Chtěla jsem psát bakalářku... a jak to dopadlo

Malovala jsem si, jak v sobotu kolem jedenáctý vstanu, nasnídám se, sednu k Mašínovi a začnu psát diplomovou práci (zní to honosně, žejo? =o) Jak do úvodu rozepíšu svou vzletnou a rebelskou myšlenku, že vlastně nejsem mediální analytik, ale budoucí novinář, takže proč bych se jako sakra měla plácat v suchejch analýzách starejch novin, ale když musíš tak musíš, a tak aby mě to aspoň trošku bavilo, zakomponovala jsem do práce i prvky žurnalistické - rozuměj rozhovory a malinko detektivní prácičku a tak... Jak začnu psát první kapitolu o společenské a sportovní situaci na podzim roku 1948. Jo, a v sobotu ráno jsem se vzbudila, a všecko bylo úplně jinak...

Místo rozepsané bakalářky v Mašínovi mám na stole zátiší:

Postihla mě nějaká svinská choroba. Taková ta nezávažná, ale zato vlezlá, otravná, v krku a nose škrábavá a pálivá, hlavu motavá. Dneska se pro zajímavost přidala i rýma. Na druhou stranu se mi zdá, že ten hnus v krku trošku polevuje. Ještě aby ne, když už druhej den bojuju na všech frontách a cpu do sebe následující: (posuďte sami - to by v tom byla zakopaná svině, kdyby se před takovouhle směskou nevyděsil a neprchl ani ten nejdolnější bacil!)

- čaje všeho druhu (pitnej režim se při nemoci musí dodržovat ještě víc než jindy) a čaj léčivej anýzovofenyklovokmínovej (nic lepšího jsem nesehnala, neb jsem naznala, že chřipkou ani nachlazením netrpím a přímo na krk v DM drogerii nic neměli)
- slaná voda nebo ve vodě rozpuštěný tabletky na krk do nosu (zní to divně, ale zdá se mi, že pomáhají - co jinýho taky chcete použít, když vás bolí úplně tam dole skoro až v krku, ale je to nos, kam se nedostanou cucací tabletky ani kloktání???)
- echinaceový kapky každou přibližně hodinu (pomáhají na imunitu a co mi zatím zkušenost praví, vždycky mě s jejich podporou choroby přešly asi o polovinu rychleji než bez nich)
- pendrek čili černou sekanou lékořici cucat, protože rozpouští ty hnusný slinty a chrchly v krku, v puse a možná i v nose
- cucací tabletky asi čtyř druhů na krk
- slaná voda na kloktání
- a chystám se jít fetovat unikající páry z vařících se brambor ve slupce, neb to uvolňuje nos a zklidňuje všecky tamty nosokrkokončiny

Prostě situace jako noha. A nejvtipnější, nebo teda nejtragičtější, je na téhle situaci fakt...

...že Paaja je na tom úplně stejně! Zůstaly jsme na víkend tady s tím, že si uděláme flákací dva dny, pošmejdíme po matičce hlavním městě, vyrobíme nový pořad *Degén TV* a snad i napíšem kus bakule.. a dopadly jsme takhle. Mátožíme se po pokoji mezi postelí, počítačem a odpadkovým košem (plným krabiček od léků a posmrkanejch kapesníčků), občas i mezi kuchyňským koutem (dva nemocní lidi mají příšernou spotřebu čaje, denně snad pět konví...) a příslušenstvím. Já jsem se dneska dokonce vykopala do přízemí na vrátnici zakoupit dvě bagetky. Říkám si, že dokud mám chuť na jídlo, je to s mou chorobou dobrý, a tak tu chuť zdatně přiživuju.

Zatím je naštěstí z čeho žít. Včera dopoledne, když nám ještě nebylo až tak hrozně, jsme se vykopaly do obchodu a udělaly velkej nákup. Odpoledne pak Paaja sebrala poslední zbytky morálky a pudu sebezáchovy a vyrazila do Motola do lékárny. Nacházela se tam tak příšerně ochotná paní, že na ni při odchodu ukázal Paajin imaginární Jonys imaginární fakáč... a to je prosím co říct, protože imaginární Jonys je vcelku slušný chlapec =o)

A od včerejška sedíme u počítače a zabíjíme čas na největším časozabijákovi jménem Facebook - doteď jsme nepochopily praktický účel tohoto vynálezu, ale přesto se jím prodíráme a občas i bavíme objevováním záplavy naprostých zbytečností typu Pošli vejce s překvapením (aby váš přijímající kamarád mohl čtyři dny čekat, jestli se z něj vyklube rozkošné štěňátko, krysa nebo snídaně), Spočítej, jak sexy máš jméno (moje je prý s 250 body fakt hrozně moc sexy...tak fajn) nebo Jaké barvy je tvoje srdce (začínáme pochybovat, jestli to zná nějakou jinou než bílou, která prý značí člověka příšerně obětavého a diplomatického).

No řekněte - dá se takovým úžasnostem odolat? Nedá. Usoudily jsme, že to je jen další účet, vyžadující péči a zahlcující mailovou schránku miliony upozornění (na to, že vám někdo zaslal vejce s překvapením nebo vám ale-fakt-doopravdy-vážně doporučuje právě tenhle test). Je to ale in a kamarádi vám prostě nedají pokoj, dokud tam nebudete mít taky účet, aby si vás jako mohli přidat a vy si mohli přidat je... Ale na zabití času se to občas hodí, to zas jo. A tak zabíjíme a zabíjíme.

A za okny zatím řádí Emička. Emma tentokrát nemá maso, Emma má přebytek energie a prohání se domovinou s kuráží a elánem, nosí bouřky, kroupy a chcáky, láme stromy, brzdí nebo zastavuje vlaky, odnáší střechy a ničí, co ji napadne, včetně lidskejch životů. Nám tady naštěstí jen lomcuje s nekvalitním kolejním oknem a občas se do něj opře s takovou vervou, že u okna sedící já jen nadskakuju. Ale i to k docela divnýmu pocitu stačí (zejména když vám včera odpoledne jedna maminka vykládala, jak šla mýt okno v prvním patře a druhá filozofovala, že asi pojede autem pro brambory a vy z toho úplně šílíte, protože v takový vichřici má člověk sedět doma na chápé a né se zaobírat oknama a bramborama). Ale jak to tak pozoruju, zdá se mi, že už holce povětrné trošku dochází dech. Asi už se vyblbla dost.

Paaja se vykutálela od počítače a hodila na pánev kuřecí kousky a žampióny. Budeme mít sváteční oběd! A já, jak tady tak ťukám a hrabu se ve fotkách, zjišťuju, že se mi jaksi dělá líp. Včera jsem už touhle dobou spala. Možná se do té bakalářky nakonec přece jen pustím...