Nohy hore, oči šejdrem... ale zase ve svý kůži

Po odpoledním návratu z práce jsem myslela, že usnu a už se neprobudím. Ale stačilo půl hodinky spánečku a zase jsem čilá... a zase nepůjdu spát dřív než o půlnoci, jak se znám. Ach jo, co já jsem to za člověka? Ale co, aspoň vám můžu napsat, co je novýho. Hlavně to, že se učím koukat na svět skrz jiné brýle. Jo, dneska jsem se vykopala si je vyzvednout. Líbí se mi moc. A vám? :o)

 

Myslím, že jsem si nevybrala zle, ne? Problém je v tom, že si oči odmítají přivyknout změně dioptrií a vidím různě zpotvořeně, občas se mi zamotá hlava a podobně. Ne že by to v posledních dnech byl takový šok, tohle se mi děje už od Paajina silvestrovského zásahu, ale přece jen to posledních pár dnů bylo lepší... Pán v optice mě ovšem uklidňoval, že to je při změně skel, navíc po takové době, úplně normální. No uvidíme, snad si pidlooči zvyknou, a když ne, bude se to řešit dál.

Myslela jsem dneska, že v práci pojdu. Slušně jsem pocházela už včera, usnula jsem v příšerných a nevídaných DESET večer, ovšem dospání se nekonalo a dnešní dopolední služba (nástup ráno na sedmou) mě totálně zničila. Od desíti jsem počítala každou čtvrthodinu, a že se to do těch tří zatraceně vleklo... A tentokrát jsem si tu únavu pořádně vyžrala, ne jako včera, kdy jsem se tak oháněla, že ani nebyl čas být ospalá... Mně se totiž ta práce jaksi nemůže normálně rozložit. Včera jsem lítala cvok, než jsem dopsala jednu věc, čekala na mě další a celkem jich bylo pět plus tiskovka; no a dneska nebylo skoro celý den do čeho bodnout, kromě ranního monitoringu tisku. Nebýt toho, že mi kolem jedné zadala Simona doplnění databáze kontaktů, asi bych tam vážně usnula. Jen padla třetí, prchla jsem, šup pro ty okuláry k Nuseláku, a pak rychle na koleje. Padla jsem na pelech a usnula jako dřevo, ovšem jen na půl hodiny.

Půlhodina je dávno minulostí a já jsem, věrna své tradici, s nadcházejícím večerem obživla jako rybička. A zase jsem ve své kůži. Přišel na mě hlad, i rozhodla jsem se dorazit hlávku brokolice a ovařit si ji - ňam, to já prosím jako jo, to je jediná zelenina, kterou konzumuju s velkou chutí, dobrovolně a bez donucení... Jenže já u vaření odmítám stát a hlídat to, to je přece pro blbce, takže jsem si zalezla do pokoje a vtipně za sebou zavřela dveře, pustila se do tvůrčí práce u počítače... a asi za půl hodiny, nebo spíš víc, jsem si náhodou vzpomněla - sakra, brokolice... No nic, už asi hodinu větrám na chodbu, mám rozvaleno na záchod a tam jede větrák na plný výkon. Hrnec snad půjde vydrbat pískem a drátěnkou... Mám už praxi.

Takže teď zaháním hlad cereálním kroužkama, nohy hore na radiátoru, v ruce xxl sklenici mého příjemného večerního uspavače - piňacolady ala chudák študák (dle chuti smíchat nejlevnější kokosový likér, anasový džus, mléko a kapku smetany, nechutná to vůbec zle, není to finančně nejnáročnější a dlouho to vydrží... :o) a kochám se svým kreativním výtvorem, kvůli němuž jsem zuhelnatila tu brokolici. A slintám nad ním a slintám. Jste zvědaví, co jsem to tak intenzivně tvořila, až jsem si spálila dlabanec? Tak jo. Ale nedělejte si iluze, že to je nějaké duševní veledílo. Terinka si prostě jenom hrála. A neptejte se mě, kdy už z toho vyrostu...