Letadla před objektivem čili airspotting

Mám za sebou další nájezd na ruzyňské letiště. Tentokrát jsem ale nejela oficiálně čumákovat a cvakat na letiště se školním povolením v kapse, nýbrž jsem to vzala z úplně druhé strany, od přilehlých vesniček za Prahou. A zcela neoficiálně na vlastní pěst. Fotit přistávající a startující letadla na hlavní dráze, skrz plot. Zjistila jsem si na internetu, že tahle činnost má dokonce vlastní název - airspotting (z angličtiny, doslova něco jako hledání, poznávání ve vzduchu, zkrátka něco jako lov letadel :o) Po dnešku, kdy jsem si po svých obešla polovinu areálu ruzyňského letiště a nafotila spoustu fotek, jsem došla k závěru, že se ze mě asi taky stane takový airspotter. Bylo to úžasné dopoledne. Jestli chcete, můžete se teď pokochat mými nejpovedenějšími úlovky a dojmy...

Předesílám, že dnešní várka fotek nebude nic AŽ TAK fantastického, co se kvality a obsahu týče. Prostě už jsem nafotila lepší věci - ale nebyl to takový zážitek... Za prvé bylo zataženo a ošklivá šedivá obloha není zrovna nejfotogeničtější. A za druhé, a to hlavně - jsem ryzí začátečník (dneska jsem byla fotit poprvé) a umění fotografovat letadla se učím. Ono se to nezdá, ale letadla se pohybují relativně rychle a při jednom přeletu je čas tak na jednu, maximálně dvě fotky. A pokud zrovna zmáčknete spoušť v nepravou chvíli, špatně odhadnete směr a rychlost pohybu letadla, anebo prostě aparát špatně zaostří, což se stane hned, máte zkaženou fotku a hlavně cennou příležitost. Ale právě ten pocit - teď nebo nikdy - dává možná téhle činnosti to kouzlo...

Vyrazila jsem před desátou ráno, autobusem jsem se nechala dovézt do Jenče, což je vesnička pár kilometrů za Prahou (a mimo jiné tam sídlí centrální řízení letového provozu pro celou ČR, ale to sem nepatří) a kousek za ní vede silnice téměř kolem areálu letiště. A právě nad touhle silnicí se přistávající letadla finálně blíží na přistání, takže jsou nízko nizkoučko. Ideální místo pro focení. Takže jen jsem se vymotala z Jenče, ozvaly se nade mnou motory a já koukala, hopkala radostí jako malej fracek a povzbuzovala a přemlouvala letadlo slovy "poď mi, poď mi" , aby mi ráčilo vletět do záběru (máte-li zoomem přiblížený velký kus oblohy, která vypadá všude úplně stejně, snadno se stane, že míříte úplně jinam, než kde se zrovna blíží věc, kterou fotíte :o) . A ono ráčilo a dopadlo to nad očekávání dobře. Takže - tohle je moje úplně první letadlo :o) Podrobnější info vám o něm bohužel nesdělím (krom toho, že je modré =o), jsem holt začátečník. Společnost nepoznám, neb na sobě nemá obří nápis, značku státu ani typ stroje jsem nikde nevyluštila... takže prozatím zůstane tahle potvora lítací v anonymitě. Nic to ale nemění na tom, že se mi líbí moc. První je prostě první :o)

Než jsem se urychleně přesunula k letištnímu plotu, proletěly nade mnou minimálně tři další stroje. Dušička platonického letadlofila se nadšeně tetelila. U plotu jsem se pohledem pozdravila s dalšími očumovateli. Tatínek se synkem asi desetiletým, který koukal dalekohledem a s přehledem hlásil, co se to zrovna blíží. Připadala jsem si zahanbeně - přece jen, desetiletý dítě je desetiletý dítě... Dlouho jsem ale nad svou nevědomostí netruchlila, protože přiletělo letadlo ČSA a mně se ho povedlo moc hezky cvaknout zespoda. Sice mu chybí kousek křídla... ale co, napoprvé by to mohlo být i horší.

