Melodrama: Den, který nebyl stvořen pro lásku

Slíbila jsem vám před týdnem melodrama. Kupodivu jsem je i napsala - kupodivu především proto, že melodrama jest sladkobolný a sentimentální příběh, který od klasické červené knihovny odlišuje jen ten tragický konec. A konec nekonec, zaláskované romány nebyly nikdy moje parketa. Tragický konec to nevytrhne a sentimentální a tragické příběhy neskýtají alternativu vtipného pojetí povídky - což mě ohromně štve. Dokážu psát vážně, ale musím mít při psaní pocit, že bych si z námětu mohla udělat vrtuli, kdybych chtěla. No a tady to jaksi nejde.

Pojala jsem tedy zadání více než doslova a v sentimentu a otřepanosti jsem se nehorázně vyžila. Když už, tak už. Berte to jako recesi a pokus o osobní konrontaci s žánrem. A když už se budete tlemit, netlemte se prosím do počítače. Pokud si ho poslintáte, žádnou škodu vám hradit nebudu.

Při čtení a hodnocení na semináři mi bylo vytknuto, že jsem si klidně mohla odpustit závěrečnou faktografickou část - že vnímavý čtenář pochopí, jak to dopadne, už při závěrečném a konečně šťastném shledání. Že ten konec je zbytečný a nabourává to dosavadní pohádkový ráz povídky. Je to pravda. Já jsem si ale to závěrečné chladné konstatování nemohla odpustit... =o) Musela jsem tu sladkobolnost aspoň trošku pokazit závěrečným chladným odstupem, strohým konstatnováním a naprosto nesentimentální konkrétností. Prostě to zamilované plácání trošku uzemnit. Koneckonců, jsem přece svině novinářská... Nebo někde přece jen maskuju romanťickou důši? No, posuďte sami.

Den, který nebyl stvořen pro lásku

Kdy se vlastně poprvé potkali? Christine si nevzpomínala. Věděla, že to bylo ráno. Spěchala do práce, ranní špička v americkém velkoměstě, metro bylo přecpané a jí se zoufale chtělo spát. Bloudila očima po ostatních spolucestujících ve vagonu, všichni vypadali podobně. Ospalé, otrávené výrazy...

Pak jí oči padly na toho muže, stál asi deset metrů od ní. Vypadal naprosto probuzeně, čile, a co víc - zdálo se, že má z něčeho radost. Sám pro sebe se lehce usmíval a hleděl kamsi do neznáma. Po chvíli vycítil Christinin pohled a zvedl k ní oči. Prásk, prásk. Christine si připadala jako zasažená elektrickým proudem. Vždycky se smála příběhům o lásce na první pohled, připadaly jí přeslazeně nesmyslné. A teď...

Muž se na ni usmál, víc ale nic. Nepokusil se překonat těch deset metrů, co je dělilo. Dál se do sebe vpíjeli očima a Christine měla pocit, že se zastavil svět, anebo spíše rovnou zmizel. Zůstali jen oni dva.

Pak se vlak metra s hrknutím zastavil, muž se smutně pousmál a vystoupil. Christine zůstala stát jako opařená. Nedokázala na nic myslet, jen na toho muže, jeho úsměv, pohled - a ty úžasně hnědé oči.

Do zaměstnání přišla pozdě, protože zapomněla vystoupit a přejela zastávku. Den pokračoval v podobném duchu. Christine zkazila, co jí přišlo pod ruku, byla jako omámená.

„Holka, ty jseš dneska jako opilá," zadívala se na ni zkoumavě Danielle, kolegyně z kanceláře, při obědové pauze. „Nechceš se vypovídat? Určitě máš něco na srdci..."
„Já... já vůbec nevím, co se to děje. Nikdy jsem tomuhle nevěřila, ale asi to je ono, připadám si jako... jako..." vypravila ze sebe Christine.
„Zamilovaná!" vyjekla nadšením kolegyně. „Christine potkala svého pana Úžasného! Kdo to je, kde jste se potkali, jak to s váma vypadá, povídej!"

Christine jí ve stručnosti vylíčila ranní setkání. Zbytek obědové pauzy strávily přítelkyně rozvíjením teorií, kdo asi mohl Neznámý být, kam asi cestoval - a že se určitě zase brzy potkají. Takováhle láska přece nemůže jen tak skončit jedním setkáním!

Jenže další den se muž neobjevil. Christine jela schválně stejným vlakem, stejným vagonem, ve stejnou dobu, sledovala totéž místo... ale Neznámý nikde. Už se neobjevil. Christine pomalu přestávala doufat. Vlastně se ani nedivila. Divila se jenom sobě, že byla vůbec kdy ochotná věřit takové bláznivosti, že ho ještě někdy uvidí... Ona, třicet let a stále sama, o nešťastných láskách by mohla napsat knihu, a přesto se nechala tak zpitomět... Hořký úsměv. Záblesk naděje zmizel, zapomenout však nemohla. Stále toho muže viděla před sebou.

