Vyznání pro kočku aneb Zůstaň, Míco, nesmíš!

Myslela jsem si při zakládání téhle rubriky, že bude odlehčená, veselejší. Jenomže to by nemohla být ze života, víme... Přišlo na mě období zvláštní a jaksi poznávací - a dost k němu přispělo naše domácí zvíře. Míca, scheissekatze neboli nasratkočka v pravém slova smyslu tělem i duší. Jestli jsem někdy viděla zvíře, které by vám naprosto nepokrytě dávalo najevo, co si o vás myslí, je to právě tahle černá obluda. A na téhle svérázné obludě, která patří k domovu stejně neodmyslitelně jako rodičovstvo a pan bratr, se náhle začal jaksi podepisovat věk... a není to moc přijemný postřeh.

Jsou věci, které většinou zůstávají stejné a odolávají zubu času. Takové "konstanty", jak to bylo pěkně a výstižně nazváno v mém milovaném seriálu Lost. Kolem těchhle "konstant" se neodmyslitelně motá náš život a občas nám dokonce pomáhají se v něm orientovat. Když jste ve zmatku, není nic lepšího, než se upnout na něco, co je pořád stejné...

Ještě před pár roky jsem byla dítě každým coulem a rvala jsem se s o osm let mladším bratrem o čokoládu, jako by to byl můj rovnocenný soupeř. Jenomže vítr změn zavál a mě odvál někam jinam, zatím ještě nedovál a mám pocit, že ještě nějakou chvíli vát bude. Změnilo a mění se toho hodně, a právě v takové době člověk ocení tuhletu "konstantu", něco, co je pořád stejné a spojuje vás to s hezkou dobou, která byla a teď mizí v nenávratnu...

Pro mě tohle znamenala naše domácí zvířena. Pes Ťapka, krycí jméno Ťapouch, byl vržen do mých spárů v mých dvou letech a vysvobozen z nich byl v požehnaném psím věku let šestnácti, pár dní před mými osmnáctinami. Jak symbolické - druh mého dětství to zabalil pár dní před tím, než jsem oficiálně dospěla...

Dospění hlavou se však ještě nějakou dobu nekonalo. Postupovalo pomalu a nepozorovaně a mně jako průvodce dospíváním zůstala - Míca. Náladová černá obludná slintavá vrčící kočka se zatraceně sloní pamětí, která mi z nějakého neznámého důvodu věnovala svou přízeň. Já jsem ten vyvolený člen rodiny, kdo ji mohl a může beztrestně tahat, kdo jí smí nůžkama stříhat zacuchané chlupy, aniž by ho zavraždila pohledem, drápem nebo zubama.

Míca byla a je snad odjakživa (přesně od roku...1998? 1999?) a já si jaksi naivně myslela, že vždycky taky bude. Kočka, která vrčí jako pes, leží na zádech s nohama do čtyř světových stran a ocasem na břiše, kočka, která se dá opít mlékem s broskvovou vodkou, kočka, která málem zakousla mamku, když ji chtěla vyhodit z kotelny, kočka, která pozná, že přijel táta z práce a nakluše k večernímu krmení? Takhle zatraceně inteligentní a svou paličatostí a svébytností imponující zvíře prostě nemůže jen tak někde pojít. To vlastně ani není kočka, to je nadkočka, überkatze, a pro tu musí platit jiné zákony...

Neplatí. Přišlo nám jaro a mě mamka náhodou upozornila, ať hodně řvu, když půjdu pomuchlat nebo nějakým omylem nakrmit kočku. Že hluchne. A mně došlo, že Míce, pokud se dobře pamatuju a počítám, táhne na desátej rok... A že už asi dva roky tak mimochodem pozoruju, že ta její paličatost a nepoddajnost není, co bývávala - jak je to dlouho, co naposledy pořádně zavrčela na nezvanou návštěvu a dala jí tak jasně najevo TY na mě sahat nebudeš?

A tím to nekončí. Míca nejenže hluchne a ztrácí někdejší důstojnost a nepřístupnost, ona taky chromne. Povídala mi pak mamka, že kočku pozorovala v kotelně, když se snažila z hromady uhlí skočit na okýnko a ven... všehovšudy asi metr, až donedávna žádný problém. Jenže najednou Míca nerozhodně a dlouho stává na odrazové desce, balancuje a odhaduje vzdálenost a evidentně se bojí. Prý jí tam mám dát desku, aby nemusela skákat. A tohle když řekne mamka, která k Micině nikdy nechovala extrémní náklonnost, je to špatný.

"To víš, končí zima a po tý scházej lidi, natož zvířata," komentovala lakonicky máma moje udivené poznání, že Míca v poslední době nějak zestárla. Zestárla. Dokonce už ani pořádně neslintá. A to bych ještě před pár měsíci neřekla, jak mi to bude chybět... Když na vás vaše kočka deset let permanentně při mazlení slintá a najednou přestane, je to šok.

Úplně na odpis Micina ještě není, to bych zase přeháněla. Táta si dneska postěžoval, že byl kousnut, když kočku táhl do pelechu v kotelně. Táta Mícu odjakživa tahal jako kotě nebo jako pytel něčeho, většinou ale kladla odpor a s tím už taky většinou přestává. Ale dokud se aspoň občas na projev nesouhlasu vzmůže, není na tom ještě tak zle...

Stejně mi ale dochází, že té potvoře slintavé dobíhá čas. Mamka naznala, že tu nebudu moct ani důstojně pohřbít vedle Ťapoucha pod konvalinky - zaleze si někam a tam to skončí, hrdá, paličatá a svérázná, jako vždycky. Zatím ale pevně doufám, že má čas. Až nebude Míca, zmizí jedna z posledních důležitých nitek, které mě vázaly k dětství.

Shodou okolností jsem dneska otevřela knížku, kterou mám v knihovně už spoustu let. Životopis Antoina de Saint-Exupéryho. A hned v první kapitole čtu větu: "Pochybuji, zda jsem od dětství vůbec žil." A o kousek dál: ...pro Sain-Exupéryho byla dospělost neodpustitelným hříchem. Jak moc se tyhle věty hodí do tohohle rozpoložení... Pan Saint-Exupéry mi začíná být velice sympatický a asi mu věnuju své ctěné pozornosti víc, když jsme u toho. Nejen proto, že to byl snílek, dobrodruh, filozof a pilot, co nad létáním úžasně přemýšlel. Ale to si nechám na jindy, to sem až tak moc nepatří...

Moje nitky k dětství se trhají, cítím to čím dál víc. Doma to už najednou jaksi není, co to bývávalo, na chodu domácnosti se už skoro nepodílím a světe, div se, ono to jde i beze mě. Domů jezdím jednou za čtrnáct dní, v Praze běžně říkám, že jdu domů a myslím tím koleje... Ten pravý domov, i když už není tak klidný a jistý jako dřív, zatím ale pořád zůstává v Rozsockách.

Ale až jednou přijedu, táta zhasne motor a ta potvora slintavá nepřiběhne a neurazí se, když zjistí, že nedostane nažrat a nezaleze pod auto a uraženě odmítne vylézt a pomuchlat se se mnou na přivítanou a já budu vědět, že nepřiběhne už nikdy... to bude těžká chvilka.

Doufám, že je ještě daleko. Zůstaň, Míco, nesmíš. Ještě ne...