Letadel našich domovských aerolinií se tu pohybuje bezkonkurenčně nejvíc. (Jak překvapivé...) Za chvilku přiletělo i jedno s novým logem ČSA a mně se ho povedlo cvaknout. Jak se vám líbí? Já si nemůžu pomoct, ale víc se mi líbí ten starý vzhled - viz foto výše. Asi jsem tradicionalista a konzervativec. Ale co, skousnu to, změna je život. Jen vážně nechápu, proč je na novém logu ten nápis ČSA v červeném trsátku... =o)

Vydala jsem se procházkou kolem plotu, směrem k letištním terminálům. Vzhledem k tomu, že hlavní dráha má skoro čtyři kilometry, to je docela flákanec cesty... Váhala jsem, zda jít těsně podél plotu a provokovat tak případnou letištní stráž, anebo to vzít po poli a skákat po hroudách. Nakonec z bezpečnostních důvodů vyhrály hroudy, navíc celý den mrzlo, takže se po poli šlo na poměry velice pohodlně. Ale pořád to tak asi dělat nepůjde. Takže jsem si šla šla šla, popíjela zelenomátového čaje z termosky, koukala, semtam něco vyfotila a kochala se. Moc. Za plotem projížděla letadla po pojezdové dráze, chystající se ke startu, a taky se fotila moc pěkně. Na některých místech už snaživí kolegové spotteři vytahali drátěná oka plotu natolik, že jimi lze pohodlně prostrčit objektiv fotoaparátu a zbavit se tak všudypřítomného plotu. (Někteří to prý řeší tím, že si nosí štafle :))) myslím ale, že to můj případ nebude, za prvé by mi s mou výškou až tak moc nepomohly a za druhé bych přistála na zemi já, ještě než bych zmáčkla spoušť...) Ale dosti postřehů. Co se mi na zemi povedlo vyfotit docela hezky, byl irský lingusácký Airbus A320 (nejsem moc chytrá, nebojte se, přeluštila jsem označení na fotce). K nezaměnitelným zelenobílým lingusáckým letadlům mám citový vztah, jelikož jich bylo plno v Dublinu. Živě mi proto připomínají letních pět týdnů v Irsku...

Protože se tahle fotka docela povedla (rozmazaný plot v popředí a ostré letadlo za ním, to se nepovede úplně automaticky), pokusila jsem se Lingusáka cvaknout při startu. To se nepovedlo, takže jsem ho blejskla aspoň ve vzduchu. A pak už jsem za ním jenom mávala, dokud mi nezmizel z očí: "Pozdravuj doma!"

Oraniště kolem plotu nahradila krásná asfaltovaná silnice. Ejhle auto, objevilo se, a jak jsem tak byla v tom focení, cvakla jsem ho taky. Díky tomu jsem zjistila, že jde o letištní stráž. "Už si pro mě jedou," napadlo mě okamžitě, jelikož jsem si nebyla jistá legálností mého počínání... Auto přejelo, já se v klidu vydala dál, jenomže za chvilku se vracelo zpátky. Dvě možnosti - buď pravidelně hlídkuje a jen se vrací zpět, anebo hledá narušitele. Pro jistotu jsem se zastavila za křovím. Letištní stráž samozřejmě nerušeně odjela :o)

-

Pravidlo dodržování bezpečné vzdálenosti neplatí jenom na silnících :o)

-

Minula jsem terminály (fotí se špatně, protože jsou daleko a letadla u nich taky) a začalo to být jen a jen horší - teď už jsem se od nejčilejšího ruchu na dráze vzdalovala. Táhlo na dvanáctou a já si říkala, že to šlo pěkně, rychle a příjemně, a teď by se mi ještě mohlo pěkně a rychle podařit najít silnici, která mě odvede do nejbližší civilizace. Mimochodem, co se té civilizace týče... Povedlo se mi vyfotit další blízké obyvatele letiště. Nejen já jsem se dneska vyrazila kochat... :o)

-

Původně jsem myslela, že dojdu kolem letiště až do Prahy, ale jaksi se to začalo komplikovat - napřed neprůhledný plot s nápisy cosi cosi životu nebezpečno (inovace, až dosud jsem míjela cedule Vstup přísně zakázán), pak jakási velestavba v dálce přede mnou, kam jsem měla původně namířeno. Pokorně jsem tedy vzala na milost vesničku nadohled vpravo, kterou jsem předtím zavrhla s opovržlivým konstatováním, že v takové díře budu v neděli čekat na autobus nejmíň hodinu. Překonat rozkopaný pás stavby a jsme ve vesničce. Jmenuje se Hostivice a není to až tak strašná díra, jezdí tam vlak a na autobus jsem čekala pět minut. A pak už rychle domů na koleje.

Výlet mi zabral všehovšudy asi pět hodin, což je fantazie. Vyblbla jsem se jako malá, nafotila pár hezkých fotek, rozšířila si povědomí o tom, jak vypadá provoz na našem největším letišti a udělala si pěknou zdravotní procházku na svěžím ledovém vzduchu. Fakt, že jsem si při tom skákání po hroudách jaksi namohla levou nohu, můžu směle opomenout - to je oproti těm kladům detail... Myslím, že k letišti vyrazím brzy znova (a to už snad budu mít stativ, joj :o) . A to brzy. Po dnešku už budu vědět, na co se těšit.