Co týden školy dal

Mám za sebou první týden nového semestru, takže je čas shrnout, co nového mi přinesl - kromě založení naší hvězdné Degén TV... Skálopevné rozhodnutí zapojit se do pracovního procesu, sedm hodin výuky týdně (vkusně roztahaných do tří dnů) a naději, že bych z kurzu irštiny nemusela vyletět kvůli neporozumění učitelčině angličtině...

Že budu mít hodně flákací třeťák, to jsem tušila minimálně půl roku. Ale když jsem si konečně sedla, spočítala kredity, zabarvila pár položek v novém rozvrhu na tenhle semestr a vyšlo mi sedm hodin včetně filmového semináře a ryze dobrovolné irštiny na filozofické fakultě, přece jen mě to poněkud překvapilo a začala jsem se stydět. Jak se budu ulejvat a flákat, zatímco chuděrky Peach Friends se budou lopotit na právech a na kunsthistorii a já, obludné žurnalistčí mládě, si bude válet šunky v horším případě na koleji, v lepším ve Ztrátách. První den školy mě ovšem malinko vyvedl z omylu. To, že mám sedm hodin, neznamená, že nebudu nic dělat. Ony totiž tři hodiny z toho jsou specializační fotografické - a do dvou se bude intenzivně fotit a tvořit v temné komoře, což je věc, kterou sice zbožňuju, ale stále ještě mi kvůli jisté nezkušenosti zabírá spoustu času. Jedno pořádná seance v komoře pro mě znamená zabitý půlden. Ale i tohle se mi povedlo do rozvrhu vkusně zapasovat. A nejen komoru - čas mi zbyde i na obědy a posezení v mém milovaném baru jménem Krásný ztráty, případně bloumání po Praze, fotografování nebo v nejhorším případě návštěvy knihoven. Koukněte, co mi nakonec vyšlo:

 

	9:30	11:00	12:30	14:00	15:30	17:00	18:30
PO	-	Oběd :o)	Počítačové zpracování fotografie	Tvůrčí dílny FOTO I	Krásný ztráty =o)	KZ	Irština
ÚT	Kreativita v jazyce	Oběd :o)	Fotožurnalistika II	Krásný ztráty =o)	KZ	Filmový seminář
ST	-	Tvůrčí dílny TISK I	Oběd :o)	(Soukromá seance v temné komoře	nebo Krásný ztráty =o)	nebo koleje nebo cokoli jiného dle potřeby)

Myslím, že si nemůžu stěžovat. Čtvrtek a pátek jsem si vyhradila na práci. Už dřív jsem totiž učinila závažné rozhodnutí, totiž že se vrhnu do pracovního procesu, to abych se za svůj super rozvrh a svoje extrémní vytížení nemusela tak moc stydět. Dneska jsem napsala a odeslala první somrovací mail do redakce jednoho nejmenovaného časopisu - zatím vám nebudu říkat název, někteří z vás vědí, o co jde, kdo neví, ten to vědět nepotřebuje. Jestli to dopadne dobře, tak se vám hrdě pochlubím, nemějte obavy. Když to nedopadne, budu somrovat jinde a tam mě snad vezmou, jelikož sami somrujou o mladé novinářské naděje. To by v tom byla svině, aby něco neklaplo.

Takže jsem poslala mail, dokulila se ke Karolinu na Ovocňák (cestou jsem v Anenské našla hospodu, kde točí irský Guinness!!! Jediné pivko, po kterém se mi nedělá nevolno... myslím, že tam občas zabrousím teskně zavzpomínat nad pěnou...), počkala na Paaju, prošly jsme si World Press Photo, kam jsme my fotografové byli vysláni coby na povinnou součást výuky. Mám dilema - psát se má o jedné fotce, co nás nejvíc oslovila... mě jich oslovila polovička, extrémně mě jich oslovilo šest a teď asi nechám uležet dojmy a za pár dní sednu a sepíšu stránku o té jedné, která zanechá nejhlubší dojem i po těch oněch dnech. Kultůrní zážitek nás vyhladověl, takže jsme se přesunuly do naší oblíbené čínské restaurace na Národce, kde jsme ovšem naznaly, že brzo asi oblíbenou být přestane, jelikož tak pomalou a zapomětlivou a ignorantskou obsluhu potkat, to je kumšt. (V naší nejoblíbenější čínské na Břevnově mají levněji, na přání vám místo rýže dají nudle a nepřiplácíte za to a po jídle dostanete grátis švestkové vínko.) Nakonec jsme se kuřete s rýží, houbami a bambusem dočkaly a v takakorát čase se odkoulely, cítíce se vpodvečer a po vydatném jídle jako usínající koule bez mozku. Velmi vhodné - Paaja šla na přednášku na FAMU, já na úvodní schůzku ohledně irštiny na fildu. V tomhle stavu těla a duše jsem nebyla schopná myslet, natož myslet anglicky, takže se mi šlo vskutku optimisticky.

Procházka po fildě ospalost poněkud rozehnala, takže když se před půl sedmou k učebně 104 dostavila vyučující, sympaticky vypadající Irka jménem Síle Ní Bhroin, byla jsem už zase ve stavu provozuschopném. Asi třicet lidí se nahrnulo do učebny, během čtvrt hodinky jsme se rozdělili na začátečníky a pokročilé, dohodli jsme časy kurzů, což byl největší problém, chudák Síle byla zmatena z počtu lidí, kteří se jí postupně hlásili a pak zase nehlásili, že nemůžou na ten či onen čas...  Nakonec se rozhodlo, že naše začátečnická skupina (asi 20 lidí) bude chodit v pondělí, pokročilí v úterý. Ideální stav: já bych nemohla v úterý a Paaja zase ne ve středu... My začátečníci jsme byli uklidněni, ať se ničeho nebojíme, že se začne od úplných začátků a předpokladu, že irsky nerozumíme ani slovo, ani si nemusíme pořizovat knížky. A jaké jsou dojmy? Velmi příznivé. Základem úspěchu je fakt, že nemám problém s porozuměním, čehož jsem se vcelku bála - kurzy pořádá katedra anglistiky a amerikanistiky, takže se počítá automaticky s tím, že studenti mají angličtinu téměř za druhý mateřský jazyk. Což se o mně nedá říct ani se zacpanýma ušima, domluvím se sice nakonec vždycky a s každým, ale někdy to chvíli trvá a nerada to praktikuju na veřejnosti před plnou třídou. Ale bála jsem se zbytečně. Síle mluví anglicky hezky, pěkně vyslovuje, nemachruje neznámými slovíčky a hlavně nemá ten huhňavý irský přízvuk. No a jinak se mi po úvodní dvacetiminutovce jeví jako velice sympatická, asi pětatřicetiletá, trošku oplácaná a věčně se smějící paní, která se nám snažila všemožně vyjít vstříc. Moc se mi líbí. Těším se na pondělí, těším těším...

No a to je asi vše, co potřebujete vědět, zbytek vás měli naučit v mateřské školce :o) Před dvěma hodinami jsem dotáhla krabice s učením a nádobím z kufrárny, kde byly uložené přes léto, vrhnu se tedy na ně a aspoň něco málo vybalím... Vám, milí čtenáři, přeju dobrou noc či hezký den... a někdy příště zase na počtenou. Možná už budu machrovat s prvními irskými slovíčky.