Pro veliký úspěch jsme si dneska zopakovaly výlet na dublinské letiště. Tentokrát to však dopadlo o poznání lépe než posledně a domů jsme se sice znaveně, ale spokojeně vrátily s letenkami na cestu domů. Než jsme si ten hřejivý pohled mohly dopřát, musely jsme překonat pár problémů.
Ony ty problémy začaly už včera, když jsem rodině doma se samozřejmostí oznámila, že se táta někdy zastaví v Brně na pobočce Student Agency a zaplatí nám letenky. (Moje naděje, že bychom mohly letenky obstarat stejně jako na cestu sem, se splnila a bylo mi sděleno, že je zaplatit může třetí osoba a letenky nám sem pošlou mailem.) Jak prosté. Jenomže táta se začal cukat a vykrucovat a když jsem se začala tvářit naštvaně, sdělil mi, že to nejde - protože příští týden má dovolenou. Můj těžce vykoumaný plán, jak se pod záminkou finanční úspory co nejlíp ulít, se mi zhroutil. Posílat do Brna zástupce rodiny Holých, to by bylo přece jen poněkud krkolomné. Pokorně jsem se tedy vrátila ke zkoumání mailu, který mi před pár dny přišel z hlavní poradny Českých aerolinií. Odepisovali mi, že pobočka ČSA v Dublinu skutečně existuje, navíc mi poslali mapku, jak se tam dostat a dokonce i provozní hodiny. (Pobočku jsem už totiž hledala před několika dny, neúspěšně - viz. Dublinský deník 10 .)
Řekly jsme si tedy včera, že se nedá svítit a musíme vyrazit znovu. Než letenky znovu podraží. Vyrazily jsme tedy hned ráno - před dvanáctou z domu. Na letiště jsme tedy dorazily s přehledem po jedné odpoledne - zrovna, když osazenstvu pobočky ČSA začala obědová pauza. Zatím to ale nevadilo, kancelář jsme napřed musely najít. Vyjely jsme opět do odletového patra, cestou předběžně hledaje bankomat. Jeden na nás koukal zrovna naproti eskalátoru, kterým jsme přijely. A když jsem se já koukla nahoru, uviděla jsem další eskalátor, vedoucí nahoru, do mezaninu. Ve kterém se teoreticky měla nacházet pobočka ČSA - kterou jsme minule ale nenašly. I přesto jsem zkusmo popošla k hornímu eskalátoru... a málem to se mnou šlehlo. Před vstupem na jezdící schody cedule jako kráva, hlásající "Toto není vstup do restaurací, ale pouze do kanceláří leteckých společností." Zatímco jsme s Míšou přemítaly, jak jsme TOHLE mohly minule přehlédnout, vyjely jsme nahoru, zašly za ohyb chodby... a co nevidíme, obrovské dveře s logem ČSA. Bingo. Zavřené, protože do návratu z oběda chybělo asi půl hodiny. To nám ostatně ochotně sdělil i zvědavý pán z vedlejší kanceláře jiných aerolinek, který bystře poznal, že hledáme kancl ČSA. To se Češi poznají hned na první pohled, aniž by promluvili?
Čekání na otevíračku jsme strávily na zemi u eskalátorů, nacpávaje se tousty a sepisuje do bloku seznam míst, kam se ještě chceme podívat. Půlhodinka utekla jako voda a my zaútočily na kancelář ČSA. Veliká, hezká a s českými nápisy! Potěšeně jsem zadoufala, že i koupi vyřídím v češtině... ale ouha. V prodejní místnosti nás uvítal milý, ale pouze anglicky mluvící pán. Většina mluvení byla naštěstí na mně - a mluvit umím, mám problémy rozumět - takže jsme se domluvili. Pán mi potvrdil, že náš vyvolený let (29.8. odpoledne, Dublin - Praha, ČSA) je stále volný za solidní cenu 113 eur za jednu. A platit hotově můžeme, beze všeho. Spokojeně jsem se rozloučila s tím, že jdu vybrat peníze a za moment jsem zpět.
Moment se poněkud protáhl a my se vrátily o poznání schlípleji. Bankomat v odletovém patře nám totiž odmítl vydat peníze. Mně i Míše. Odůvodnil to tím, že nemáme na účtu dostatečnou sumu! Málem jsem se vztekla. V peněžence mám výpis, potvrzující, že na mém ubohém studentském kontu tuční několik desítek tisíc korun, zaslaných tam ryze kvůli tomuto výletu - a tahle hnusná škatule mě k nim nechce pustit! Míša na tom byla úplně stejně. Poslala jsem domů vzteklou smsku a schlíple jsem se vrátila do kanceláře a pánovi jsem s politováním sdělila, že se nemůžeme dostat k penězům a že tedy letenky bohužel koupit nemůžeme. Jejich platební systém totiž nebere naše karty. Pán to vzal s klidem, asi je zvyklý.
Cestou dolů mě osvítilo. Vzpomněla jsem si na věc, kterou jsem dosud se svým ubohým kontíčkem (umožňujícím vybrat naráz maximálně tak dva tisíce, víc pohromadě můj účet nikdy neviděl) nikdy neřešila. Limit pro výběr z bankomatu. Poslední jiskřička naděje svitla a já se jí chytila jako posledního stébla. O chvíli později se z jiskřičky stal oheň pravdy. Když jsem svůj požadavek snížila z nepřípustných 150 na pouhých 50 eur, byly mi peníze vydány. Spolu s nouzovou stovkou, kterou jsem od začátku pobytu nosila v tajné kapse, to na letenku vyjde a ještě mi něco zbyde! Míša, mající účet u jiné banky, bankomat ukecala dokonce na stovku. Schovanou měla pro změnu padesátku. Sečteno a podtrženo, peněz dost! Potřetí jsme se vrátily do kanceláře ČSA.
Tam to oživlo, takže jsme si chvíli počekaly. Prozkoumaly jsme výzdobu kanceláře a já četla několik dní starou Mladou frontu (mám šílený absťák po českém papírovém čtení), přičemž se před nás bezcharakterně vetřela dvojice jiných zájemců o letenky. "Náš" pán, který si nás okamžitě po našem návratu do kanceláře všiml, se však nedal oklamat. Když vyřídil předchozího zákazníka, vyžádal si místo těch předbíhavců nás. Milé. No a pak to už šlo jako na drátkách: zopakovat, kdyže to chceme letět, předložit doklady o věku, dát dohromady penízky... při vystavování letenek se operace poněkud zadrhla, protože v kanceláři začala stávkovat tiskárna... ale nakonec se vše zdárně vyřešilo a my se spokojeně odebraly se dvěma obálkami s logem ČSA. Uvnitř dva (zase hnusné, jako z domácí tiskárny) cancy zvané elektronická letenka.
Úžasný pocit hrdosti na sebe samu za chvíli vystřídala únava. Tak to je vždycky, když jsem nucena řešit závažný problém, myslet, uvažovat a být aktivní (nemluvě o anglické komunikaci) - dokud musím, makám, ale pak zvadnu jako lilium. Však jsem taky cestou do centra v autobuse usnula. Shodly jsme se, že dneska už teda hrát fakt nejdem. Cestou do města navíc začalo pršet, což náš úmysl ospravedlnilo i z racionálních důvodů: ještě nikdy mě tady déšť tak nepotěšil...
Při přestupu v centru jsem opět obživla a usoudila, že si za dnešní výkon musím dopřát nějakou odměnu. Už pár dní ve mně klíčila hříšná myšlenka, že si doplním svůj prstenový arzenál. Ten totiž není jen tak ledajaký, od doby, kdy zase začala na prstech něco nosit, uteklo přes šest let a já měla zatím jen tři. Zato je nikdy nesundávám. Tyhle prstýnky, to je totiž přísně elitní parta. Šperky procháží nejpečlivějším výběrem a pak se stávají součástí mě, ke každému z nich se navíc něco důležitého váže. No a tady jsem usoudila, že bych si mohla zase nějaký pořídit. Suvenýr z cesty do nádherné země, kterou jsem si zamilovala, kde jsem si konečně ověřila soběstačnost? To zní více než dobře. Když jsem si uvědomila, že cestou na Grafton street denně míjíme stánek s keltskými šperky, bylo rozhodnuto. Dneska tam byl taky a já, povbuzena letenkovým úspěchem, jsem se rozhodla udělat kup. A udělala jsem. Vybíraly jsme s Míšou dlouho, předlouho, a nakonec jsem se vrátila k tomu, který mi padl do oka skoro jako první. Tak už to bejvá. Zaplatila jsem deset eur, dostala prstýnek do hezké krabičky (do které úplně přesně padne moje skleněná pyramida, kterou jsem až dosud neměla kam schovávat :o) a dověděla se, že motiv na něm pochází ze staré irské literární památky, rukopisu Book of Kells. Moje radost neznala mezí - ono nejenže to je hezké, ono to má i spojitost s Irskem! Teď chybí ještě se na ten zázrak jménem Book of Kells zajít podívat. Ale i na to dojde, už jsme se rozhodly. Trinity College, univerzita, kde to mají vystaveno, není daleko od Grafton Street.
A večer? Škoda mluvit. Úleva z jistoty návratu domů se projevila na našem uvažování a mně i Míše začalo hrabat. Mně víc, protože na mně ležela hlavní část odpovědnosti. A tak jsem se po vypití kafe s becherovkou a coca-coly s mlékem pustila do své ornamentální perokresbičky (k jejímuž zahájení mě inspirovala věčně něco tvořící Míša). Až bude hotová, vyfotím ji a dám sem. Zatím pomalilinku tvořím, přemýšlím a relaxuju u toho a uvažuju o tom, že to ukážu nějakému psychologovi. Kdybych mu k tomu ještě popsala moje duševní pochody, asi se zblázní nebo mě nechá fofrem zavřít do cvokhauzu. Pak jsem pustila v počítači Beatles. Neposlouchala jsem je snad rok... a beatlesácká bezstarostnost mou hrabací náladu korunovala. Po dokončení dnešní části kresbičky jsem "odtančila" do koupelny. Když jsem přitančila zpět, mlsně se usadila na posteli a začala dumat, co sežeru (protože mi při kreslení a mytí příšerně vyhládlo) a přitom mi padl zrak napřed na Míšu a pak na spací tričko s obrázkem U2 a začala jsem rozvíjet, zda by bylo výhodné sežrat pana Bona, naznala Míša, že tohle už je teda moc a uklidila se do koupelny. Předtím mi ještě vytkla moje utajované kanibalistické sklony, takže jsem se málem udávila mrkví... Dušení se mrkví hrabací sklony nepodporuje. Takže jsem se konečně pustila do rozumné činnosti - a výsledek vidíte zde. Dnešní blog.
Míša se vrátila z koupelny a přes rovnátka na mě huhňá, že je půl dvanácté. Jestli nechceme na konci pobytu vyrážet na Grafton Street v osm večer, měly bychom zase pomalu začít posouvat večerku směrem dozadu - abychom zase byly schopné vstávat v devět a vyrazit v jedenáct. Ani to už se nám totiž pár dní nepovedlo. Takže snad zítra. To je sobota, den rejžovací. Hlavně aby nepršelo. Takže - pro dnešek dobrou noc. Nám i vám. A na závěr se s Vámi ještě podělím o nejúžasnější pohled dnešního dne... :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat