Krimipovídka: Genius loci

Další úkol na seminář tiskových tvůrčích dílen: napsat kriminální příběh. Pozor, není to to samé co detektivka - to mě z celého zadání zaujalo nejvíc... Jako obvykle mě múza neposedla a originálně převratný nápad nepřišel. Chytila jsem se tedy drápkem skutečnosti a zbytek se nějak doplácá, klasika. Nejlepší nápady, zlepšováky a inspirace přicházejí těsně před usnutím. Ráno jsem si přivstala, sedla k počítači - a během necelých dvou hodinek byl příběh na světě...

Genius loci

Na tom místě se něco stalo. Martina zahlédla následky oné události jednoho unaveného středečního rána. Její tramvaj se zrovna jako had plazila serpentinou z prudkého svahu jednoho z pražských pahorků a ona bez zájmu sledovala scenérii, kterou viděla už tolikrát. Náhle si všimla čehosi neobvyklého.

Záchranka. Žlutá, tichá, vážná. Hned u krajnice. Musela přijet před okamžikem, záchranář z ní právě vybíhal kamsi nahoru. „Kam to proboha jde?" blesklo Martině a bezděky sledovala směr záchranářova pohybu. Muž v červené kombinéze vyběhl nahoru do stráně a zastavil se u zdi, kde stáli dva policisté.

Martina nebyla jediná, koho nezvyklý ruch pod opěrnou zdí upoutal. Opodál sedící dvojice studentek dění zaregistrovala také. „Jde pozdě," mávla rukou jedna z dívek. „Mají tam něco přikrytýho."

Tím podívaná skončila. Tramvaj se odplazila z dohledu a zvědavcům zbyl brouk v hlavě. Ano, dalo by se vystoupit a vrátit se tam pěšky, i to Martinu napadlo... ale ruku na srdce, kdo jiný než úplná hyena nebo úplný blbec by to teď udělal?

Ještě chvíli ta scéna Martině hlodala v hlavě, pak ale myšlenky přelétly jinam. Téhož dne večer se pokusila zjistit, co se tam asi stalo: marně. Internetový vyhledavač nezabíral na název ulice, datum ani slovo policie. Jindy tak sdílné online zpravodajství o události neutrousilo ani slůvko. Martina se tím netrápila a věc se jí vykouřila z hlavy. Třeba to byla jen nějaká banalita, někdo dal někomu do huby, kdo ví, co tam ty holky viděly... Martina na to přestala myslet, ač kolem toho místa jezdila dál. Policisté i záchranáři se tam už přirozeně neobjevili. Místo, kde stáli, však bylo ohraničené červenobíle pruhovanou páskou.

Uplynulo několik dní a byl večer. Martina se po promarněném a unaveném dni konečně odhodlala a vyrazila ven. Příjemně chladný večer, slibující možná konečně něco jiného než vlezlé podzimní deště... Město Martině ubíhalo pod nohama a její procházka se protahovala. Ještě sem, ještě tam, ještě tamhle, vždyť je to jenom kousek! A najednou jí došlo, že při bloumání městem došla nedaleko onoho místa.

Zvědavost jí nedala. Martina vyšla po svahu ke zdi a za pomalé chůze přemítala, kdeže začínalo páskou ohraničené území. Ještě než si stihla vybavit pohled z tramvaje, vyskočil náhle kousek před ní bíločerveně označený obdélník. A uvnitř ještě jeden, mnohem menší. Martina ztuhla - nečekala, že to je tak blízko a nestihla se na ten moment připravit.

Po chvíli se uklidnila a překonala ten nepříjemný pocit, nabádající k útěku. Proč vlastně utíkat, čeho se tady bát? Ať se stalo cokoli, nikdo a nic tu už není. I kdyby tu někoho zabili, co se může stát? Mstících se duchů se Martina vážně nebála. Šla pomalu směrem k pásce. U ní se zastavila, přejela po ní rukama a četla nápis Policie ČR - vstup zakázán. Stanula tváří v tvář místu, kde se něco stalo. Žádná bitka, to by místo nebylo označené ještě čtyři dny poté, proč si něco namlouvat. A upřímně, šla by sem jen kvůli nějaké rvačce?

Martina hleděla na nevlídný svah pod zdí a přemítala, co se na tom místě asi mohlo stát. Který normální člověk sem mohl přijít pozdě večer nebo v noci - muselo se to stát v noci, když tam policie dorazila až ráno - a co tu mohl dělat? A komu tak zkřížil plány, že ho přiměl udělat to, co nakonec udělal?

