Dublinský deník dvacet dva: DOMA

Dobrodošly! Dopisuju definitivní dokončení dublinského deníku. Definitivní dávka dojmů, dokreslující dobrý dolet dne devětadvacátého...

A dost. D není zrovna nejfrekventovanější písmenko, takže se vrátím k normálu. Zážitků a dojmů z posledního dne naší velké cesty mám až až a jazykový experiment by mě silně omezoval. Tak kdeže jsem se to s vámi posledně rozloučila? V předvčerejším nočním záchvatu letištní fobie. Trošku už sice polevoval, ale rozhodně neodezněl. V noci na včerejšek jsem naspala všehovšudy asi tři hodiny, a to ještě lehce a neklidně. Na mě naprosto zanedbatelná dávka spánku. Pocit, že mi může kdykoli a bez varování vysadit schopnost logického uvažování, orientace a komunikace není moc příjemný, máte-li před sebou takovouhle cestu. Takže se mi na letiště nejelo moc pohodově, to mi věřte. K mému klidu nepřispěl ani speciální Urbus, jezdící jednou za hodinu od "nás" z Castleknocku na letiště. Dvacetiminutové zpoždění sice cestou s přehledem dohnal a na letiště jsme přijeli na čas, ale řeknu vám, koncem tech dvaceti minut, co nejel, se mi už docela dělalo špatně. Sice to bylo především tím, že jsem se ráno příšerně přežrala snídaně, ale pracovala i nervozita. Na mé poměry značná.

Na letišti už na nervy nebyl čas. Uhádala jsem se slečnami u check-inu, že si vezmu kytaru do kabiny letadla, přičemž se jako rozhodující ukázalo moje tvrzení, že při letu z Prahy mi to ČSA dovolily a nikdo neměl nejmenší námitky. Moc se těším, že budu takhle cestovat už pořád a budu se ohánět předchozími případy - letiště zjevně uznávají precedens, spáchaný na jakémkoli jiném letišti. Takže kytara i se strunama šla se mnou, bágl, zamotaný v jídelní igelitové fólii (koupené za 80 centů v Tescu a namotané přímo na letišti po zvážení... oproti zabalení za 70 korun v Praze zatra rozdíl... a stejně to byl boj, hledejte si na tenoučké igelitové fólii konec a začátek, případně si ji pak neroztrhněte při omotávání kufru... horor a má poslední irská situace s tak velkou koncentrací sprostých slov) si to po pásu odsvištěl někam do útrob letiště, slečna nám vystavila palubní lístky a popřála příjemný let. Naposled jsme zamávaly dublinskému letišti a odťapaly jsme na pasovou kontrolu. Poslední, co mi kdo řekl na irském území (za pasovou kontrolou už je "území nikoho"), bylo, že tam už nesmím fotit. Milé rozloučení.

U kontroly příručních zavazadel konečně přišla mnou tak očekávaná komplikace. Při průchodu bezpečnostním rámem jsem si v kapse zapomněla mobil. Rám začal řvát na celé letiště a mě okamžitě odchytila dvojice bezpečáků a zavlekla mě zpátky k rámu. Ženská si pohotově všimla žluté hvězdice, čouhající mi z kapsy a vytáhla za ni viníka celé situace, který pak putoval do košíku a projel rentgenovým pásem jako všecky ostatní věci, ale to jí nestačilo. Prošacovala mě (včetně vlasů! To vypadám vážně tak podezřele?) - příšerně lechtala, takže se nedalo ubránit cukání koutků... ani se neusmála, kamennnoksichtice! - a když neobjevila žádnou vražednou zbraň ani pašované zboží, usoudila, že jsem doopravdy jen neškodnej zapomětlivej blb a propustila mě.

