Dublinský deník 9: Was a beautiful day...

Hlásím úspěch na plné čáře a na všech frontách. Pozor, bude to na dlouho: Poprvé jsme se dostaly přes vysněnou a už nedoufanou hranici 20 eur/jedna/den, trhly jsme absolutní rekord ve výši kořisti, máme první papírové bankovky, daly jsme si nejlepší větrník na světě, vyfotila jsem několik policajtů, ztratily jsme averzi k Temple Baru, absolvovaly jsme neuvěřitelně povznášející proměnu z pouliční socky-muzikanta na tůristu s nadhledem, pokecaly jsme s fajn Angličany (z nichž jeden vypadal jako Piky :) koupila jsem si irský hrníček, aktivovaly jsme irskou simku, dopsaly jsme zbývající pohlednice a ještě jsem stihla zkoumat netušené možnosti mojeho úžasného fotopřístroje...

POZNÁMKA: napsáno včera (tj. 4.8.) večer, zveřejněno dnes (5.8.) dopoledne kvůli dočasné nefunkčnosti internetového připojení

Nenapadlo nás dopoledne, když jsme vyrážely, jak úžasný den to bude. Zpočátku se všecko vyvíjelo úplně normálně, ve srovnání s minulou sobotou spíš podprůměrně. Zlom přišel, když se u nás objevil pán. Takový celkem normální pán, kterého bych tipla spíše na škrta či čumila... a on taky dlouho stál, koukal, nic nedělal, pak zmizel z dohledu - myslela jsem, že se už nevrátí... ale on se vrátil, do futrálu hodil několik eur a strčil mi do ruky složenou bankovku! Vypravila jsem ze sebe svou první bezprostřední anglickou reakci. "You´re crazy!" Pán na to, že to je dobrý, a s klidem odešel. Nevěřícně jsem modrý smotek v ruce prohlédla - pět eur!!! Ani já, ani Míša jsme nevěřily svým očím. Ještě před několika dny si Míša nostalgicky zasněně povzdechla, jestli nám asi někdo dá papírový peníze - obě jsme realisticky naznaly, že asi ne...  Rychle jsem bankovku strčila do kapsy, aby nám ji náhodou někdo nesebral. Druhý šok jsem zjistila o asi tři hodiny později při povalování se u Temple Baru, když jsem opět sáhla do kapsy, abych se pokochala... složenou bankovku jsem konečně rozložila - a ona z ní vypadla druhá. Stejně modrá a pětieurová. Ten pán musel být absolutní cvok. Anebo někdo, kdo nutně potřeboval udělat dobrý skutek, jak usoudila Míša... Však na něj po zbytek dne vděčně vzpomínáme a držíme mu pěsti, ať to byl kdokoli a potřeboval cokoli. Bohatý a praštěný pane Ire... splnil jste nám sen. Ať se vám splní i ten váš.

Pak už to šlo samo, s pětieurem v kapse se nám nevídaně zvedla nálada, začaly jsme se tlemit na celý svět a kolemjdoucí to ocenili. Když jsme ve čtyři zabalily krám, taktak se mi mince z futrálu vešly do kořistní kapsičky... Modrý papírek v kapse nás pálil a navíc jsme si vzpomněly na přísahu minulé soboty - jestli se někdy přiblížíme magické hranici čtyřiceti eur, zajdeme na ten fantastický dvoupatrový větrník. Bylo nám jasné (i bez té zatím netušené druhé pětieurovky), že tentokrát jsme se přiblížily dostatečně. Hurá do vedlejší uličky na větrníky! Cestou jsem zmerčila policejní hlídku a tentokrát se mi ji povedlo vyfotit. První příspěvky do mé velké Sbírky irských policajtů... Ostatně, dneska měla dublinská Garda dětský den, obě hlídky, které jsme míjely, cosi řešily s přistěhovalecky vypadajícími maminkami s dětmi. Jeden cajt dokonce nechal prťavou holčičku hrát si s jeho vysílačkou a usmíval se na mě, když jsem tu pěknou scénku poočku pozorovala a litovala, že zrovna nemám po ruce foťák...

Za větrníky jsme vyplázly neskromných 8 eur dohromady, ale zato jsme je dostaly do krásné krabičky i s ubrouskem. Vydaly jsme se, s tou úžasností v ruce, hledat odpovídající místo, kde by se daly důstojně spořádat... Jenže jsme v Irsku a počasí zase jednou nezklamalo. Nakonec jsme nedošly k bráně nahoře nad Grafton Street, ale uchýlily jsme se potupně na rantl výlohy obchodu se suvenýry, hned vedle nepříliš důvěryhodně vypadajících individuí. Pro jistotu jsme se tvářily, že nerozumět anglicky, nafotily jsme několik portrétů větrníků, krabiček, nás s větrníky... a pak už jsme jenom debužírovaly. Věřte mi, tohle za ty čtyři eura stálo. Lepší větrník jsem neměla. Bohatě politý karamelem nahoře, uvnitř po okraj naplněný karamelovo-kávovým pudinkem... uaaaach... ještě teď se mi sbíhaj sliny. Míša coby rychložrout ten svůj dožrala coby dup, já si nahlodané dolní patro uložila do krabičky a tu do báglu. Vzápětí jsem vlítla do suvenýrů splnit si další sen - dublinský hrníček! A navíc tam měli tak krásné pohledy... I hrníčky byly. Dublinské ovšem nic moc, ale irské, ty byly jedna báseň. Nakonec mi jeden padl do oka a nevypadl z něho ani po zjištění ceny - bez centu sedm eur. PS: Krásně se z něj pije kafe i mátovej čaj...

Z horního konce Grafton Street jsme to vzaly na Temple Bar, jak pravila Míša, projít se tam jako tůrista a ztratit averzi z minulého pátku, kdy jsme tam hrály a nedostaly ani floka... A kouzlo dnešního dne ten negativní dojem fakt přebilo. Zjistila jsem fantastickou věc - stačí schovat kytaru do futrálu a pověsit si na krk foťák - a pouliční sockomuzikant je pryč, ejhle, je tu bohatě vypadající tůristka. Naháněči malovaných živých soch u nás na Graftonu mě lákali k sochám, v naději, že se s nimi půjdu vyfotit... Bezva sranda. Navíc jsem si připadala děsně na výši oproti ostatním tůristům, kteří lemovali schody a dlabali tam své pizzy a tousty... protože ti přijeli na den, dva tůristovat, čumákovat a utrácet, kdežto MY tu žijem už týden, poctivě si vyděláváme - a teď jsme si to přišly zaslouženě užít.

Viděno nezaujatýma očima, čtvrť Temple Bar je opravdu půvabná. Prťavé domečky, obchůdky a hospody na téměř každém rohu, dlážděná ulička obsypaná kolegy muzikanty, úžasná lavička ve tvaru palmy... Při pohledu na ni jsem si vzpomněla na větrník v batohu a popadla mě touha. Jenže palma byla zrovna obsazená, tak nic, půjdem dál. O kousek dál, v postranní uličce, se poštěstilo. Perfektně potrhlá lavička z železných tyčí, těžko popsatelná věc, volná a vybízející k zaslouženému odpočinku... Pustila jsem se do zbytků větrníku a uživala si blažené chvilky... Přitom jsme se s Míšou vzájemně fotily.

