Dublinský deník 11: Jak jsme hrály na kanály Pánovi opodál

Po včerejším velkém výletu k Bonovi a k moři (o tom někdy příště, zatím si můžete udělat obrázek podle fotek: http://terryle.rajce.idnes.cz :) jsme se dneska opět vrátily do pracovního procesu. Míša si totiž konečně vzala ze zásob to, co jí patří - peníze, které od začátku utratila za společné výdaje - a poklad ve skleničkách se značně ztenčil ze stovky na nějakých 40 eur. Situace si tedy vyžádala rychlé řešení: vyrazily jsme znovu rejžovat. A bylo to přínosné: nejen finančně, ale hlavně lidsky. Poznaly jsme další zajímavou postavičku...

Z domu jsme se ráno vypravily před druhou hodinou. Včerejší výlet nás totiž nečekaně zmohl a vzbudily jsme se v půl dvanácté (já), respektive v půl jedenácté (Míša). Na naše místečko na konci Grafton Street jsme se tedy dostaly po druhé odpoledne. Kousek dál na opačné straně seděl vlasatý kluk s bongem, ze solidarity jsme se tedy aspoň snažily nedělat moc hluk... Ale kšefty stály, nám i klukovi. A za chvíli se dovalila  ohromně sebevědomá a ohromně hlučná tříčlenná banda, usadila se kousíček od nás a kluka s bongem a spustila beatlesácké písničky. A měli elektrickou kytaru a zesilovač, což nás i kluka dostalo ze hry. Ne že by jim to znělo špatně, to ne, ale lézt nám do rajónu, to se nedělá. Vyklidili jsme tedy pole.

Přesunuly jsme se na Temple Bar. Při sobotní procházce jsme k němu ztratily averzi, takže jsme se tam teď mohly beze strachu vydat. Nejrušnější místa ale byla buď obsazená, nebo nevhodná ke hraní - popošly jsme tedy kousek dál do pěkné a široké, ale o poznání klidnější uličky... Hrálo se tam nádherně. Skvělá akustika, klídek, žádná konkurence a Páni kreténi s čistícími vozy... ale taky málo lidí a samí škudliví tůristi. Do hodiny jsme to balily. Končit se nám ale ještě nechtělo - euro padesát, to by byl skutečně výsměch. Rozhodly jsme se zkusit štěstí ještě jednou na Graftonu.

Na našem spodním konci dosud vyluzovali solidní randál beatlesáčci. Prošly jsme kolem nich, konstatujíc, že zdálky zní líp než zblízka - mluvila z nás závist k jejich penězům ve futrálech... Prošly jsme ulicí směrem nahoru k parku - a úplně nahoře, kde se Grafton Street stýká s další rušnou třídou, mi padl do oka sloup. Veliký, vysoký, s lampou nahoře... kolem něho krásné místo... a PRÁZDNÉ. Omrkly jsme kolem, jestli v tom nebude nějaká bota, odrazující kolegy umělce - a když se žádná nejevila, rychle šup tam. Připnout kytaru ke sloupu, aby nespadla, naaranžovat do vybírací tamburínky Pana slona a Kostku (kteří ve spolupráci nosí štěstí a eura) a spustit. A světe, div se, šlo to. Jen jsme začaly hrát, zastavila se starší, zato velice zmalovaná paní, položila na zem nadité tašky a vytáhla peněženku. A vytáhla papírovou pětieurovku plus jedno euro v kovu! Moc hodná paní, moc nám zvedla sebevědomí. Něco takového jsme potřebovaly.  Na křižovatce bylo pěkně rušno, lidi chodili tam a zpět a občas se někdo i zastavil. Asi nám to vážně nezní úplně špatně... a se zobcovými sopránkami jsme mezi ostatními pouličními umělci výjimkou, jiné flétny tu nejsou. Bod pro nás. Připočtěte k tomu několik (počítám... asi sedm?) let poměrně intenzivního učení pod odborným vedením - a nevyjde vám zrovna špatný výsledek. Osvědčuje se nám to i tady.

