Návrat do míst nejmilejších

Tunel. Můj tunel. To místo, ležící nedaleko od mých rodných Rozsocek, mám z blízkého okolí bezkonkurenčně nejraději, přesto jsem tam už zatraceně dlouho nebyla. Proč? Nevím, asi nebyla nálada. Tam se dá chodit, jen když se chce... Včera odpoledne jsem se vracela z fotografování na nádraží, bylo jasno, vítr foukal, obloha modrá, sluníčko svítilo, krajinou se honilo zvláštní světlo. Zkrátka krásný den, jako už dlouho nebyl a nebude. A jak jsem tak míjela cestu k Tunelu, veškerou fotící výbavu v batohu, rozhodla jsem se, že si fotoloveckou procházku ještě protáhnu. A udělala jsem zatraceně dobře...

Kouzlo Tunelu jsem objevila kdysi dávno při svých samotářských dětských toulkách okolím rodné obce, v zoufalé snaze najít si to "svoje" místo, kde bych mohla snít o skvělé partě ala Rychlé šípy, o dobrodružství a dálkách, kde bych si mohla postavit vysněnou skrýš, ve které mě nikdo nenajde. Místo, kde mi bude dobře, kam se budu moct zašít na jakkoli dlouhou dobu, kde bude sucho, teplo a klid... kam může člověk schovat sebe i svá tajemství před celým světem a sedět, koukat, psát a kreslit, snít, přemýšlet a dělat si pořádek v duši, anebo taky skákat, pobíhat, křičet, zpívat a hrát...

Snad odjakživa mě to nejvíc táhlo do končin za rybníkem a Hájkem, do míst zvaných Štěpánka. Za Hájkem seběhnout dolů k údolíčku se starou boudou, která tolik podněcovala dětskou fantazii, a pak dál nahoru kolem železničního náspu, kde se dalo šplhat, šmejdit, chodit po kolejích, sedět a polehávat na mezkách (posledních z mála, které přežily řádění buldozeru za minulého režimu :o/ ), chodit po polních cestách a sedět pod stromy kolem náspu.

A jednoho dne jsem došla k Tunelu. Obyčejný odvodňovací tunel, kdysi dávno jím snad projížděli sedláci s vozy na pole... Dneska napůl zarostlý pelouším, podle toho, v jakou roční dobu tam přijdete. Tunelem vede cosi jako potok, valí jím voda, odtékající z polí, ovšem projít se jím dá pořád. Někdy, když je vody víc, se tam sice nedá sedět, pravda... ale většinou ano. Takže jsem to své místo nakonec našla.

Místo, kde o mně nikdo neví, v životě jsem tam nikoho nepotkala. A spočítala bych na prstech lidi, které jsem tam kdy vzala... Pokud tam někoho zavedu, je to jedna z největších poct, jaké se dotyčnému může dostat. Je to výraz důvěry, že dotyčný pochopí moje okouzlení tím úplně obyčejným a ošuntělým místem... a že věřím, že tam bude schopen skákat po kamenech nebo na nich sedět se mnou, koukat do plynoucí vody, ven na oblohu nebo do kamenité zdi, poslouchat venkovní šumění deště nebo dunění vlaku nad námi... a mlčet. Tunel je místo mlčení a důvěry.

Už dlouho, snad rok dva, jsem tam nebyla. A pokaždé, když jsem šla z nádraží domů a koukala na vzdálený a opuštěný vchod, říkala jsem si, že se tam musím vypravit. A nakonec na to došlo. Místo je pořád stejně kouzelné, je tam pořád stejný klid, jen ten potok jaksi expandoval. Ale kopřivy a pelouší, které posledně skoro znemožňovalo vstup dovnitř, se poněkud stáhlo. Sice to bude asi hlavně tím, že je leden, ale co už... A navíc jsem zjistila, že mi hned za Tunelem, ale tak, že přitom zevnitř není nic vidět, začali stavět posed! Kdybyste náhodou nevěděli, tak já posedy naprosto miluju a můj nejmilejší za Albrechticemi před nějakou dobou zrušili... Takže ho teď budu mít pěkně po ruce, hned u Tunelu. No nepotěší to?

A už dost slov. Moje milované místo jsem vám představila, teď už nechám mluvit ty nejhezčí úlovky ze včerejška. Ať se vám líbí...

- 1 - 
"můj" Tunel v plné kráse

- 2 -
takhle krásně z něj vypadá svět...

- 3 -
i posed mi tam postavili...

- 4 -
krajina, zalitá zvláštním světlem, odtud vypadá jako z pohádky
... neměli byste takové místo taky rádi?

- 5 -
při tomhle pohledu mě napadají slova jedné krásné písně od Pink Floydů...

"...Tráva byla zelenější
Život jasnější
Chuť sladší
Noci plné zázraků
Všude kolem přátelé
Temná mlha se valí
Voda plyne nekonečnou řekou
Navěky..."

- 6 -
i venku v okolí toho místa vládne klid a jednoduchá krása...

- 7 -
ale už je čas jít, den se chýlí ke konci a světlo mizí...
ale jenom pro dnešek