Vánoční povídka: Nám, nám narodil se aneb Vánoční traumata

Zase jsem se odhodlala vyrazit na povídkový seminář. Zadání bylo ryze aktuální - povídka s vánoční tematikou. O čem bude, to mě napadlo hned, jak jsem se dověděla zadání. K napsání jsem se opět odhodlala až dneska ráno před odchodem do školy. Vánoční nálada, která na mě, potvora, už nějakej ten den leze, se při psaní dorazila a když jsem si pak pustila mou nejoblíbenější vánoční písničku, přistihla jsem se, že mi jaksi vlhnou oči. Stárnu a sentimentálním. Ale aspoň že je na co vzpomínat. Ze vzpomínek - těch úplně nejvýraznějších - čerpá i tahle povídka, základ je úplně pravdivý. Jen ty detaily jsem semtam přizdobila, ale to snad ani u příběhů jinak nejde...

Nám, nám, narodil se
aneb vánoční traumata

Ráno, konečně!, uvědomila si holčička, když konečně otevřela oči. Štědrý den! Tak dneska se to tedy stane. To, na co se těší už skoro celou věčnost - pardon, skoro celý rok, ale holčičce ty dlouhé měsíce přišly téměř nekonečné - to se dneska stane skutečností. V celém domě bylo ticho. Ne každý obyvatel tohoto domu byl tak natěšený- tak natěšené umí být jen osmiapůlleté holčičky. Kupříkladu tatínek, beznadějně pohlcený a ztracený v přízemním světě dospělých, evidentně ze všeho nejvíc toužil po tom, aby celý ten úžasný den zaspal. Ale to přece nejde, pomyslela si holčička rozhořčeně. Bez NĚJ to dneska nejde! Definitivně se rozloučila s vyhřátou postýlkou a vzala věci do svých rukou. Rychle do ložnice.

Tatínek přirozeně ještě spal. Dupot dětských nožiček, připomínající v tu chvíli spíše dusot stáda slonů, však zafungoval. „Copak je, proč ještě nespíš? Utíkej ještě do postele," pokusil se tatínek uniknout ubíjející aktivitě malé dcerky. „Tati, vstávej! Nebo zaspíš a nestihneš to. Víš, co je dneska za den," poskakovala holčička neodbytně kolem postele. Tatínek rezignoval. „To víš že nezaspím, vždyť už vstávám," zívl. 

„Tati, tati, kdy už tam pojedeš? A můžu jet s tebou?" vychrlila ze sebe holčička konečně nejdůležitější otázky celého dne. „Kdepak, to nejde. Někdo musí zůstat doma a trošku tady uklidit. A taky nazdobit stromeček, co by to bylo za Vánoce bez stromku?" mrkl na ni tatínek. Holčička se zatvářila zklamaně. „Tak jo, no. Ale já bych radši jela s tebou," povzdechla si.

Zanedlouho už stál v obývacím pokoji krásný, voňavý stromeček. „Dneska Ježíškovi ušetříme práci, má jí dost a dost," mrkl na holčičku tatínek a přinesl z půdy krabice plné ozdob. Holčička se pomaličku dala do zdobení, ale celou dobu myslela na něco jiného. Copak vánoční stromeček, o ten dneska přece nejde! Kdy už jen ten tatínek vyrazí?

Konečně se rozhoupal. „Tak já jedu. Zkus tady trošku uklidit, než se vrátím," řekl a pohladil holčičku po vláskách. Zelené auto venku zavrčelo a zmizelo ve vánici. Holčička se rozběhla po domě jako utržená ze řetězu. Co dřív? Zamést jehličí, opadané ze stromku při stěhování do pokoje? Utřít prach? Umýt nádobí? Bylo toho tolik! Holčička byla zmatená. Pak se ale plácla do hlavy. Co by to bylo za Vánoce bez výzdoby? Vrhla se na krabici s vánočními ozdobami a dala se do práce. Za nějakou chvíli si už prohlížela nazdobenou kuchyni, pokojové rostliny, ověšené slaměnými řetězy a svíčky na stole. Talíř se sušenkami, které pekla sama a tatínek jí jenom pomáhal, jejich jediné vánoční cukroví, slavnostně usadila doprostřed tabule. Nádhera. Že není umyté nádobí? Prosím vás, kdo by si toho přes takovou krásu všiml?

