Pavel Bobek - Muž na konci světa

Nejsilnější písnička o válce, kterou znám. A taky nejsilnější song mého dětství - aniž bych tenkrát tušila, o čem to doopravdy je.. A proč vám Muže na druhém konci světa pouštím právě dneska? Ne, nekoná se žádné válečné výročí, nebo o tom alespoň nevím. Posílám vám tuhle věc díky naprosté náhodě, dokud ve mně trvá euforie z jejího nabytí v mp3 podobě. Předevčírem jsem ji totiž náhodou objevila na síti. To, že o téhle písničce už dlouho vím a sentimentálně na ni vzpomínám, totiž neznamená, že bych ji měla oposlouchanou. Text vám díky zápisu v červeném kytarovém zpěvníku vysypu z rukávu už kdovíkolik let.. ale v originále jsem ji neslyšela zatraceně dlouho. A tak jsem netušila, jak na mě její poslech po všech těch letech zapůsobí... Snad trošku zapůsobí i na vás.

Pavel Bobek - Muž na konci světa

Jeden muž na konci světa
Posté čte svůj telegram
Na co v této chvíli myslí
Když se stmívá, když je sám
Oči zavírá a zdá se
Že jen klidným spánkem spí
Možná slyší čas, jak tiká
V hodinkách na zápěstí

Na co myslí v této chvíli
Ten, kdo má se rozhodnout
Každý krok má váhu nebe
Oči hvězd jsou přísný soud

Slunce nad hlavou křičí vstaň a běž
Staň se to, co má se stát
Muž na druhém konci světa
Často myslí na návrat

Jeden muž na konci světa
Přijal výzvu osudu
Jeho stopy zavál vítr
V končinách noci a dnů
Teď se dívá tam, kde obzor
Halí v mračnech černý dým
Možná v duchu píše dopis
V němž se svěří s tajemstvím

Na co myslí v této chvíli
Ten, kdo má se rozhodnout
Každý krok má váhu nebe
Oči hvězd jsou přísný soud

Slunce nad hlavou křičí vstaň a běž
Staň se to, co má se stát
Muž na druhém konci světa
Často myslí na návrat

Je to snad celá věčnost, nějakých osmnáct let, co zaznívala z rádií. Kdesi daleko, na "druhém konci světa" se bojovalo o území, hořící ropné vrty, o moc a kdovíco dalšího. To ale dneska řešit nebudu, ztrácet se v pouštních bouřích první a druhé irácké války nehodlám. Ostatně, právě při té druhé se tahle písnička do rádií vrátila, i když mnohem méně než dřív... Snad tehdy jsem si ji pořádně připomněla a rozpomenula se na to rané, bezelstné a relativně bezstarostní dětství nějakých pěti let, kdy jsem ji tak milovala. Nevěděla jsem, o čem je, netušila jsem nic o válce v Iráku, ale přesto se mi z nějakého záhadného důvodu zalíbila. Konec světa, dálky, oči hvězd, vstaň a běž... co víc může podněcovat dětskou fantazii? Co na tom, že tohle nebyla žádná pohádka, ale krutá realita...

Nebudu zapírat. Když jsem si tohle po těch letech predevčírem večer stáhla a pustila, nahrnuly se mi do očí slzy. A nebylo to jen lehkou přivíněností a nostalgickou náladou. Ostatně, bylo toho večera těch objevů a vzpomínek víc... Seděli jsme s Alekem u ICQ a trumfovali se, kdo vytáhne větší sentiment, svěřovali jsme se, co nám která věc evokuje, spekulovali jsme, kdy jsme si co oblíbili... Ten večer jsme vypátrali a poslali si ještě několik úžasností, které pro mě znamenají dětství. Něco z toho vám určitě časem předhodím taky. Tak moc jako Muž na konci světa mě ale nedostalo nic.

Když jsem to Alekovi poslala, byl nadšený. A pak se zamyslel - nikdy mu prý nedošlo, že to je o válce... A to je asi na celé věci to nejnádhernější. Jistě, narážky tam jsou - "tam, kde obzor halí v mračnech černý dým" ... dým, pocházející z hořících kuvajtských ropných polí, které zapalovali ustupující Iráčané - ale když o tom nevíte, nepraští vás to a prostě vám to nedojde. Tahle písnička vám nepodsouvá jasný názor, neříká vám jasně Představuj si tohle a tohle, Válka je potvorstvo. Jen podněcuje fantazii k poněkud posmutnělým představám.

A když se pak dovíte, o čem to skutečně je, zůstanete, jako by do vás uhodilo. Já to zjistila někdy v pozdějším věku, kdy jsem už něco málo o světě, o životě a o historii tušila. Nějakou náhodou jsem si na tu písničku vzpomněla a svěřila jsem se mamce, jak moc jsem ji jako malá zbožňovala... A mamka se udiveně zamyslela -"ale dyť to je z války, to je o Iráku!" No, koukala jsem. Měla jsem zafixováno, že to je krásná, snivá a trošku smutná písnička o vzdálenejch věcech - a pak práskho, ono to je o zabíjení...

Můj vztah k písničce se ale tímhle zjištěním nezměnil. Krásná a snivá je pořád. Ta posmutnělost taky sedí. A dálka? Díky Bohu, i to pořád platí, války jsou nám stále ještě, aspoň geograficky, celkem vzdálené. Jistě že to v dnešním světě nic neznamená a může se to změnit, zatím to tak ale je.

Co se díky téhle písničce poněkud změnilo, byl právě můj pohled na konflikty. Je snadné říct si Mě se to netýká, je snadné rozdělit si konflikt na dobré a zlé: Chudáci oběti, svinská útočící armáda. Jenomže... každá svinská útočící armáda se skládá z individuí. A ta individua tam mnohdy nejsou z vlastního rozhodnutí. Jsou mezi nimi spravedliví i hajzlíci, stejně ale jako mezi těmi chudáky oběťmi... Ne, útočící vojáci nejsou největší svině. Svině jsou ti, co se nedovedou dohodnout jinak a co tam ty vojáky poslali. Ale... doopravdy svině? Je odstartování války opravdu taková sranda, že ji i ti zpotvoření politici začínají jen z rozmaru a pro pobavení? Jak dlouhé váhání a zvažování tomu předchází? A jsme tam. Kdo za to vlastně může? Dá se určit viník? 

Těžko. Filozofové filozofujou o válce a otázce viny a lidi umírají dál. A ani ti, kteří konflikt přežijí, se mnohdy nedají označit za vítěze. A právě takový je člověk, jehož obraz mi postupem let vyvstal v hlavě při přemítání nad touhle písničkou.

Voják. Do války šel proto, že věřil, že pomůže spravedlnosti, rodné zemi, zachrání někoho od útlaku, nebo kdoví... nebo proto, že musel? Anebo prostě jen proto, že si vlastně neuměl představit, do čeho jde? Už to je jedno. Válka ho naučila zabíjet - nezabiješ-li ty, může někdo další zabít tebe. Asi to není tak těžké, jste-li v krajní situaci. Odsuzovat za to? Snad ty, kteří to dělají s potěšením. Ale odsuzovat někoho proto, že chce jen přežít?

Když kolem lítají kulky a vybuchují bomby, moc o tom nepřemýšlí. Když se ale válečná vřava zklidní a náš voják má čas se zastavit a nedejbože i vzpomínat a přemýšlet... potom můžeme vidět právě toho Muže na konci světa, o němž tohle všecko je. Na co myslí, o čem uvažuje... Sedí někde za stanem, dívá se k hořícímu obzoru, hvězdy má nad hlavou... "oči hvězd jsou přísný soud...", nekonečnost hvězdné oblohy v absurdním kontrastu s naší malostí, možná i velikost Boha a toho, co si On o lidském řádění myslí, pokud náš voják v někoho takového věří... anebo jenom prostý hlas svědomí, který ho nutí přemýšlet nad vším tím, co se děje kolem. A co on s tím? Dá se z války jen tak odejít? A i když se z ní vrátí, je možné zapomenout na tu zkušenost? Být zase člověkem, jakým byl předtím? Je z takové situace návratu, existuje cesta zpátky? "Na co myslí ten, kdo má se rozhodnout? Slunce nad hlavou křičí vstaň a běž, staň se to, co má se stát... muž na druhém konci světa často myslí na návrat..."

Časem mi obraz tohohle neznámého vojína vyvstal před očima téměř hmatatelně. A když jsem začala včera přemítat, že vám tuhle písničku dám na blog a zjistila jsem, že na youtubu není, napadlo mě přiložit k písničce fotku. Původní idea byla trošku odlišná než ta, kterou můžete vidět pod textem. V představách jsem měla snímek černobílý, postava tam měla být jenom jedna a měla být v popředí. Ale - to bych si to asi musela vyfotit sama. Já chtěla použít originální fotku z Pouštní bouře, z první irácké války. Po celkem dlouhém hledání jsem našla tohle. Zůstala jsem paf - už jsem ztrácela naději, že najdu něco, co má tu atmosféru, která se tak hodí k téhle písničce... Dál jsem už nehledala. (Pokud se vám fotka líbí, tak tady je i originál ve větším rozlišení...)

Válka ubližuje všem, ano. Snad proto se o ní tak snadno zpívá. Umírající děti, plačící matky, roztrhaná těla. Ukazovat smutek a krutost je snadné a může to být i trošku podbízivé. A dá se na to zvyknout a jaksi otupět... Zobrazit duševní utrpení a rozpolcenost člověka, který je ve víru dění a je na pokraji toho stát se strojem na zabíjení, to je mnohem těžší. Ale pokud se to někomu povede a najde-li vnímavé a přemýšlivé publikum... pak je efekt mnohem hlubší. Myšlenky letí a jejich rozlet má sílu solidně zpřevracet vaše dosavadní postoje.

Nejnádhernější na celé písničce je ale to, že se dá chápat jako protiválečná, poukazující na krutost války pro všechny strany... i jako úplně obyčená písnička o životě, o lásce, vlastně o čemkoli. Myslíte si, že když jsem u ní předevčírem držela slzy, myslela jsem zrovna na válku? Kdepak. Přemýšlela jsem tak jaksi nad vším... a došlo mi, jak to je strašně dávno, co jsem ji slýchala jako nechápající, ale okouzlená pětiletá holčička. A přitom, když jsem se zaposlouchala... tak se ty příšerně staré pocity, které ve mně tehdy vyvolávala, téměř vrátily. Je to strašně dávno, ale některé věci jsou pořád stejné... a to už za pár slz stojí. 

Na co myslí v této chvíli ten, kdo má se rozhodnout...
Pořád se o něčem rozhodujeme, dnes a denně... jakej život povedem, kam to povede, co ze mě bude... s kým budu, kde, proč... nesnesitelná těžkost rozhodování, zejména pro tak nerozhodné jedince podobné mně... a tak se radši vlastně nerozhoduju a dělám, co uznám v dané chvíli za nejvhodnější, nezvažuju pro a proti a pak jen sleduju, kam mě vlastně ten vývoj věcí odnese... Na to myslí ten, kdo má se rozhodnout.

...každý krok má váhu nebe, oči hvězd jsou přísný soud...
Váha nebe? Závisí na mých každodenních, byť zdánlivě maličkých krocích celý svět, nebo můj osud, otázka nebe nebo pekla, věčného života a smrti? Možná. Oči hvězd... svědomí, vnitřní zrak, kterým za temných a bezesných nocí zkoumáme sami sebe, anebo nekonečná moudrost, velikost, věčnost... Věčnost? Má Bůh hvězdné oči? A je to v tom případě přísný, nebo milosrdný soud? Nebo oboje? 

...slunce nad hlavou křičí vstaň a běž, staň se to, co má se stát...
Snad nejsnazší způsob bytí. Jít pořád dál, nepřemýšlet, řídit se instinktem, ono to nějak dopadne, staň se to, co má se stát... Jsou slunce vrozené instinkty? Nezdolná síla života? Snad. A nastupuje i v těch nejhorších chvílích, kdy člověka setrvačností žene dál a nenechá ho klesnout na dno a vzdát se. Nejsnazší a nejméně náročný, vegetativní způsob bytí se najednou mění v poslední záchranu, nic není tak jasné, jak se zdá být...

... muž na druhém konci světa často myslí na návrat
Pořád je kam se vracet, pořád je na co vzpomínat a upínat se ke kráse těchhle vzpomínek. Nikdy se ale nevrátíš, některé věci prostě nelze... ale přesto o nich pořád sníš. A ani kdyby se k nim vrátit šlo, nebude to takové jako to, jak jsme si to vysnili... a co je jiné než náš sen, to nás svým způsobem zklame. Každý návrat je iluze, napsal pan Škvorecký.

Lépe tohle přemítání ukončit nelze. Pro dnešek tedy s návraty končím i já... Ale nebojte se, zase se u nějaké písničky brzo uvidíme. A uslyšíme, samozřejmě.

PS, TP: Došla jsem k závěru, že u této podoby písní - zvuk, text, fotka - nějakou chvíli zůstanu. Mám fotku raději než video. Z jakési přirozenosti mám raději čistou hudbu, k níž mi nikdo nepodsouvá své pohyblivé vizuální představy. A když už vizuo, tak statické a klidné, do něhož můžu koukat klidně hodiny a nic mi nikam neuteče, nenutí mě to soustředit se dál a dál, násilně mě to nerve od silných scén...
A tak doufám, že se i vám bude u této kombinace přemýšlet stejně dobře, a možná i líp, než u videoklipů... Nebo ne? Chcete radši klipy? Co vy na to? Prostor v diskusi je váš :o)