Kde se vzali, tu se vzali, dva chlapíci. A jeden prý, jestli chceme vyfotit? Na pohled mi připadl poměrně slušný, i předala jsem mu fotopřístroj a usídlily jsme se na lavičce. Nakonec se mezi námi usadil i "fotografův" kamarád. Zaculili jsme se do objektivu, načež fotící chlapík k mému potěšení s foťákem nezdrhl, ale předal mi ho zpět a dal se do řeči. Klasika. Odkud jsme, jak se nám tu líbí, co to jím... ("sladký dort" - blee, ušklíbl se a poplácal si na břicho v mezinárodním gestu, že tohle fakt nemusí) a co bychom jim doporučily v Dublinu?  Chvíli jsme s Míšou dumaly, co jim tak poradit, až nás osvítilo, a česky jsme zařvaly TYČ!!! Jasně, jděte na O´Connel Street, tam je 120 metrů vysoký Hrot jménem Millenium Spire a to je ta nejlepší věc v celém Dublinu! Teda hned po tomhle větrníku. Chlapíci poděkovali, popřáli hezký den, ať pozdravujem doma v Česku a odebrali se, asi k Tyči. Pro úplnost: byli to Angličani z Londýna, když se dověděli, že jsme z Česka, pokusili se o lámanou češtinu a na otázku, odkud jsou oni, odpověděl jeden Óstraua :) Byl u nás už dvakrát a líbilo se mu tam, a krom Prág a Óstraua znal ještě Prí Ram čili Příbram. Srandy kopec.

Den se chýlil ke konci, bylo po páté, vydaly jsme se tedy domů. Cestou zpátky po Temple Baru jsme se rozhodly, že tam zítra zkusíme štěstí znovu... Než jsme se dočkaly naší zatrackané sedmatřicítky, stihly projet tři devětatřícítky. Zdejší autobusy mě udivují pořád znova, i když si pokaždé myslím, že mě už nemá co překvapit. Za hodinku jsme doma. Mezitím se rozpršelo pořádně. Udělat si kafíčko do nového hrnku, vyfotit rekordní kořist, dopsat zbývající pohlednice (tedy Míša všecky a já zbývající - paní učitelce Křížové, které vděčíme za hlavní zdroj naší obživy - umění hry na flétnu, na základku v Rozsochách, exspolubydlící z intru Májce a kolegyním z vysoké Pááje a Dance), napěchovat playlist v počítači a pustit si pohodovou muziku (jako první Beautiful Day neboli Překrásný den od U2, ježto jsme já i Míša nezávisle na sobě pasovaly na hymnu dnešního dne), úspěšně konečně aktivovat irskou simkartu (a zjistit, že jedna smska domů stojí v přepočtu asi tři koruny... no není ten svět úžasnej? :))) pohrát si s foťákem a asi padesátkrát vyfotit zátiší s deštníkem, Kocourem, Myškou Hryzkou, Psovským polštářkem, Kostkou, Panem Slonem, potítkem a denní kořistí a učit se na tom umění expozice a vyzkoušet různé přednastavené režimy foťáku...

Po čem jsem ale celou cestu domů autobusem toužila, bylo zapnutí počítače a komunikace se světem. Sdělit všem úžasné zážitky z dnešního dne, poslat jim fotky, vypsat se na blog... Jenomže dnešní úžasný den si asi řekl, že už jsme toho štěstí měly moc - a tak nám, potažmo všem obyvatelům našeho domečku, nefunguje internet. Teda ne že by mi to nějak extra vadilo - při výše uvedených činnostech mi čas utekl fantasticky a teď, když dopisuju dnešní záznam, je za půl hodiny půlnoc. Jen nám asi chtěl někdo naznačit, že člověk fakt nemůže mít všecko.

PS: Doufám, že zítra začneme s úspěchy odznova a internet se rozjede. Chci hodit tenhle spis na blog. Na ukládání na disku je ho škoda.

PPS: Další dvě dávky fotek (ze včerejšího pěšího výletu po městě a ze dneška) najdete zde:
http://terryle.rajce.idnes.cz  

Pěkné pokoukání

a OBROVSKÝ respekt před těmi z vás, co jste se dočetli až sem, na úplný konec... klaním se, až mi mokré vlasy šmejrají o nohy...

a všem dobrou noc. Jdu si namazat koleno levé (ne opodeldokem, ale Niflurilem, či jak se ta geniální mastička jmenuje), naražené včera při elegantním skluzu z poloviny schodiště v Muzeu moderního umění. Prý jsem tím způsobila intenzivní zážitek celé ochrance, usoudila Míša. Tsss. Aby si něco nemyslela, dneska mě navíc rozbolel pravý kotník. Bude veselo. Dobrou noc & wish a beautiful day...