Pink Floyd - Wot's... uh the Deal

Už jsme dlouho nic neposlouchali, nezdá se vám? :o) Co vám předhodím, až na to přijde čas, to mi vrtalo hlavou už delší dobu. Písnička závisí na prožívaném období a já mám teď období vcelku klidové a těžce pohodové, možná až moc. V poslední době mám pocit, že jsem najednou jaksi zestárla, chcete-li dospěla... Důvodů by se asi našlo povícero, hlavním je ale asi fakt, že chodím do práce. Baví mě, ale přijdu z ní a jsou večery, kdy si připadám si unaveně... a staře. Tenhle pocit stáří ale kupodivu není nepříjemný. Tahle dospělost je jiná než ta, které jsem se kdysi tak bála... Je tam dost místa na legrácky a pitominky se spolubydlící, na setkávání s kamarády a na (p)opíjení s nimi. Je v ní určitý klid, vyrovnanost a optimismus - stejně jako v dnešní písničce.

Koneckonců to byla ostuda, že JÁ jsem vám ještě nepustila nic od kapely, kterou řadím mezi svou hudební Svatou trojici. Takže dneska to napravuju - budou vám hrát a zpívat Pink Floyd. Nebojte se deprese, kterou se většina floydovské tvorby vyznačuje... tahle písnička je svým způsobem naprosto nefloydovská. Ale o to úžasnější se mi zdá. Ať se vám líbí. 

Wot's... uh the Deal Heaven sent the promised land  Looks alright from where I stand  'cause I'm the man  On the outside looking in  Waiting on the first step  Show me where the key is kept  Point me down the right line  Because it's time  To let me in from the cold  Turn my lead into gold  'cause there's a chill wind  blowing in my soul  And I think I'm growing old  Flash the readies, wot's uh the deal  Got to make it to the next meal  Try to keep up with the turning of the wheel  Mile after mile stone after stone  You turn to speak but you're alone  Million miles from home  You're on your own  So let me in from the cold  Turn my lead into gold  'cause there's a chill wind  blowing in my soul  And I think I'm growing old  Fire bright by candle light  With her by my side  If she prefers we will never stir again  Someone sent the promised land  Well I grabbed it with both hands  Now I'm the man  on the inside looking out  Hear me shout come on in  What's the news where you've been  'cause there's no wind left in my soul  And I've grown old

Co je osud Nebe nám seslalo zaslíbenou zemi Vypadá odtud fajn Protože jsem ten,  kdo zvenčí kouká dovnitř Čekám s prvním krokem Ukaž mi, kde je klíč Vyznač mi správnou cestu Protože je čas Dostat se tam dovnitř z téhle zimy Proměnit olovo ve zlato Někde v duši mi vane ledový vítr A myslím, že stárnu Zableskl se nápad, co je to osud? Musíš to zjistit ještě do večeře Snažit se držet rychlost s roztočeným kolem Míli za mílí, kámen po kameni Otáčíš se, abys s někým promluvil, ale jsi sám Milion mil od domova jsi ve svém Tak mě dostaň dovnitř z téhle zimy Proměň olovo ve zlato Někde v duši mi vane ledový vítr A myslím, že stárnu Oheň plane jasně světlem svíčky Mám ji u sebe A když bude chtít nikdy už se nic nezmění Kdosi seslal zaslíbenou zemi A já ji popadl oběma rukama Teď jsem ten kdo se zevnitř dívá ven Slyš moje volání, pojď sem dovnitř Pověz mi, co je nového, kdes byl V mé duši už nevane chlad A já dospěl

Věc první, technická. Omlouvám se za horší kvalitu videa, ovšem při hledání klipu jsem se setkala s nečekaným problémem. Youtube mi byl schopen najít tuto písničku buď v amatérském podání nadšených kytaristů (nic proti nim, ale na originál to nemá), anebo kousky originálu. Chtěla jsem ji celou, od Floydů a ještě pokud možno studiovou verzi, na kterou jsem nejzvyklejší. Nakonec jsem se rozhodla pro kompromis, vzala jsem poměrně kvalitní živou verzi z Gilmourova koncertu z roku 2006, kde David vystupoval i s exfloydovským klávesistou Rickem Wrightem. Lepší polovina Floydů než nic. 

