Tá da da dá dá... Bakaláři!

Tak je to tady - Bc. Tereza Šírová! Ode dneška si můžu před jméno hrdě psát titul... Vypadá to divně a zní to ještě hůř. A navíc mi to ještě skoro půl roku k ničemu nebude, dokud na promoci nedostaneme tu "ruličku", jak to dneska hezky označila spolužačka... Ale je to hotovo. Je to za náma... Tak dlouho jsem na tuhle chvilku čekala, a teď jsem tak utahaná, že mi to vlastně ani nedochází.    

Paaja je Bc. už od včerejška. Mně včera bylo neveselo, ba dokonce chvílemi truchlivo, či spíše vzteklo... Dala jsem si dvě decky sangrie a šla spát. Povedlo se - spala jsem spánkem požehnaným a bezedným do šesti ráno, vstávat jsem měla v sedm. Ráno byla vzteklost téměř pryč a nastoupila odevzdanost.

Vztek a obavy se vrátily, když jsem před devátou dorazila na místo činu. Nejdřív jsem ve škole nemohla nikoho ze spoluobětí najít, pročež mi začalo vrtat hlavou, jestli tu nejsem ve špatnou hodinu, na špatném místě nebo dokonce ve špatný den, načež se zjevila spolužačka, jdoucí na řadu po mně. Takže jsme tu špatně nebyly.

Do tahání otázky mi chyběla hodina, rozsadili jsme se tedy po chodbě... a začalo to. Holky začaly řešit, kdo kdy vládl, jaké byly strany za druhé republiky či protektorátu, co vydávaly... a já házela šeredné pohledy a nadávala Neřešte to, protože padaly názvy, které jsem slyšela poprvé v životě. Odsunula jsem se do kouta na zem, házela jsem vzteklé pohledy na podlahu, okopávala jsem státnicboty a známí se na mě chodili koukat coby na exota: "Ty máš vážně unikátní způsob nervování!"

A pak už to jelo. Nejdřív si Bedňa povolal Danušku, a za třičtvrtě hodiny mě. Vrhla jsem nejisté pohledy po místnosti, postavila se stranou, ať mi jako někdo řekne, co mám dělat; zavlekli mě do vedlejší místnosti a tajemník mi dal tahat ze tří obálek. Vytáhla jsem první - decentně jsem zajásala. Vytáhla jsem druhou - zajásala jsem zcela nepokrytě a nadšeně, protože jsem v ruce držela jediný okruh z historie, který bylo doopravdy možné označit za DOBRÝ... Bože, o téhle otázce jsem tajně a platonicky snila, za ní se na mém soukromém žebříčku skvěla propast a pak už byly jen špatné a horší...

Moje jásání asi vyznělo opačně, protože tajemník poznamenal "tak snad nebude tak zle". Odvětila jsem, že líp už být nemůže a vytáhla jsem si ze třetí obálky - budiž. Tajemník mi ukázal, kde jsou papíry... a opustil mě. Třičtvrtě hodiny, určené na mou přípravu, začalo. Jen jsem se dala do práce, navštívil mě Moravec, co mám z etiky a jestli dobrý, naznala jsem že jo a že díky, pročež se odebral zkoušet Danušku.

Rozhrabala jsem si první otázku - etika: vývoj samoregulace českých médií po roce 1989. Když mi došly nápady, dala jsem se do druhé, historické - periodizace médií a popis jednotlivých etap. A pak do třetí - dělení zpravodajských agentur podle vlastnictví, plus příklady. Mezitím jsem si odskočila zpátky k etice, když jsem si vzpomněla na další věci... Mezitím jsem si popíjela, cpala se bonbónem pro svěží dech a říkala jsem si, že by vlastně vůbec nebyl problém opsat si to z taháku, kdybych ho měla a kdyby to člověku nebylo sakra blbý (a kdyby se taky trošku nebál, že tam zrovna někdo přijde...). Bylo jakštakš dokončeno, když se otevřely dveře a Bedňa pravil, že můj čas právě vypršel.

