Ostrov pana Gilmoura: Velká radost za malý peníze

Konečně ho mám! Už den se kochám a rozplývám radostí z mého nejnovějšího hudebního přírůstku, a kochám se s ním naprosto hrdě a veřejně, neboť je to originální kus. Po asi pěti letech jsem si pořídila originální cédéčko, a ne jen tak ledajaké. Poslední sólovka ex-Pink Floyda Davida Gilmoura, nesoucí půvabný název On an Island, Na ostrově. Rok a půl stará záležitost, osvědčená z mé strany měsíci poslechu, aniž by se kouzlo té nádherné muziky vytratilo... K tomu přidejte krásný, ale opravdu krásně graficky zpracovaný obal, který kopírovat by byla hanba.. Celou tuhle úžasnou věc, podotýkám, že úplně novou, měli v újezdském bazárku za asi poloviční cenu než v obchodě. Volba, co si pořídit jako odměnu za první výplatu, nemohla být jasnější. Větší radost jsem si snad udělat nemohla... Za málo peněz hodně radosti. 

Jak je známo, jsem kultůrní barbar, vyznělo by tedy blbě, kdybych se tu snažila pana Gilmoura recenzovat a tuhle nádhernou desku vám představovat nějak odborně. Od toho jsou jiní a schopnější. Nádhernou recenzi, pod kterou se souhlasně podepisuju od prvního do posledního slova, napsal v létě 2006 po vyjítí alba můj kamarád, bráška, alkoholik a mimo jiné kolega žurnalista a redaktor serveru Musiczone.cz Honza Sedláček. Ten mi také tu úžasnou věc zapůjčil a dal tak vzniknout obrovské lásce... Jo, Sedli je můj hudební učitel. Vděčím Ti, brácho, za hodně, a Ty to víš. Fakt, že jsem si koupila zrovna tohle album, ber i jako výraz respektu a vděčnosti vůči Tvé osobě. Ale dyť Ty víš...

Na posledního Gilmoura jsem si dělala zuby už delší dobu, a když jsem v listopadu sehnala práci a věděla, že první opravdová výplata se blíží, hned mě napadlo, co si pořídit jako památku. Ne že bych ty dva tisíce nedokázala rozfrkat jinak, ale přece jen... první samostatně vydělaný peníze jsou první peníze a jednou bude hezký mít něco, na co se podívám a vzpomenu si... A tak, když jsem ve středu zjistila, že mi výplata konečně přišla, vydala jsem se do bazárku, kde jsem před nějakým časem album viděla ve výloze. Pán zvedl telefon, zavolal do druhé pobočky a řekl, že si pro něj můžu další den přijít.

Další den byl čtvrtek a mně se po poledni udělalo v práci blbě. Tak blbě, že jsem s omluvou odmítla napsat poslední článek, doklepala to do tří a vyploužila jsem se domů. Mizérie. Hlava se motala, bolela, nožičky těžký, prostě hnus, nemohla jsem se dočkat, až budu na koleji. Ovšem pana Davida jsem nemohla nechat čekat - už jen proto, že jsem slíbila, že přijdu, a co víc, kdybych nepřišla, určitě by mi ho prodali. A to by bylo zlé.

Nakonec všecko dobře dopadlo (já jsem se i s panem Gilmourem za 360 peněz doploužila na kolej, aniž bych sebou někde praštila anebo znečistila tramvaj či venek, a z nejhoršího stavu jsem se úspěšně vyspala) a teď už se jenom kochám. A je toho ke kochání doopravdy hodně, to mi věřte.

Věcí nejpodstatnější, ale také nejsamozřejmější, je samotný obsah cédéčka. Deset písniček sice není tak moc, ale razím názor, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě, a ta v tomhle případě nemohla být lepší. Úžasné kytarovky, zpívané i instrumentální, každá jiná, ale úžasně se doplňují a navazují na sebe; z jedné vedle druhé dýchá neskutečný klid, vyrovnanost, pohoda, mír a životní moudrost. Klid, rozjímání, chtěná samota - takový je Ostrov pana Gilmoura. Ostrov jen pro vás, kam můžete utéct kdykoli, když vás začne zmáhat svět plný ruchu, rychlosti a beznaděje...  

Nedávno jsem se v písničkové rubrice zmínila o své lásce k hudbě "starých moudrých pánů" z velkých kapel, co už dosáhli všeho, čeho mohli, a nemají už zapotřebí si nic dokazovat. Jako první mě takto oslovil George Harrison z Beatles, teď se k němu hrdě přidal pan Gilmour z Floydů. A mám pocit, že tím řada nakončí, ještě určitě je koho objevovat... Takovíhle pánové neskládají a nehrají pro kritiky a vítězství v hitparádách. Dělají hudbu, která je doopravdy baví, ze které mají dobrý pocit a která se jim líbí... a tohle všecko se pak přenese na posluchače. Takové je i tohle album.

Ale ruku na srdce, jen kvůli muzice bych se asi k investici neodhodlala. Jsem chudák študák a přepálené cédéčko zní stejně jako originál, nenaděláte nic :o) Na tomhle albu mě totálně okouzlil obal. Gilmourův Ostrov totiž není žádná plastová krabička. To je prosím krásná malá knížka v lepené pevné vazbě. Samotné cédéčko se přiťapává na gumový cvok na zadní stranu vazby. Deset stránek kvalitního papíru s texty, kresbami a fotografiemi, jedno doplňuje druhé v úžasně klidné a snové náladě. Nedá se to popsat... to byste museli vidět, vzít do ruky, prolistovat a vidět ty detaily... jemné perokresby, kolorované fotky, modročerný obal, stříbrně potištěný plátěný hřbet... Samotný obal je uměleckým dílkem. Snažit se jej nějak zkopírovat mi přišlo jako větší hřích, než přepalování obsahu... Ale posuďte sami.

Navnadila jsem vás? Běžně to nedělám, ale tohle album prostě skromně, avšak vřele doporučuju vaší pozornosti. Případným zájemcům ráda zapůjčím kopii. Pan prodavač z bazárku mě totiž poučil, ať si na něj dávám pozor a nikomu ho nepůjčuju, neb se brzy bude špatně shánět a lidé jsou svině, panu zákazníkovi přede mnou známí už asi třikrát ukradli jakési poměrně vzácné cédéčko a on ho teď sháněl počtrvrté. Samozřejmě si nemyslím, že by mi ho někdo z vás nevrátil, svým kamarádům věřím a nejsem chrt, abych se nepodělila o tu krásu... ale přece jen, nechtěně byste mi ho mohli potlapat nebo poškodit obal... a to bych v tomhle případě rozdýchávala jen těžko :o)

A na závěr tedy praktická ukázka pro dosud nenavnaděné: titulní písnička celého alba, track číslo 2. On an Island - David Gilmour. Vychutnejte a užijte si ho. Já sebou jdu plácnout na postel a jen tak si snít...