Teď už jsme byly za vodou. Kufry, oba asi dvacetikilové (limit 23) odbavené, kytara pronesená za všechny kontroly, palubní lístky vedle sebe... Usadily jsme se před naší nástupní bránou číslo C 43, já si zašla pro kafíčko (v letištní směnárně jsem hrdě vyměnila své poslední peníze, těch osm liber) a čekaly jsme na půl jedné, kdy nás pustí do letadla. Ve 12-20 přistála linka ČSA z Prahy - ta, kterou jsme před pěti týdny přiletely... Usoudily jsme tedy, že teď nakluše úklidová četa, nanosí se nové jídlo a vyhází kufry a budeme moct nastoupit. Letadlo ČSA jsme ale pořád na ploše hledaly marně. "Číhá někde za rohem, potvora," filozofovala Míša. Nečíhalo. Místo našeho bílo-modro-červeného stroje se odkudsi vyprdolilo miniaturní letadýlko Air France a drze se přicuclo k našemu nástupnímu chobotu. A na obrazovce C 43 Prahu nahradila Paříž. Vtipálci. Naštěstí se změna brány okamžitě zobrazila na hlavní informační tabuli, takže se zmatek nekonal. Přesunuly jsme se k C 46, kde už naše letadlo stálo. Na palubu nás sice pustili s dvacetiminutovým zpožděním, ale pak už to šlo rychle. Měli jsme odletět pět minut po jedné, odstartovali jsme ve čtvrt na dvě.

Let proběhl stejně jako cestou tam, to znamená bez problémů, pohodově a my si ho stoprocentně užily. Během dvou hodin letu jsem se stihla zamilovat. Jak bývá zvykem, poté, co jsme vystoupali do cestovní letové hladiny, nám kapitán letadla popovídal něco o tom, kudy letíme (to abychom věděli, kam spadneme), jak je venku zima (abychom věděli, že dřív, než se dole rozplácneme o zem, stejně umrzneme), jak vysoko letíme (abychom věděli, jak dlouho budeme padat), jak je to daleko z Prahy do Dublinu a jaká je v Praze zima a "polooblačno". Měl neskutečně hezký a příjemný hlas a na jeho základě jsem se stihla platonicky a recesivně zamilovat. Když jsem opustila irské policajty, musím si najít novou lásku. Vidět pana kapitána se nám sice nepoštěstilo, ale vůbec to nevadí. Podle hlasu byl relativně mladý a určitě moc hezký. A kdyby náhodou ne, dobře, že jsem ho neviděla a nepřišla o iluze :o)

Dostaly jsme oběd, vzhledem k denní době dokonce teplý (Míša pootevřela krabičku a zařvala nadšeně na půl letadla MASO! Kdyby spolucestující věděli, že jsme za posledních pět týdnů měly maso třikrát a pokaždé to pro nás byl velký svátek, možná by chápali...), po něm si daly vínko na přípitek na oslavu šťastného návratu a já jím stihla pokřtít nejen letadlo, ale taky sebe, kabelku, foťák a Nasratkočku.

Dočkaly jsme se také zpestření letu v podobě menší turbulence. Letadlo se začalo klepat a natřásat a Pan Pilotěnko mimořádně zapnul mluvítko a sdělil nám, že letíme oblastí nízké turbulence a že se  vůbec nic neděje a ať se připoutáme a hezky sedíme. Tak jsme se připoutali a hezky seděli a šikovný Pan Pilotěnko nás z turbulence vyvedl, čímž moje láska k němu ještě vzrostla. Míša z toho byla poněkud otrávená, protože se jí turbulence líbila. Mně zpočátku taky, bylo to něco nového, ale jak trvala dlouho, líbit se mi přestala. Logicky jsem usoudila, že kde je turbulence malá, tam může přijít i větší, a taková velká turbulence, to není o co stát. (Asi bych se neměla tak moc koukat na Ztracené.) Míša sice spekulovala, že kdyby bylo turbulencí víc, mluvil by s náma Pan Pilotěnko pořád a já bych se mohla kochat jeho hlasem, což je ale blaf, protože kdyby bylo turbulencí víc, měl by Pan Pilotěnko plné ruce práce a mluvit by s náma mohl tak maximálně Pan Pilotěnko Druhý. A ten určitě nemá tak hezký hlas - a kdyby náhodou měl, ještě bych z toho byla rozpolcená.