Hodina pravdy začala. Popovídali jsme si o mé bakalářce, Bedňa se nejprve zhostil role konzultanta a poté si "zahrál na Zamazala", tedy mého oponenta. Přednesl jeho námitky, naznal, že ta hlavní je vlastně úplně scestná :) a nechal mě říct něco k dalším dvěma výtkám. Popovídali jsme si, pan předseda Dýdžej pověděl svůj názor na věc... a dali jsme se do otázek.

Starší ročníky radily Začít dobrým, pak dát to nejslabší (rozuměj historii), a nakonec "jim vytřít zrak" tím nejlepším. Zahájila jsem etikou, cítě se docela jistě... Hned první, upřesňující otázkou "jen tak na začátek, mimo okruh", vytřel zrak Moravec mně, jelikož jsem ho potupně musela požádat o zopakování otázky a pak jsem stejně nevěděla. Inu co, odpověděl si sám a pravil, ať povídám, co jsem si připravila. Okecávací taktika zabrala, otázku jsme ani nedokončili.

Místy sice rýpl do detailů, které jsem nevěděla, zato jsem mu ale prozradila, že předsedkyní etické komise je /támhle - neurčité ukázání dopryč, směrem ke kabinetu B.O. Převeliké/ paní Osvaldová, pár dalších členů, a nádavkem jsem se svěřila, jak mě zaujal etickou komisí projednávaný případ údajného etického prohřešku jedné nejmenované spolužačky. Nezbaštili mi to, jméno ze mě vypáčili. A už to drbali: ta tu byla předevčírem!!! Měla jsem chuť jim říct, ať dbají na zachování utajeného zdroje, pak jsem si to ale odpustila :o)

Předal mě historikovi Bedňovi. Bedňa byl evidentně dobře naložen z mé obhajoby, kde vynachválil do nebes mé nadšení a zaujetí pro téma, a oproti všem zvěstem mě nechal mluvit a ani mi moc neskákal do řeči. Místy sice něco připodotkl, vcelku si to ale docela spokojeně vyposlechl, pak mě přerušil a položil mi poslední otázku. Záludnou: Co mi říká jméno Marconi? Zatápala jsem v paměti, naskočilo spojení Marconi-EMI, což stálo u počátků televize... Nene, to prý nebylo tak důležité, důležitější bylo... že... vynalezl bezdrátový telegraf. K tomu mě komise spojenými silami navedla, pak si zajásala nad mou důvtipností a Bedňa pravil: "To si nemyslete, to bylo důležitý, zkuste si kopat takovej kabel!" 

A ještě dodateček: kdy vznikl film? Tápu, tápu: koncem 18., teda ne, 19. (pro mě nepřekonatelný problém asi už navždy, pochopit, že rok 18xx je 19. století, ne 18. ...) století. Osmnácetosmdesát... - přidejte - devadesát tři...čtyři... - pět - bratři Lumiérové, dodávám aktivně! A kdo byl u počátků kinematografie u nás? Vím, koho myslí, leč jméno ne naskočit. Plácnu Ponrepa, ten se tam taky docela hodí, leč zbaštěno mi to není: ten měl kino, ale netočil! V hlavě neodbytně šrotuje rozhlasák Svoboda. Bedňa radí: máme po něm pojmenované náměstí! Blik, Kříženecký, jasně. A jestli vím, kde to je? Jasně, sídlí tam Nova, na Barrandově (zlatá Paaja, se kterou jsme se k tomu náhodou dostaly před pár dny a já se divila, že to je Barrandov...). No správně, to vám má naskočit hned, Barrandov - film - Kříženecký, jsem poučena a propuštěna na poslední etapu.