Holčička pořád kontrolovala hodiny, to už uměla dávno. Věděla, jak dlouho asi může tatínkovi trvat cesta tam i zpět, nevěděla ale, jak dlouho bude trvat to, co se tam muselo zařídit. Asi bych se měla nachystat, co kdyby to bylo rychlé, pomyslela si holčička. Dlouho přemýšlela před otevřenou skříňkou s oblečením. Ta bílá halenka byla bez diskuse. Krásné krajky na límci, vyšívané kytičky nad nimi, nabírané rukávy. Jako stvořená pro slavnostní chvilky! Ale co k tomu, dumala holčička. Pak jí padly oči na modrou letní sukýnku. Nabíraná, volánková, s krajkami úplně stejnými, jako jsou na bílé halence! Co na tom, že k sukýnce patří něco úplně jiného. Má to stejné kraječky, hodí se to sobě!

Holčička stála před zrcadlem a nemohla se na sebe vynadívat. Z okouzlení ji vytrhl zvuk motoru. Tatínek se vrátil, už je doma!!! Už JSOU doma. „Mamíííííííííííí," vyletěla holčička z pokoje, ještě než se otevřely dveře.

Maminka, poněkud pobledlá a unavená, se s dcerkou rychle a poněkud roztržitě přivítala. „Co to máš proboha na sobě? Vždyť to k sobě vůbec nejde," pronesla pohoršeně. Holčička popotáhla. Když maminka začala takhle, nemělo ani smysl vysvětlovat jí, jak se k sobě hodí ty kraječky...

Celá rodina se odebrala do kuchyně. Maminka se rozhlížela a jen vzdychala: „Tady je bordel, tady je ale bordel, to jste nemohli aspoň trošku uklidit?" A co moje výzdoba, pomyslela si holčička dotčeně. Ale co, napravím to cukrovím! Přistrčila mamince plný talíř. „Vem si, to jsem sama pekla," pravila hrdě. Maminka se na pečivo s nedůvěrou zadívala, pak sáhla po jedné sušence. „Máš je moc tvrdý," zhodnotila. Pak se zase začala věnovat tomu hlavnímu. Holčička se cítila dotčeně a přehlíženě. Jistě že se na to taky těšila, ale že se budou takhle opomíjet její zásluhy a snahy, to nečekala.

Maminka odešla do ložnice. Vzápětí zburcoval celý dům její výkřik: „Proboha, vy jste nepřinesli kolíbku!" Následoval proud tichých stížností na nemožnou rodinu, která nedokáže sama vůbec nic zařídit, vůbec na nic nemyslí a vůbec je úplně nepraktická. Tatínek se radši rychle vytratil a chvátal k sousedům pro kolébku.

Holčička se uraženě odebrala do pokojíčku a začala, už asi popáté, znovu přebalovat své vánoční dárky. Strašně ráda balila dárky! Tentokrát u nich však dlouho nevydržela. Jen co se z ložnice ozval dětský pláč, vyrazila z pokoje jako vichřice. Nikdy dlouho nevydržela hrát si na uraženou. A navíc teď, když to konečně bylo tady!

Dobří sousedé nakonec poskytli nejen kolébku, ale také několik kousků kapra, misku salátu a krabičku cukroví. A když přišel večer, seděla teď už celá rodina u stromečku, tatínek hrál na klavír a všichni zpívali „Nám, nám, narodil se!" Slova staré koledy dostala nový význam. Holčička se nadýmala hrdostí, seděla pod stromečkem a v náručí držela ten uzlík, co byl už deset dní jejím bráškou.

Čas běží. Uzlík byl nedávno přistižen opilý a přiznal se, že se s kamarádem zpili na hřišti rumem. Holčička dávno není holčičkou a táhne jí na třiadvacet. Vlak jejího života sviští dál stále rychleji a ona si říká, že by ty Vánoce nemusely být tak často. Ale občas se zastaví a zavzpomíná na dětství, které pomalu splývá do změti útržků. Ten jeden den z nich ale vyčnívá, neopakovatelný a nezapomenutelný. Někdejší holčička vzpomíná a balí dárky - už jen jednou a na poslední chvíli. Pořád to ale dělá ráda, takže funguje jako rodinná balící služba. Dělba práce musí být. Ona totiž zase hrozně nerada uklízí a nechápe, jak může někoho bavit pečení vánočního cukroví. A ze všeho nejvíc kašle na jednu věc. Nerada přemýšlí, co na sebe, sukni obléká jen pod pohrůžkou násilí a k smrti nenávidí kraječky a volánky.