroji Ti nic nenechaly Jsem pořád okouzlený světlem, které jsi mi dala Poslouchám tvýma ušima Vidím tvýma očima A ty se chováš jako blázen tak se bát Vím, že to je krutý Ale nikdy nebudeš mít dost toho co zrovna nepotřebuješ Ach jo, moje malá Musíš se sebrat Zasekla ses v okamžiku A nemůžeš se z toho dostat Neříkej, že později to půjde líp Teď jsi zaseklá v okamžiku A nemůžeš se z něho dostat Byl jsem bez sebe, napůl jsem spal Voda byla příjemně teplá dokud nezjistíš, jak je hluboká Neskočil jsem pro mě to byl pád Na úplné dno je dlouhá cesta Musíš se sebrat Zasekla ses v okamžiku A nemůžeš se z toho dostat Neříkej, že později to půjde líp Teď jsi zaseklá v okamžiku A nemůžeš se z něho dostat A i když noc odejde A bude nekonečný den A naše cesty povedou kamenitými stezkami A i když noc odejde A bude nekonečný den A naše cesty povedou kamenitými stezkami Jsou to jenom okamžiky A tahle doba skončí

Písnička, která mě přivedla k U2. Notoricky známá z rádií, ale nevíš, co to je zač - klasická situace. Pak mi jednou Zdena přepálila album All That You Can't Leave Behind (Všecko, co nemůžeš opustit), a já tam tuhle písničku objevila, ve studiové verzi. A bylo hotovo - obrovská hudební láska. Jak už to bývá, přeposlouchala jsem se jí, zapsala do zpěvníku, naznala, že U2 se vážně nedají zahrát na jednu kytaru... Přišla a zase odešla, jak už to u mě bývá.

Později jsem se dověděla bližší okolnosti o jejím vzniku - a zase jsem se nad ní zamyslela a začala ji brát trošku jinak. Ona takhle bez znalosti souvislostí vypadá jako píseň téměř milostná, není-liž? Jenže to je jenom matení neznalého posluchačstva, drazí. Zpívat otevřeně písničku marného povzbuzení, kterou jste napsali pro svého kamaráda poté, co spáchal sebevraždu... to snad ani nejde. A tak to v rámci zachování zdravého rozumu zabalíme jako love song - a kdo chce, ten si tam hlubší poselství najde.

Tak byla Stuck odsunutá trošku na vedlejší koleji. Ale pak mi jednou Míša poslala mail s přílohou. Že prý se povrtala spolubydlící v Olmu v počítači a když to našla, zůstala paf. A že mi to musí poslat. Poslechla jsem - a zůstala jsem paf taky. Míša je prostě můj dvorní objevitel úžasných věcí (Tyč v Dublinu objevila taky vlastně ona, k Redhotům mě navedla ona... A vlastně... u některých kousků téhle písničky si říkám, že ta slova vlastně sedí i na ni. Na nás obě.)

A tak jsem z téhle písničky paf dodnes. Není to sice věc, na kterou je nálada pořád, ale když přijde, stojí to za to. Nechat se okouzlit jen melodií, rytmem a čistým hlasem dvou kytar a dvou lidí... Tak se pozná skutečná síla písně - když z ní odstraníte všechny příkrasy doprovodných nástrojů, sborů a přimixovaných efektů...

Včera mi došlo, že právě TOHLE bude písnička, pasovaná na hymnu mých státnic. Uvažovala jsem vážně o Krylově Písni neznámého vojína (Co mi to říkáte, že šel bych zas? Rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jó nasrat...), Holiday od Scorpions (Nech mě vzít tě někam daleko, chtěla bys na prázdniny... čekáš na slunce, vítej na ostrově beze jména, daleko od domova...) i o Radůzině Jedem (Svedem, co svedem, a veselej život vedem... Ratata ratatata ratata, jen ať táhne, kdo má plný kaťata, ratatata sekera je zaťatá...). Ale nakonec to vyhrála klidná a mírná Stuck. Třeba taky proto:

Nebojím se ničeho na tomhle světě...
Vím o všem, co mě může potkat...
Musíš se sebrat a odpoutat se od okamžiku...
Neskočila jsem, pro mě to byl pád...

A i když noc odejde
A bude nekonečný den
A naše cesty povedou
kamenitými stezkami
Jsou to jenom okamžiky
A tahle doba skončí

Naštvanost v sobě povzbuzovat nepotřebuju. Ještě by se svezla na ty, co za nic nemůžou. Už včera jsem zjistila, že jsem místo nervačení lehce naježená a než bych doháněla, co neumím, radši prskám a nadávám na všecko kolem - to ale nepomůže. Je potřeba se hodit do klidu a zahladit těch pár míst, kde cítím nedostatky. Jsou a vím, že když se do toho za chvilku pustím, půjde se mi zítra mnohem líp.

A podle informací ze včerejška se to dá přežít. Udělají z vás s chutí debila, ale pak hodnotí benevolentně, toť poselství prvního dne. A když to má i Ten, v něhož všichni naději vkládali... tak mě snad nevyrazí. 

Tak se mějte, smějte... a zítra od 9:50 (to si budu tahat otázku, což bude nejdůležitější ze všeho) po mně myšlénečkou hoďte. Nashle v lepších časech - přijdou už brzy... :o)

P.S.: Promiňte mizernou formu písničky. Klip s černou obrazovkou není to nejlepší, co bych si uměla představit. Jinak to ale nešlo - zvuk v mp3 mi nešlo nahrát na intenet, stupidní autorská práva, a na youtubu jsem vybírala podle zvukové, nikoli obrazové kvality. Zrovna v tomhle případě by špatný zvuk písničku srazil o několik stupňů dolů...