Znáte to. Takový ten hnusný, ospalý, vlezle amorální den, kdy nejste schopni vůbec nic dělat, i když byste třeba rádi. My na koleji měly takový den včera. Nakonec to ovšem dopadlo obdivuhodně dobře, příjemně a kouzelně...
Od rána za oknem poprchá, což bezpečně odrazuje od nápadu vyrazit ven. Na práci nic - co by člověk v takový den dal dokonce za odbornou četbu ke státnicím... jenže jako na potvoru na nic v dosahu. Zapnout počítač a chvíli bojovat s kódem webových stránek. Ze zoufalství spustit dávno dohranou počítačovou hru a chodit po pustém ostrově, dokud vás sprostě zezadu nesežere lev. Totální zhnusení, vypnout hru. Tvůrčí záblesk a odpoledne strávené řazením fotek z Irska do fotoklípku a teskným vzpomínáním... Únava z nicnedělání, což je ten nejhorší druh únavy. Číst se nedá, unavený mozek to nepobírá. Mezitím se navrátivší spolubydlící přemýšlí, co provést a čím tu unavenou nudu zabít. Televize? Ne. Procházka? Hm, v centru se mydlí nácci s anarchistama, lepší nikam nelézt... Tak se poď koukat na tu televizi, sakra! Nejdu, otrava. Víš co, tak na to kašlem a jdem ven - na netu píšou, že se to uklidňuje a že se něco děje jen na druhým břehu řeky, tak tam prostě nepolezem! A máte rozhodnuto a jde se. V půl devátý večer.
Kolem břevnovského kláštera dolů, u Číňana ve večerce koupit něco na zahřátí a na dobrou náladu, aby to líp šlapalo a povídalo - teplá medovina je sice lepší, ale ani studená není marná... A kam to teda vezmem, na Strahov? Fajn, tam jsem ještě nebyla, jo, je to ostuda... a cesta utíká jako nic, medovina se hřeje v rukávu a já cestou natáčím na noční režim foťákem Soňákem orchlochy - hnusně a odporně vypadající věci (například klacek, co vypadá jako ryba) - už brzo to zužitkujeme na * Degén TV * - těšte se, poprvé budu uvedena coby kameraman... Cestou ze Strahova dolů mi dochází baterka, přestáváme tedy pohoršovat noční Prahy chtivé tůristy a míříme si to dolů na Malostranské náměstí - cestou nám vyhládlo, tak tedy do McDonalda na něco malého... a kam teď? Odsud už nám jezdí tramvaj, pravda. Ale času a sil dost. Medoviny bohužel ne, při sestupu ze Strahovského kláštera dosloužila, ale teplo a veselo je nám doteď... a navíc, ono je fakt docela hezky. Jdem dál.
"Myslíš, že jsou hovada blbý (rozuměj anarchisti a nácci) na Mostě? Snad ne, jdem!" Procházka nad noční Vltavou po Karlově mostě, sáhnout si na přací kámen, přispět kolegovi muzikantovi s flétnou - jak se mi najednou udělalo teskno... a celou dobu fascinovaně zírat dolů do vody, ze které jakoby se vrhaly vzhůru hrsti bílých třpytek, protože začal padat sníh. Vítr si s ním pohrává tak, že to vypadá, jako by nepadal z oblohy, ale z té vody. Nádhera a my se můžeme rozplynout, jak je to úžasný a jak jsme úžasný my, že jsme vyrazily. A sentiment, samozřejmě: "Vole, a viď že tady v tý Praze ještě aspoň ty dva roky zůstanem?"
Z Mostu na Staroměstskou, osmnáctka ujíždí před nosem. V sobotu večer toho moc nejezdí, čekat půl hodiny na další? Popojdem aspoň na Malostranskou. Tam pro změnu ujíždí před nosem dvaadváca, to už je naschvál. Pomalu začínáme cítit nohy, vždyť máme ujíto takových pět šest kilometrů. Ale ještě teda popojdem nahoru na Chotkovy sady... "A podíváme se tam k tomu vykolíkovanýmu u zdi, jak tam ve středu ráno byli policajti a záchranka, tam se určitě něco stalo!" "Já se tam budu bát!" "Ale né, čeho? Tak jdem, kudy se tam leze?" "TY VOLE TO JE TA PÁSKA, já se bojím, já tam nejdu!!!" "Ježiši ona je už tady, to je tak hrozně blízko? Tyjo, tady to je fakt divný, ale já se tam mrknu... jen k tý pásce..." O pár vteřin později. "Tak co?" "Je tam napsaný Policie ČR, vstup zakázán, nadvakrát vykolíkovaný, ale nic tam není... tam se fakt něco stalo, kdyby tam jenom někoho zmlátili, tak to nebude vykolíkovaný do dneška..." Zamlklé a poněkud urychlené opuštění Místa činu a pak pozorování seshora, dumaje přitom, kdo a co se tam tak asi mohlo stát, až se vrátíme na koleje, najdem si to na internetu...
Na Chotkových sadech je výluka, vezmeme to tedy na Hradčanskou. Stísněný pocit z Místa činu ještě nevymizel, filozofujeme, co vůbec lidi k takovým věcem vede a jak se dá bránit násilníkům, podle čeho si vybírají a tak podobně. Veselé téma doprovázené pevným svíráním slzného plynu v kapse. Hradčanská. Najednou jsme se nějak rozešly - nevezmem to ještě kousek dál přes Hrad? Kličkujeme po opuštěných tramvajových kolejích a rozplýváme se z padajících vloček, které se usazují na dlaních, není to žádný pseudopoprašek! Hlídací voják nás pustí, když slíbíme, že Hradem jenom projdeme; pokochat se nádherou padajícího sněhu proti nasvíceným věžím katedrály a potom rychle na Pohořelec. Odtud už to je na koleje coby kamenem dohodil, loni jsme tuhle trasu chodívaly běžně jako procházku ze školy domů. A když bude nejhůř, můžeme sednout na tramvaj a dojet domů.
Nejhůř nám nakonec bylo pár minut před půlnocí, když jsme před sebou uviděly v tu chvíli nekonečně dlouhé schody z kolejního přízemí k nám do prvního patra. S vypětím sil se vyplazit domů a v chodbičce se málem složíme na zem; spolubydlící z vedlejšího pokoje se spiklenecky ptá, jestli jsme něco slavily. Jo. Medovinou. Slavily jsme sílu vůle, která nás víceméně z povinnosti přiměla vykopat se ven po proflákaném dni, takže jsme viděly a cítily krásně příjemně zimní noc včetně prvního sněhu. Tři hodiny, nějakých deset kilometrů v nohách, půl litru medoviny. Usínalo se nám úžasně.
PS: O Místě činu a Činu samotném jsme zatím nezjistily nic, internet nic neví. Klíčová slova Policie, Chotkovy sady či Chotkova ulice, případ, středa, 7. 11. 2007. Nic. Čím tajemnější to je, tím víc mi to hlodá v hlavě a chci zjistit, co se tam v tu středeční noc stalo. Ne nadarmo jsem kdysi uvažovala o studiu kriminologie... No uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat