...každého dne se něco končí, něco překrásného končí... Určitě tu básničku znáte taky. Ani dneska jsem se jí neubránila. Chodily jsme po městě a ve mně rostl smutek. Ale než přerostl neúnosnou mez, zasáhla vyšší moc a smutek nahradil jiný pocit. Strach. Šílený strach z odbavení a z letiště. Asi trpím letištní fobií.
Jiní lidé mají fobii z letadel a létání, já mám panický strach z letišť a letištních procedur. Po úspěšném a hladkém odletu z Prahy jsem doufala, že je fobii odzvoněno - ale teď se, svině, probouzí s ještě větší silou. Samozřejmě je to dáno především tím, že odlétáme z anglicky komunikujícího letiště - ale ruku na srdce, po pěti týdnech tady, kdy jsem všecko bez větších problémů vyřešila, bych tak vyšilovat nemusela. Ale vysvětlujte si logické důvody někomu, kdo trpí neopodstatněnou hrůzou. Hrůzou, že nám změní bránu odletu, nenapíšou to tam a já neporozumím hlášení a naťapeme do blbé brány, zamotáme se a letadlo odfrčí bez nás. Nebo něco podobného. Extrémní hrůzu mám z váhy zavazadel. V letence sice ten matoucí pětikilový limit příručního zavazadla snad uveden není, leda že bysme byly obě s Míšou slepé. Snad tedy platí těch dvanáct, co je v letovém řádu... V Praze nás ujistili, že platí tenhle limit. Ale tady nejsme v Praze a přesvědčujte si někoho v Dublinu, že v Praze vám kytaru na palubu povolili a že v Praze říkali, že platí dvanáct kilo. Srandy kopec...
Je mi jasné, že zítra se budu zase mlátit do hlavy, jak jsem byla pitomá a paranoidní. A budou mi to říkat i všichni ostatní. Zase mi přibyde další kamínek do pověsti přeháněče, co kecá kecá a pak všecko výborně dopadne. Jenomže - já si to nevymýšlím a nepřeháním. Až budu zítra po poledni sedět v tom letadle a nade mnou bude kytara a kufr v zavazadlovém prostoru, spadne mi takovej šutr ze srdce, že to bude slyšet až domů do Čech. Mezi jednou a druhou vašeho času nastražte uši, jestli uslyšíte velkou ránu, bude to znamení, že je všecko v pořádku a my jsme připravené k odletu.
Jinak loučení proběhlo dle očekávání a plánů. Prošly jsme Grafton Street několikrát nahoru a dolů, podělily jsme pouliční muzikanty a ostatní socky drobnými, lízátky a náramky, nakoupily dárky domů, koupily v postranní uličce větrník a šly ho obřadně sežrat k Tyči... a tam to přišlo. Koukala jsem na ni ze stejného místa jako tenkrát poprvé při příjezdu, když jsem táhla vztekle kufr a Mísa mi řekla - proboha, čuč na to - a já koukla a jela očima nahoru a nahoru a nikdy to nekončilo... a došlo mi, že ji sakra dlouho zase neuvidím. Tyč se pro mě zkrátka stala hlavním zážitkem, hlavním symbolem Irska. Je to strašné, zamilovat se v tak krásné zemi do objektivně poměrně obludné kovové jehly, stojící uprostřed historické ulice... ale prostě je to tak. A jezdit po ní očima nahorů dolů je hrozně uklidňující. A tak jsem dlabala větrník a jezdila nahorů dolů... pokud jsem zrovna nešilhala přes pár slz, co mi odmítly poslušnost. Cestou zpátky jsem se s ní obřadně rozloučila - má nádherně příjemný zhrublý povrch...
A pak už jsme jen zabíjely čas. Graftonem nahoru a dolů, pokusit se ukecat bankomat, aby mi vydal posledních dvacet eur - nedal, Míše naštěstí jo... podělit nové muzikanty, co přišli od naší minulé procházky - strašně se mi líbila sympatická kytaristka s nádherným hlasem, co nám popřála šťastnou cestu domů... chvilku posedět v Stephen´s Parku, kde jsem koukala do stromu a pískala tklivé písně na irskou flétničku, než mě policajt slušně upozornil, že buďto nesmím pískat vůbec, nebo nesmím sedět tam, kde sedím... přesunula jsem se tedy zpátky na Grafton, usadila jsem se na patník a ze sentimentu si hrála, jen tak pro sebe, symbolicky před sebou krabičku od větrníku - přirozeně že mi nikdo nic nedal, ale udělalo se mi líp. Chtěla jsem si jít posedět do kostela - marně, byl už zavřený, jen jsem mohla koukat na dveře přes zamřížovanou bránu. Ještě jsme s Míšou postály u dvou španělských kytaristů a Grafton opustily definitivně. Cestou jsem všecko kolem fotila na černobílý noční režim - jak moc mi ta černobílá sedla do nálady... Lidé se loučí různě. Můj způsob rozloučení je fotografování, uvědomila jsem si teď konečně po několika dnech, kdy jsem naprosto nelogicky a nesmyslně fotila každou hovadinu, co svým dílkem tvořila mozaiku našeho irského dobrodružství... Vycvaknout se u sochy rybářky a lehčí děvy Molly Malone - a pak naposled přes most na O´Connel Street, Míša chtěla vidět Tyč v noci. Byla nádherná a svítila jí špička. Slíbila jsem jí, že se vrátím... a vrátím se. Přísahu na Tyč porušit nelze. Vrátím se...
Žádné komentáře:
Okomentovat