Bez zraků a za mraky začínají (přilétají?) zázraky...

Tenhle veršík jsem potkala na jedné z brněnských zdí jednoho ospalého letního rána cestou do redakce na praxi... Vytrhl mě z letargie a ospalosti natolik, že jsem vylovila peněženku s perem a minibločkem a větičku jsem si zapsala. Nedávno jsem ji tam objevila. A dneska jsem k ní získala také obrazovou dokumentaci... :o) No jo, opět jsem se vypravila na letiště.

(Šťastnou cestu...)

Jo, zase jsem se vypravila slintat nad letadýlkama. Tentokrát se aspoň můžu hájit, že to nebylo jen ze sentimentálních a slintacích důvodů, nýbrž kvůli škole. Důvod to však je poněkud chabý a v souvislosti s okolnostmi neobstojí: ano, jela sice jsem za paní ze Správy letišť, se kterou si zařizuji povolení k fotografování na letišti kvůli kompaktnímu kursu... ale akutně mě to tam nehnalo, neb kurs byl (už asi potřetí) odložen. Tentokrát to odložení stojí za to: měli jsme začínat příští týden, přesunuje se to "někdy na jaro". Snad prý. Pan Patrick Chauvel, uznávaný francouzský válečný fotograf, je uvíznut v Pákistánu a ne a ne se dostat zpátky do civilizace. Ale to nic. Před hodinou, na níž nám Alenka tuto jobovku sdělila, jsem volala paní z letiště a domluvily jsme se, že odpoledne přijedu. Dohodnout se, co budu fotit, kdy to budu fotit, a další detaily. Po hodině jsem tedy usoudila, že je poněkud blbé paní volat znovu a všecko rušit. A koneckonců, domluvit se můžeme už teď - a aspoň budu mít víc času na předkurzovou přípravu. Nebudu se vymlouvat, prostě se mi tam chtělo. A když se MNĚ něco chce, je potřeba toho využít.

Už cestou na metro na Staroměstské jsem si všimla, že je krásný počasí a hezké světlo. Popadla mě fotící nálada. Rozcvakala jsem se už ve městě, na letišti to už šlo jedna radost. Jednoduché linie, krásné světlo, anonymní lidé, kteří o mně vůbec nevědí. Zjistila jsem, že letiště je jediné místo, kde mi nevadí fotografovat lidi. Jinde si připadám vlezle, neslušně... zkrátka z toho mám osobně divný pocit. Tady ne.

Paní mi vysvětlila co a jak, provedla mě po místech, kam můžu chodit fotit sama, odkázala mě na řízení letového provozu a ČSA pro případ, že bych si chtěla nafotit dispečery v akci nebo posádky během předletové přípravy a ponechala mě svému osudu. Vystartovala jsem na střechu parkovací budovy, z níž je moc hezky vidět na ranveje... Sice se nahoru smí jen s parkovacím lístkem... ale co, dokud mě nenachytají, nebude to nikomu vadit.

Ze střechy parkovací budovy C jsem byla svědkem toho mého "za mraky počínajícího" zázraku. Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že na letišti a v jeho okolí je pokaždé úžasná obloha... nebo aspoň já na ni mám štěstí. V kombinaci s mou náklonností k stojícím, jezdícím, startujícím, přistávajícím i létajícím letadlům to je vražedná kombinace. A do toho dnešní úžasné, příjemně svěže studené odpoledne. Na střeše parkoviště vyfukuje vítr, sviští mi ve vlasech a všude kolem, takže mi omrzají prsty na foťáku... ale vůbec to nevadí. Naopak, ten pocit svěžesti a svobody, volné nebe a neomezený výhled všude kolem mě jen podporují mou rozněžnělou a okouzlenou náladu. Stojím tam a fascinovaně koukám na hru světla a mraků za budovou pozemního radaru, než se ozve hučení leteckých motorů. Jako vždycky nedokážu určit, odkud se to blíží, takže se motám jako fangle a přistávající letadlo zaznamenám, až když brzdí na dráze. Moment toho úžasu nad zázrakem chvíle, kdy si ta obrovská, ale nádherná věc sedne na zem, mi zase utekl.

Ale co, je to poslední letadlo na Ruzyni? :o) Není. I když - pro dnešek a pro mě je. Prsty mi mrznou čím dál víc a já tu vlastně nemám co dělat - slíbila jsem paní z letiště, že jí před každou fotovýpravou pošlu informativní mail, aby věděla, že se tu hodlám poflakovat a aby čekala případné stížnosti na mou přítomnost.

Takže pro dnešek - sbohem, letiště. Na shledanou, přestupní stanice do nebe, moje místo zázraků... I když vím, že se na další let jen tak nevzmůžu, líbí se mi tady. Aspoň tady mívám na chvíli pocit, že bych se od té země se vší její špínou, se vší špínou tohohle světa a lidstva, mohla přece jen odlepit... Jistě že to je iluze. Ale zrovna tahle iluze mi pomáhá vyčistit hlavu, zapomenout chvíli na problémy, zasnít se... I tohle je v životě potřeba, pokud se to nepřehání. Já to nepřeháním. Výlety na letiště jsou pro mě takovým malým osobním svátkem.