Téměř současně se opodál zastavil pán. Takový sympaticky vypadající, dobře situovaný, asi čtyřicetiletý, tmavovlasý pán, který vypadal, že na něco, nebo na někoho, čeká. Po chvilkách vytahoval z kapsy mobil, koukl na něj, pak ho zase schoval a koukal na nás. Když tam tak stál přes půl hodiny, došlo nám, že asi nečeká. "Co tam ten chlap dělá," vrtalo nám hlavou. Nechtělo se nám věřit, že by prostě koukal na nás - koho by bavilo poslouchat pořád dokola sedm věcí? A i kdyby koukal a poslouchal (že už pár takových bylo) - tak normální člověk kouká a poslouchá maximálně do konce písničky, pak přijde, zeptá se, odkud jsme a pochválí, že hezky hrajeme, přihodí pár drobných a odejde! Dokonce i v teoretickém případě, kdyby se mu některá z nás tak extrémně líbila (musím skromně uznat, že mi to dneska myslím docela slušelo a připadala jsem si fakt dobře :))) ... tak by se aspoň pokusil dát se do řeči a někam nás pozvat, ne? Ale ON ne. Stál, koukal... občas prohodil pár slov s dalšími kolemjdoucími, co se zastavili, aby se na nás taky podívali a zase odešli... a nic nedělal. Jen koukal, občas mrkl na mobil, tvářil se mile a usmíval se, když jsem se na něj občas zpoza flétny pousmála. Ale bylo to fajn, vidět někoho sympatického se příznivě podepsalo na náladě a já se mohla usmívat i na ostatní kolemjdoucí. A to je vždycky dobře.

Po další půlhodině jsme si na Pána opodál jaksi zvykly. Čistící přestávky se staly obdobím intenzivní výměny informací a spekulací. "Já jsem z něho nervózní, ten člověk je divnej", stěžovala si Míša zpočátku. A pak už jen suše konstatovala. "Ten člověk fakt musí bejt cvok!" "Ale sympatickej cvok," oponovala jsem, čistě zuřivě flétnu, ze které mi neustále kapalo. Hnus fialovej. Ani Míša na tom nebyla o nic líp, čistit jsme musely co čtvrt hodiny. Otrava. A právě o takové čistící přestávce padla hláška dne. Hlod na entou. "Já si připadám, jako bych hrála na kanál," pravila zadumaným hlasem Míša, když čistila flétnu zvenčí kapesníkem, jelikož už jí slinty tekly dírkami ven.

Vyprska jsem smíchy, Míša se taky rozchechtala, i Pán opodál se začal usmívat. "Teď nebudu moct hrát, vole," nadávala jsem Míše, krotíc rodící se záchvat smíchu. Dočistily jsme, shodly se na dalším čísle a pozvedly nástroje. Jen jsem zahrála první tón našeho hvězdného čísla Sinfonie, vyprskla jsem s představou kanálu znovu. Míša ani nenastoupila druhý hlas a roztlemila se taky. Pokusily jsme se ještě několikrát... a pak jsme to vzdaly a zhroutily se na sloup v záchvatu smíchu. Pán opodál se dobře bavil. (Pevně doufám, že poznal, že se nesmějeme jemu...) Po chvíli jsme se vychechtaly a mohly hrát znovu - samozřejmě po čistící přestávce, nutné k zprovoznění smíchem zaprskaných fléten...

Pán opodál pro nás nakonec stal jakýmsi neodmyslitelnou rekvizitou. Přestaly jsme dumat, co dělá, jestli něco dá a kolik... prostě tam jen byl a působil sympaticky, a to bylo hlavní. "Mně snad bude líto, až odejde," přemítala Míša. "Třeba odejde, až skončíme," přemýšlela jsem já. Čas ubíhal a my byly domluvené s kolegou pouličním muzikantem, že mu lukrativní místečko v šest uvolníme... Pán opodál do závěru nevydržel. Najednou, než jsme si stihly uvědomit, co se děje, k nám přišel, položil do tamburínky složenou desetieurovku, řekl nám, že hrajeme moc hezky - a byl pryč. V nenadálém překvapení jsme taktak stihly poděkovat.

Zůstalo po něm jakési prázdné místo. Pán opodál mi chyběl. Zbývající půlhodinku jsme přemítaly, co to tak mohlo být za člověka, dohrály jsme, sbalily si fidli a vydaly se domů. Cestou obstarat nákup - jednohlasně jsme přitom odmítly platit Desetieurovkou od Pána opodál - a pak domů. Spolubydlící nás coby týdenní službu poslala ještě do blízké večerky pro Rubbish Ticket (lístek na vynášení koše - chcete-li, aby vám popeláři odvezli odpadky, musíte na koši mít lístek, který stojí nehorázných osm eur!!!). Tam jsem Desetieurovku radši ani nebrala. Takovou urážku by si Pán opodál nezasloužil.

Chystáme se spát. Pořád ale přemýšlím, kdo to mohl být... co ho vedlo k tomu, pozorovat více než hodinu dvě holky, hrající pořád dokola sedm skladbiček... Rozhodně ale velkým dílem přispěl k dnešní pohodě a i díky němu jsme si nové místo zamilovaly. Zítra tam jdeme zase, tentokrát už dřív, aby nám je někdo nezabral. Kdo ví, třeba se Pán opodál objeví zase. Zahrály bychom mu na přání.