Stála u rohu většího vypáskovaného území a zamyšleně sledovala Místo. Před očima se jí rozběhly různé obrazy a teorie. Ne náhodou kdysi dávno uvažovala o studiu kriminologie... Zločiny a pohnutky k nim ji odjakživa jaksi fascinovaly. Čím horší a nepochopitelnější čin, tím větší fascinace a snaha pochopit aspoň zlomek toho, co může lidskou bytost přimět ublížit jiné lidské bytosti...

Sebevražda? Na poměry ještě docela humánní řešení. Humánní ano, reálné méně, hlavně na tomhle místě. Proč si něco namlouvat. Strom nikde. Skočit by se sice dalo, ale to by pak tělo leželo těsně pod zdí, ne o několik metrů dál. Léky ani omylem. Lidi, co berou prášky, mají rádi určité pohodlí. Doma v posteli, ne na sychravé a ponuré stráni. Rána do hlavy? Proč by sebevrah chodil na tak podivné a odlehlé místo? Prostě - sebevražda ne. Ta se sem nehodí.

Hádka. Dva známí na místo náhodou dojdou v zaujaté debatě, chtějí si cosi vyříkat... když jednomu rupnou nervy a neovládne se. Když si uvědomí, že to přehnal, je už pozdě. Hmm, to už je lepší - ale jen o chlup. Hádající dvojice se bude určitě šplhat do svahu, aby si tam cosi vysvětlovala. A že by tam jeden druhého zatáhl, ať už živého nebo mrtvého? To by si policie vyznačila i stopy vlečení. Kdepak, to ne.

Přepadení, znásilnění, vražda. Místo k tomu přímo nabádá! Dívka zrychla prochází pěšinou kolem silnice, když si všimne podezřelého člověka. Člověk zrychlí, dívka také. Ona se dá do běhu, on také. Dívka zpanikaří a zcela nelogicky vyběhne do stráně, kde pak dřív nebo později přijde konec. To by šlo, ale... ale. Kam ta dívka šla? V blízkém okolí nejsou obytné domy. Pokud to měla daleko, nechodila by pěšky, počkala by si na tramvaj. A rozhodně by snad neutíkala nahoru, ale dolů k silnici, kde by mohla přijít záchrana... Takže tohle taky ne.

Drogy. Jo, černý obchod by se na tohle místo zatraceně hodil! Dva konkurenční dealeři. Nebo dva feťáci. Nebo feťák a dealer. Pohádali se kvůli penězům, kvůli dávce, vlastně kvůli čemukoli, taková individua se dokážou servat pro cokoli! A nejen servat. První reálná teorie!

Ale jedna nestačí. Co dál? Zeď je pomalovaná grafitti. Někdo tu narazil na sprejera, ulítnou mu nervy a bum - už si, chlapče, nezasprejuješ. Anebo jeden narazil na druhého, jak svým sprostým ornamentem ničí jeho geniální výtvor z dřívějška. Hele, ty debile, to je moje věc, co mi po tom čáráš? Pár ostrých slov, rvačka. A omylem, nebo možná i schválně, nůž v ruce jednoho z nich. Rychlý konec. I to by šlo.

Co dál? Martina se pomalu blížila ke konci ohraničeného obdélníku. Další dobré teorie ji nenapadaly, detaily místa za páskou neviděla a za ni chodit nechtěla, nechtěla to s tou hrou na detektiva přehánět. Navíc jí bylo zima. Ale hlavně - na místě se stále necítila dobře, ač si to odmítala připustit. Nebála se duchů, byla však ochotná uvěřit v energii, zůstávající na místech, kde se stal násilný čin. Jakýsi duch místa, genius loci. Citliví lidé to prý vycítí. Martina se nepokládala za citlivého člověka, ale tohle místo se jí prostě nelíbilo, aniž by věděla proč.

Odcházející dívka to tiché klapnutí neslyšela. Muž nedalekém v křoví tiše zaklel. Je to k vzteku, smůla zrovna v takovou chvíli...

Martina ve svých teoriích opomněla jednu z nejzákladnějších pohnutek zvrhlých jedinců snad všech živočišných druhů. Prachsprostá radost ze zabíjení. A náhoda.

Pistole opsala líný oblouk a s tichým zašustěním dopadla do spadaného listí. Bubínek revolveru byl prázdný.