Dohromady je svedla opět náhoda. Potkali se v nákupním centru, nedaleko stanice metra, kde se setkali onoho rána. Jeho unášel eskalátor nahoru, ona jela dolů. Když si uvědomila, že je to on, bylo jí, jako by do ní uhodil blesk. I on ztuhl. Opět ten upřený pohled, vteřiny, plynoucí jako věčnost... a pak se uprostřed schodiště minuli. Ohlédli se po sobě, ale už bylo pozdě. Dole pod eskalátorem zůstala Christine stát - v plaché naději, že se Neznámý vrátí... Nevrátil se. Dav lidí kolem unášel další a další tváře, tu s hnědýma očima však ne.

Christine si připadala čím dál hůř. Tentokrát si však byla jista, že ani ona není Neznámému lhostejná. O to horší byl ten pocit beznaděje ze zlomyslné hry osudu. Napadaly ji šílené myšlenky: oznámení v novinové rubrice Ona hledá jeho. Inzeráty s telefonním číslem na zastávce metra... „Drahý hnědooký, potkali jsme se jen dvakrát - v metru a v nákupním centru. Přesto nemůžu na Tvůj pohled zapomenout. Zavolej na toto číslo, Christine." Měla pocit, že se zbláznila a její blízcí ji v tom utvrzovali. „Christine, jsi přece rozumná mladá žena! Takhle se nechat pobláznit úplně cizím člověkem, kterého jsi viděla dvakrát v životě! Chodí kolem tebe tolik perspektivních mužů - a ty se zblázníš do krásných očí z metra! Tohle přece dělají puberťačky," vrtěla hlavou matka, které se Christine nakonec svěřila.

Tohle všecko se událo před několika měsíci. Včera vyslal zaměstnavatel Christine na celostátní konferenci do Bostonu. Dlouhý let z Los Angeles, pak náročný den ve společnosti dalších odborníků, pak noc v drahém hotelu, všecky náklady hradila firma. A brzy ráno zpět.

Christine stála na bostonském Loganově letišti, v jedné ruce držela letenku, v druhé malé zavazadlo. A pak... Setkání jako z těch nejpřeslazenějších románů pro ženy. On se potýká s těžkým kufrem, vráží do ostatních cestujících a omlouvá se tím svým bezelstně příjemným pohledem... a pak ho zvedne k ní. Potřetí.

Zase na sebe hleděli nekonečnou chvíli. A pak se muž konečně vydal směrem k ní. „Dobré ráno. Myslím, že se známe," pronesl neskutečně příjemným hlasem a podával Christine ruku. „Jmenuju se Bill Jennings." Pár zdvořilostních, uvítacích frází, další výmluvné pohledy, pár jakoby letmých doteků. „Kam letíte, Christine?"
„Vracím se domů do L.A., za jedenapůl hodiny mi to letí..." Christine zkontrolovala čas.

Bill se zamyslel. „Nepočítal jsem s tím sice, ale myslím, že bych se taky měl vrátit. Nepředvídatelné okolnosti," mrkl na Christinu. „Zkusím se zeptat u společnosti, jestli náhodou nejsou ve vašem letadle ještě nějaká místa. Za předpokladu, že Vám nebude vadit společnost," usmál se neodolatelně.

„Bude to ta nejpříjemnější společnost, jakou jsem si mohla přát," odvětila Christine a společně se vydali k prodejní přepážce společnosti American Airlines.

Bill podal dívce za přepážkou Christininu letenku. Ťukání nalakovaných nehtů do kláves počítače, chvilka napětí, a pak úleva, když dívka oznámila, že letenky na tuto linku dosud jsou. „American Airlines, let číslo 11, Boston - Los Angeles, v pořádku. Chcete sedadlo vedle dámy?" zeptala se dívka spiklenecky. Bill přikývl.

Když se letadlo odlepilo od země, vzal ji Bill poprvé za ruku. Christine se dívala z okénka a nemohla tomu uvěřit. Připadala si jako ve snu.

Christine si nepsala deník už roky, přesto ho měla stále v ložnici na poličce. Když v osmnácti přestala psát, umanula si, že minimálně ještě jeden zápis udělá, jednou. Až najde tu pravou lásku. Teď jí bylo jasné, že deník opráší. Ještě tenhle večer.

Za patnáct minut se jejich letadlo bezdůvodně odchýlí z kurzu a přestane komunikovat s řízením letového provozu.

A dál už ten příběh znáte. Za pětačtyřicet minut skončí a záběry jako ze špatného katastrofického filmu obletí celý svět. Záznam, který chtěla Christine zapsat, měl nést datum 11. září 2001.