Bezzubý Bůh aneb Proč nejsem želva...

...toť jeden z mých nejčastějších stesků a reakcí na krutý lidský úděl. Stěžuju si různě a v různých situacích, ovšem o želví existenci sním především ve chvílích, kdy se o pozornost přihlásí mnou nejnenáviděnější lidský problém. Netoužím uniknout práci, úřadům nebo zákonu, dokonce ani škole, k šílenství a zoufalství mě dovádí mnohem prozaičtější věc. ZUBY.

Vsadím kytaru i s náhradníma strunama, že Bůh, nebo kdokoli to tam nahoře je, zuby nemá. Ale nám je milostivě dal, abychom měli čím kousat jídlo, kousat ostatní lidi, vytahovat drobné předměty, uhryzávat nitě nebo zavírat kovové kroužky. Ale to je všecko jen záminka, sloužící k ospravedlnění Jeho neutuchajícího pobavení. Pozorovat odněkud seshora nešťastníka, trpícího bolestí zubů nebo hrůzou ze zubaře, případně úpícího na křesle, to musí být lepší zábava než televize. Znáte snad nějaký jiný způsob, jak z normálních lidí udělat přes noc šílence, plazící se dobrovolně před nejhorším sadistou - zubařem - aby je proboha pro všechno na světě vzal, i když nejsou objednáni? Jak udělat za několik dnů ze solidního inženýra nečesaný nemytý zarostlý zjev, připomínající bezdomovce, který třicet let zubaře nepotřeboval a teď  se zoufale doprošuje nejsadističtější zubařky v okolí, aby ho ošetřila? Já osobně tedy neznám.

Co se mě týče, jistě víte, že nejsem výjimkou. Už jen fakt, že sepisuji tento povzdech, mě usvědčuje. Za svou hrůzu ze zubařů (i když moje paní doktorka je hrozně hodná... ale na jádru věci to nic nemění), bolesti obecně a konečně i za nenávist k zubům se nestydím a nikterak se s nimi netajím. Přišla jsem na jednu věc. Před několika lety jsme měli doma želvu  (už ji nemáme, někdo ji ukradl), a za těch pár let, co nám dělala společnost, jsem jí začala ohromně závidět. Ona totiž želva nemá zuby. Místo nich má ztvrdlé, špičaté a rohovité čelisti, kterými uhryže téměř cokoli, co si umane. A Adéla to rozhodně nebrala jako handicap. Ukousala všecko od banánu až po tenké kuřecí kostičky a jednou z rozmaru hlodla i mě. Zatraceně to bolelo. A za celou dobu našeho pobytu u nás jsem si nevšimla, že by ji tlamka bolela, nic si nečistila... Zkrátka si žila šťastný želví život... a to proto, že a) se dostala k dobrým lidem, a b) neměla zuby. Jo. Nevíte, jak jsem jí záviděla, a jak jí občas závidím dodnes...

Závidím jí i teď. Jasně, že tenhle povzdech nad stavem lidstva nesepisuju jen tak z hnutí mysli. Za týden jdu k zubařce - sice si jen nechat zaplombovat mikrodírku, to je plánované, ale nebyla bych to já, kdyby se neobjevil problém. Před odjezdem do Irska mi paní doktorka zadělala velký a docela hluboký kaz s tím, že ta sedmička vlevo dole sice není úplně v pořádku, ale snad se to usadí a plomba to spraví... Snad. Usadilo se to na dva měsíce. A poslední týden se zub začíná hlásit - hlavně nemá rád tekutiny. Po napití v plombě praskne, což není příliš příjemné. Už pár dní soukromě váhám, zda se s tím paní doktorce přiznám - a tím se vydám napospas vrtačce a dloubáku, jimiž odvrtá plombu a ještě mnohem více... anebo se budu tvářit jakoby nic a budu doufat, že se to usadí znova. Byla jsem téměř stoprocentně rozhodnuta pro možnost číslo dvě. Jenže dneska jsem se zmínila s problémkem Zdeně, a ta mi začala líčit, jak její sáhodlouhé trable se zánětem ve stoličce (které vyvrcholily zlatou korunkou) začínaly velice pozvolna právě tak - citlivostí na studené a teplé. Nasadila mi brouka do hlavy a patrně i do zubu - dneska odpoledne se mi zdálo, že to bolí, i když na to kousnu. Bolelo to doopravdy, nebo se mi to jenom zdá a moc to sleduju? Je to klidně možné - můj syndrom Jdu-k-zubařce-rozbolí-celá-držka už má ostatně nejvyšší čas, aby se zase projevil... A možná se mi Zdena jenom mstí za včerejší večer, kdy jsme na ni s Míšou asi dvě hodiny střídavě civěly, propadaly záchvatům smíchu, žádaly o tu či onu pózu a neustále ji přesvědčovaly, že vypadá jako Bono z U2. Nesla to nelibě. Kdybychom ji k Bonovi připodobňovaly kvůli povahovým vlastnostem nebo schopnostem, brala by to prý jako lichotku, ale tvrdit, že se podobá téměř padesátiletému chlapovi, to ji prý uráží. Nic na tom nezměnila ani moje diplomatická poznámka, že u určitého pohledu vypadá spíš jako Bono ve dvaceti... Takže je klidně možné, že to strašení zánětem pod plombou je jen Bono-Zdenin druh pomsty. Ale co když...

Naděje umírá poslední. Už asi šest hodin je zub úplně v klidu a nevadí mu ani pití. Nebolí, nepraská v něm. Budu poctivě brát echinaceové kapky (prý působí protizánětlivě) a na sedmičku nebudu pouštět teplé a studené, třeba se zase usadí, stejně jako před dvěma měsíci... no a jestli to nepřejde, tak se možná paní doktorce přiznám, pokud seberu odvahu. Ale radši bych to nedělala.

A tu Bono-Zdenu vám někdy vyfotím... Shodly jsme se s Míšou cestou domů, že si ani jedna neděláme srandu, ani se nesnažíme Zdenu naštvat, prostě konstatujeme fakt. Tak se těšte =o)