Dublinský deník 8: Příběhy z Úplatkářské uličky

Cestou do "práce" mě jen tak napadlo, co vlastně v překladu znamená Grafton. Když už tam hrajeme, ať aspoň víme, jak se to jmenuje. Vytáhla jsem slovník a nestačila jsem se divit: graft = 1) roub, 2)transplantát, 3)úplatky, korupce. Nemusím snad podotýkat, že mě nejvíc dostal třetí význam. Okamžitě jsem naše pracoviště překřtila na Úplatkářskou uličku. (Zatím se nás ale nikdo uplatit nepokusil. Takový úplatek, abychom chvilku ztichly, by nebyl zrovna nepraktický... i když nepopírám, že by to poněkud urazilo moje umělecké sebevědomí. Tak zle nám to zase myslím nezní.)

Hraní na ulici s sebou kromě efektu hlavního, tedy jakéhos takéhos zisku, přináši také některé neméně přínosné efekty vedlejší. Můžu beztrestně pozorovat a kochat se pohledem na příslušníky irské policie neboli Gardy (o těch někdy příště, to bude téma minimálně na další článek a nepohrdla bych ani obrazovou dokumentací... pro ujasnění, mám pocit, že adepty k irské policii vybírají podle obličeje... uáááách :)))  Člověk potká spoustu lidí, může po nich bez obav koukat, odhadovat je, zkoumat pohledem. Občas se i někdo dá do řeči - a to je pak teprv zajímavé... Nevěřili byste, jakou směsku lidí člověk na dublinské ulici potká.

Ještě na O´Connelově mostě k nám přišel pán, zrovna když jsme hrály Nezacházej, slunce. Celkem trefně se optal, jestli to bylo slovensky. A že prý to u nás trošku zná, protože jeho maminka byla z Polska. On sám byl z Austrálie. Jak je ten svět malej...

Téhož dne a tamtéž nás překvapila partička Čechů. Nevím, podle čeho poznali, že jsme krajanky - možná podle Já písniček nebo podle toho, jak jsme se dohadovaly, kde mám trsátko? - ale tvářili se poměrně příjemně překvapeni, nestyděli se za nás a dokonce nám přidali do klobouku pár eur. A pak že našinec v cizině škudlí.

Následující den jsme zase seděly na mostě a vyhrávaly. Ten den to bylo horší, kšefty šly hůř... Po mostě jezdila auta a čas od času zastavila na semaforu. Zrovna proti nám pozastavilo auto se staršími manželi - a když nás uviděli, spustili okýnko, poslouchali a jen se usmívali. A nám se zase hrálo mnohem líp. Stačí maličkost, aby člověk dostal mnohem lepší náladu a zase ho to začalo bavit...

Vtipnou kapitolkou jsou rodiče s dětmi. Děti po nás kulí očiska a ohlížejí se ještě po kilometru, ale stydí se. Občas naše muzika "padne do ucha" i rodičům a ti se pohrabou v peněžence, vyloví pár mincí a pošlou ratolest, ať nám to tam hodí. Včera u nás takhle hodnou dobu postával pán s chlapečkem. Chlapeček koukal, uculoval se, tatínek ho postrkoval - ale chlapeček nešel, styděl se. Nakonec nám to pán musel hodit sám. Dneska k nám přišla paní s dvěma dětmi. Holčička přišla až k pouzdru na kytaru, do něhož jsme začaly vybírat (vypadá to profesionálněji :), nakoukla přes okraj a s nedětsky vážnou tváří zkoumala, kolik že tam máme... Chlapeček chvíli poslouchal, pak rozvážně vytáhl peněženečku, vylovil pár centíků a přidal nám. Pak i s paní odkráčeli. Když se po chvíli vraceli, holčička nám vesele mávala...

Včera, zase už na Grafton Street, se do naší produkce zaposlouchala sympaticky vypadající slečna asi našeho věku. Počkala, až dohrajeme, pak nám přihodila pár drobných a nakonec nám podala ruku, představila se a zajímala se, jak se jmenujeme a odkud jsme... Pak nám představila ještě svého přítele, popřála nám hezký den a s úsměvem pokračovala dál. Děkujeme za povzbuzení a dodání sebevědomí, Claro z Itálie...

Namířil si to k nám taky poměrně ošuntěle vypadající pán. Dal se do řeči anglicky a vzápětí dodal český překlad. Byl to emigrant Míra, který opustil Československo v osmašedesátém a přes Švýcarsko a Nizozemí se dostal až do Norska, kde žije dodnes. A do Irska jezdí na dovolenou. Jinak je to kolega - vydělává si tu jako pouliční muzikant. A dal nám několik velice užitečných rad do života: první - nesedět na zemi. Když člověk stojí, víc to v kolemjdoucích budí respekt. Druhá věc - Irové jsou patrioti. Pokusit se tedy naučit irské lidovky - za ty to sype několikanásobně víc... A když už budem u těch pokusů o irskou muziku, máme si i zkusit koupit takzvané B-flute čili "bé-flétničku" - tradiční irský nástroj, na který se hraje trošku podobně jako na zobcovou, jen má jiné ladění, tlumenější zvuk a větší rozsah. A rovnou nám dal podrobnou instruktáž, kam si to jít nakoupit...

Ostatně, už jsme tak učinily. Obě jsme si pořídily irskou flétničku (jedna stojí asi pět eur, což není tak závratná položka) a dnešní večer jsme si krátily učením se na ni. Ono to není tak hrozný, jen se blbě hrajou půltóny a hlavně je nezvyk pochopit menší počet dírek a tím pádem rychleji přehmatávat. Makačka na bednu. Ale náhodou nám to docela jde. Flétničky mají perfektně ječivý zvuk, soukromě jsem tu svou - modrostříbrnou - překřtila na vřískadlo. Míša má červenozlatou. Vříská stejně jako ta moje. Jo a zpěvník irských lidovek máme taky, bohužel bez cédéčka, ale díky Bohu aspoň za ty noty, texty a akordy. Našly jsme už asi tři, které znám v české verzi.

Máme na pár dní postaráno o zábavu. A začnem už zítra. Dáme si od práce oraz a budeme se snažit naučit aspoň pár nových písniček a zkrotit vřeštící flétničky. A uděláme si velkou pěší procházku s foťákem po trase našeho autobusu č.37. Jezdí kolem strašně zajímavých míst - míjíme velký park, kostel, hospody, menší nákupní centrum... Už se nemůžu dočkat, až ráno vyrazíme a já si to všecko zdokumentuju. A večer - večer se konečně vyráží do irského pubu!!! Jsme tu přes týden a ještě jsme nebyly v hospůdce. Veliká chyba, kterou zítra napravíme. Míša jde na Guinessa, já na Tullamorku či jinou whiskey. Těšíme se moooooc... Jo a abychom nevypadaly jako alkoholici a ulejváci: prý se vypravíme do muzea moderního umění. Mám najít na internetu, kde to je. Takže to asi tak. Jdu hledat... a těším se na tu Tullamorku. So good night, my far away friends...