Agentury jsem zahájila tím, že jsem se opět pokusila zabít čas: ač to není součástí otázky, definujme si agenturu jako takovou! Zamítnuto - není to součástí otázky, ale v rámci kontextu byste mohla říct to a to... což samozřejmě taky nebylo součástí otázky :) Řekla jsem, pak jsem řekla základní rozdělení a zapovídali jsme se u nejjednoduššího, státního vlastnictví, což vlastně vůbec vlastnictví není. K soukromému, nejsložitějšímu, jsem se nedostala vůbec, a už mě vyháněli...

Najednou to bylo hotovo, na chodbě bylo pusto, jen Anďa, první odpolední, trpící si své dlouhé čekání. Sdělila jsem jí zkušenosti, zavolala domů - spokojeně, ale krotíc přílišné nadšení - a čekalo se, po mně šli ještě dva. Po mně jdoucí spolužačka vychází v slzách, jak ji Bedňa příšerně zkoupal... Nadšení mě přechází, připadám si blbě. Spolužačka se ale uklidní a leze z ní, že toho vlastně neřekla tak málo, řekla toho tolik, co jsem v životě neslyšela...

A je půl jedné. Moravec leze ze dveří a volá Dopolední, pojďte si dovnitř! Dýdžej se na nás podívá hezky a praví, že dobrou zprávou je, že jsme odteď všichni bakaláři. Pak to vyjmenuje popořadě, já jsem jako čtvrtá a když oznámí moje známky, začnu na komisi nevěřícně mžourat, jakože to se zcvokli, tak unikátní to zase snad nebylo... Trunda se na mě směje jako měsíček z hnoje. Spolužačka, co vyšla na pokraji zhroucení, má nakonec taky celkovou jedničku. Vidíš to, šťouchám do ní... Pak nás komise obejde, podá ruce - Moravec významně praví Gratuluju!, Bedňa mě přeletí pohledem k vyššímu Martinovi, tsss... A pak jsme propuštěni. Je to hotovo. It's all over now...

Nedochází mi to, nedostavuje se ani očekávaná únava. Vyrazíme s Danuškou a její věrnou spolubydlící Jančou vstříc Paaje, cestou napadneme Bankrot a s Danuškou se vzájemně obdarujeme cennými dary: ona mně koupila nafukovací letadlo, já jí čajovou konvičku se sítkem. Dárek ke státnicím, k narozeninám... a ke všemu. Pak se dokulíme na Florenc, zatímco čekáme na Paaju, zjišťujeme, že moje letadlo po zmáčknutí jednoho křídla píská :) Miluju sofistikované dary, u nichž se plné schopnosti projeví až po zakoupení...

Jedna čína, dlouhej pokec, zmizení a znovuobjevení minerálky a degereklama, pak se s Danuškou a Jančou loučíme. S Paajou ještě rychle navštívíme Aleko v Luxoru - po čtvrthodině číhání za regálem s kriminologickou literaturou si nás Aleko všimlo, popovídali jsme, když tu se dostavila Káťa, konečně odhalená... A vysvětlujte si Aleku, že jsme se vážně nedomluvily :o)

Na Břevnov, koupit barvu na vlasy (sázka zněla, že jestli to dáme, půjdeme obě nazrz), flašku chardonnay, druhá čína. Kdy jindy se můžeme rozežrat bez výčitek... Pak na mě opožděně padá veleúnava. Na koleje se doplouhám stylem noha nohu mine, leč doma rychle pookřeju. Nafotit letadlo, otevřít víno... do toho si pořád dokola zpíváme ústřední melodii z Bakalářů, Paaja tvoří minifotovideo ze státnic a všeho... barvíme hlavy a přitom filozofujeme, že to je neuvěřitelný, jen si tak sedět, mačkat barvu z tuby a NIC nemuset... po těch třech týdnech. Neskutečný. Asi mi definitivně dochází, že to je za náma. Aspoň prozatím - a úspěšně.

Lepší časy nastávají :o)

PS: Neopomenutelná fotodokumentace z posledních dní... aneb Najdi hlavní rozdíl :o)

 

ještě nebc. - - - - - - - - - - - - už bc.!