Písnička pochází z alba Obscured By Clouds (Skryto v oblacích), soundtracku ke stejnojmennému, avšak téměř zapomenutému filmu z roku 1972. Jak jsem už řekla, je to písnička pro Floydy značně netypická, ostatně jako celé toto album. Objevila jsem je jednoho jarního večera před dvěma lety, kdy jsem měla nejžhavější floydovské období a čas od času jsem sáhla po naprosto neznámém albu, pustila je a objevovala. Objevení Obscured By Clouds pro mě bylo něčím jako nálezem diamantu v hromadě hlíny. Tím samozřejmě nechci říct, že by ostatní floydovské věci byly hnus a hlína, to ani omylem - ale vždycky mi byla bližší spíše jejich pozdější tvorba a do těch raných období jsem se nepouštěla, prostě mi příliš nesedly. (Potvrdil to jeden podobný experiment, kdy jsem si pustila také neznámé album (pro masochisty, jmenuje se to Ummagumma), které mě rozděsilo víc, než kdejaký film. Z filmu se většinou otřepu, ale muzika se mi dovede sakra zarýt pod kůži a pak se odtamtud hodně blbě dostává... Celý následující večer jsem nebyla schopná nic dělat, pořád jsem slyšela ty divné zvuky a hlava svině dumala, jaká příšernost asi takovéhle zvuky vyluzuje... Od té doby jsem si ho nepustila, což je myslím dostačující a o mé hrůze z této desky to vypovídá dostatečně.)

Ale Obscured, to je jiný šálek kafe, to je prostě nádhera. Pohoda, klid, veselí a radost ze života. Byla to prostě láska na první poslech a vévodila jí písnička číslo pět, nesoucí trošku zvláštní název Wot's... Uh the deal. Něčím to všechno připomínalo mou dřívější hudební lásku - Beatles. Když album poslouchám teď, s odstupem a s trošku větší znalostí floydovské tvorby i jednotlivých pánů Floydů, zdá se mi, že tam vidím nesmazatelný a výrazný rukopis Davida Gilmoura, mého nejoblíbenějšího Floyda. Podobný pocit uvolnění a klidu mám i při poslechu jeho sólových alb, která nahrál už jako dospělý (About Face), respektive starý (On an Island) pán, který se na život a na svět dívá s vlídně přemýšlivou laskavostí. O mé lásce k hudbě "starých moudrých pánů z velkých kapel, kteří už nemají zapotřebí si nic dokazovat" vám povím zase někdy jindy, bude to na hoodně dlouho... :o)

Písničku znám asi dva roky a čas od času se k ní pořád vracím, právě kvůli jejímu klidu a veselé spokojenosti. Byly doby, kdy jsem se k ní stavěla poněkud nedůvěřivě a nevěřila jejím jejím slovům. Někdo mi tu vykládá, jak mu je dobře, když dospěl a zbavil se toho větru v duši, který vlastně člověka žene někam dál? Tss, jasná reklama na dospělost, to si nechte. Nezdálo se mi to, hodně se mi to nezdálo, ale písnička byla prostě krásná, takže jsem tenhle drobný nesoulad pominula.

Přešlo pár let, pár věcí se změnilo a i můj ledový vítr v duši se pomalu utišoval. Nač se masochisticky týrat strachem, jestli přátele ze školy ztratím do roka, nebo až si založí rodiny, nebo nikdy? Důležité je, že tu zatím stále jsou. Nač přemýšlet, kde a jak jednou skončím a s kým to bude, když to stejně na věcech nic nezmění, maximálně mě strach z neurčita přinutí chovat se nepřirozeně a udělat nějakou blbost? Jsou věci, které člověk těžko ovlivní, a tohle k nim patří. A z takových věcí by člověk mít strach neměl, došlo mi časem a já se přestala zalamovat těmi problémy, ve kterých jsem se tak vyžívala koncem gymplu, v období "krize rané dospělosti", prostě v těch dobách, kdy jsme si s kamarády okázale a trošku masochisticky depresivně filozofovali nad životem a světem a mimo jiné tak utvrzovali naše vznikající přátelství. Ostatně, tento účel to splnilo dokonale. Ale účel je splněn, věk romatických či dekadentních depresí je pryč - a není důvod, proč ho držet při životě i nadále. 

Ono jak člověk dospívá, vynořují se kolem další problémy, žádající si řešení. A v takových chvílích si člověk uvědomí, že vlastně ty jeho mladé deprese nad světem byly buď strašně zbytečné a malicherné, anebo kdyby je chtěl praktikovat pořád, nakonec mu z toho všeho hrábne. A samotným schýzováním se nic nezmění, pokud chceš světu doopravdy pomoct, přestaň se užírat v koutě, seber se a běž pomoct aspoň jednomu člověku, kterej to zrovna doopravdy potřebuje. A tohle se mnohem líp dělá s úsměvem a s optimismem.

Tohle všechno mi pomalu docházelo, ale bránila jsem se tomu, že by to mohla být ta dospělost - ta je přece strašák a hrozná věc, před kterou je nutno utíkat, až se za patama práší. Až teď, když jsem si našla práci a vracím se z ní unaveně, ale vlastně spokojeně, uvědomila jsem si najednou, že všechny ty ledové větry v duši zmizely a místo nich tam je klid, spokojenost a vyrovnanost. A tak si říkám, že jestli je dospělost doopravdy taková, jak se zdá být podle téhle písničky, tak ať mě mile ráčí přijmout do svých řad. Bála jsem se zbytečně.