Týden po státnicích aneb Co všecko se dá stihnout

Postátnicový týden - to bylo naše magické zaklínadlo asi posledního půl roku. Takové odkladiště snů a plánů - na co nebyl čas, to se odkládalo Po státnicích... Z Postátnic se stal Postátnicový týden, a týden bohužel není nafukovací. Stihly jsme toho za něj hodně. Zdaleka jsme ale nestihly všecko - a říkám si, že to je vlastně dobře... Splnit si všecky sny a plány během jednoho týdne by bylo až moc. A co bychom dělaly ty další roky? :o)

Co jsme plánovaly? (Asi v polovině semestru jsme naznaly, že si to asi začneme psát... Nezačaly jsme, a proto jsme to samozřejmě nesplnily :o)

Zajet do leteckého muzea ve Kbelích.
Jet na výlet lodí po Vltavě.
Zajet na letiště, jen tak poslintat.
Zajet na letiště, zjistit info k cestě do Irska.
Opít se vodkou.
Prolézt Prahu a skoupit místní turistické známky (jelikož Praha jich má asi dvacet a já jich mám asi pět; a nemít po třech letech známku Břevnovského kláštera a letohrádku Hvězda, když bydlím deset minut pěšky od nich, je neomluvitelná ostuda).
Zjezdit všechny tramvajové linky v Praze z konečné na konečnou.
Zajet se metrem podívat na Zličín (jediný úsek metra, kde jsem ještě nebyla).
Vzít Paaju do školní fotokomory.

... (a ještě určitě něco, na co jsem zapomněla - říkám, že jsme si to měly psát :o)

Je toho zkrátka hodně, co jsme nestihly. Ale naše roky v Praze snad ještě nekončí... (jestli končí nebo ne, v tom bude definitivně jasno za nějakých 14 dní, kdy nám snad dají z fildy definitivně vědět, co ty nový média... a stále platí, že mgr mediálky na naší fakultě snad JO, ale černý na bílým to taky ještě nemáme...)

Ale hodně jsme toho taky stihly. Až si říkám, že toho je na jeden týden až až...

Co jsme zvládly?
Zajet na otočku domů a v rámci návštěvy doma navíc absolvovat celodenní výlet po krásách naší vlasti.
Absolvovat ročníkovou rozlučku ve vinném sklepě v Hustopečích. (fotodokumentace zde)
Dvakrát se solidně opít vínem, jednou z toho bez následků, jednou s následky...
Asi desetkrát si zvrtnout nohu - jó, labilní sandálová sezona začala...
Obarvit si hlavu narezavo barvou, která měla vydrřet čtyřiadvacet umytí, a pozbýt toho lehce rezavého nádechu po dvou umytích...
Nechat ve vlaku peněženku s veškerými doklady, marně ji hledat, začít vyřizovat doklady nové... a po třech dnech se dovědět, že dobrá duše našla peněženku bez peněz a poslala ji na adresu, uvedenou na občance. Dobrý člověk ještě žije...
Objevit rybníček čtvrt hodiny pěšky od kolejí a parádně se tam vykoupat, i s Letadlem, a natočit u toho materiál na trailer k degeLostům.
Vyrazit na šlapadla, jezdit po Vltavě kolem školy a dělat na ni dlouhej nos... (fotodokumentace zde)
Naposled v tomhle roce a poprvé jako bakaláři posedět v baru jménem Krásný ztráty.
Seznámit Ajvušku, Aleko a Ctibora.
Seznámit Ajvušku a Aleko s naší noční hrou Na sprostý slova.
Vynadat Aleku za jeho irské zbláznění a vlastně za všecko, a myslet to jako poděkování.
Podniknout parádní celodenní výlet na Okoř a potkat při tom smutného ztraceného kocoura, dva hady a spoustu koní; od chlapečka z Malých Číčovic se dovědět, že tam nemají obchod, jenom hospodu :)  (fotodokumentace zde)
Vymyslet úžasnou a hlavně jistou práci v Irsku (nebo spíše z Irska?)
Vyklidit desetiměsíční bordel z kolejního pokoje a úspěšně se vystěhovat.

Myslím, že jsme úspěšný rok završily neméně úspěšným týdnem. A to, co jsme nestihly... to nám neuteče. Dočkáme se všeho. Třeba po příštích státnicích...

Myslím, že si to začnem psát.