Cesta nám díky obědu, turbulenci, příjemnému pilotovu hlasu a našim debatám o grafologii a letadlových záchodcích uběhla příjemně a rychle a Praha se blížila. Začala jsem se děsit klesání a přistání, což je věc, která mi dělá extrémně špatně na uši a ty tlakem zaléhají a ukrutně bolí. Téhle cesty jsem se kvůli nedávnému zánětu ucha bála ještě víc než jindy. Zánět už sice přešel, ale stejně jsem očekávala muka. Nečekaně však zafungovala rada milovaného kamaráda pilotěnka Morinka, který mi poradil žvýkačku a na internetu si najít takzvaný Valsalvův manévr. Našla jsem a zjistila, že Valsalvův manévr je prachobyčejné přetlačování s ucpaným nosem, které mi vždycky udělalo ještě hůř - ovšem finta je v tom, začít ještě před tím, než uši rozbolí a ne až potom, jak jsem to dělávala vždycky.

Jakmile se tedy začalo klesat, začala jsem foukat se zacpaným nosem. Uši zaléhaly pomaleji. Vytáhla jsem ještě žvýkačku, kterou jsem brzo nahradila jablkem a mrkví (ty nutí častěji polykat) a soustředěně jsem začala opakovat: hryz, fouk, polk, hryz, fouk, polk. Ukousnout kousek zeleniny, zatímco ho koušu, ucpat nos a fouknout - čímž uši úplně zalehnou - a pak polknout, čímž uši zase úplně odlehnou. Když byly zaměstnané neustálým zaléháním a odléháním kvůli foukání a polykání, nestihly už uši zaregistrovat klesání letadla a já si užila svoje první bezbolestné přistání v životě. Podotýkám, že jsem letadlem letěla podvanácté, pokud dobře počítám. Samou vděčností jsem chvíli nevěděla, jestli víc miluju Pana Pilotěnka, který provedl tak dobře přistávací manévr, nebo Moryho, který mi dal tak dobrou radu. Pak to vyhrál Pan Pilotěnko - kdyby přistál špatně, bylo by mi nebolení uší díky Moryho radám houby platné.

Na pražském letišti jsme zůstaly okouzleně paf - po pěti týdnech zase vidět české nápisy! Zapnout mobil a vidět zase českou síť, přijmout bez obav z poplatků hovor od táty a slyšet, kde se tak dlouho flákáme, když jsme přistáli už před deseti minutami a že nás už čekají u východu příletového terminálu... Se zářivým úsměvem od radosti z toho, že můžu pozdravit česky, podat pas celníkovi a pak nějaké čtvrt hodinky počkat u pásu, až po zavazadlech z Minsku a odněkud z Turecka dorazí naše dublinská bagáž... Napřed přijel můj kufr, pak Míšin - Míšu to těžce zklamalo, doufala, že tentokrát přijede dřív ten její... Naložit tašky na vozíček, udělat pár posledních potrhlých fotek - a pak už rychle za rodinou. Ještě než jsme se stihli přivítat, povedlo se mi píchnout tátu špejlí od vlaječky, kterou měl v ruce. Hromdopolice jsem pořád stejnej, je to dobrý, hlavní věci se nezměnily! Rychle do auta, než vyprší stovkou draze vykoupená čtvrthodina, vymotat se z poměrně klidné Prahy, cestou se stavit na večeři... a v devět doma. Doma.

A tak naše irská anabáze šťastně skončila. Je mi jasné, a vám, milí čtenáři, by mělo být taky, že vzpomínky a zážitky budou doznívat a vracet se ještě hodně dlouho, některé možná navždy. A dokud se budou vracet a doznívat, budete se s nimi tady občas setkávat. Nějakou dobu to ještě určitě potrvá. Ale to nejdůležitější je za námi. Zvládly jsme to výborně a vám, kteří jste se o naše zážitky zajímali, sledovali je tady na blogu a na dálku nás podporovali, moc děkujeme. A jak se říká, těšíme se na shledanou (počtenou) příště.

Neberte to jako řečnický závěr. Příští akce má pracovní název Irsko - Galway 2008. Poznávání krás irského ostrova z jeho opačné strany a praktické cvičení irštiny po absolvování kurzu na FF, ve které doufám... Ale to už moc plánuju a předbíhám, radši už mlčím. Ale byla by to nádhera a člověk musí snít, aby přežil realitu. Letošní Dublin mi ukázal, že občas se i ty sny splní a plány vyjdou. Kéž by tomu tak bylo častěji a kéž by nám vyšly i podobné akce... Držte nám palce.