DD 20: Moudrost černé Nasratkočky

Že na mě padá smutek z odjezdu, to už víte. A je to čím dál horší. Protože nejsem až tak velký masochista, rozhodla jsem se, že si udělám poslední velkou radost a trošku ten smutek přebiju. Vybrala jsem dneska o pár eur z bankomatu víc a vyrazila jsem turistického centra v bývalém kostele na Suffolk Street. Koupit si velkou lásku mých posledních dnů - Nasratkočku. Nevěřte těm, kdo tvrdí, že si lásku nekoupíte. S tou mou se teď můžete seznámit.

Aby bylo jasno hned ze začátku, Nasratkočka není nic sprostého či dokonce ošklivého. Je to normální, podle mého názoru krásná, asi deset čísel vysoká ručně vyráběná soška kočky, vyrobená ze zkamenělé či jinak upravené rašeliny. (Podrobnosti po mně nechtějte, na cedulce má kočka napsáno TURF a turf je podle slovníku mimo jiné "rašelina (v Irsku)". Jestli zkameněla, nebo ji vypálili, nebo nevímco - to vážně netuším.) Původně jsem sice myslela, že to je láva, ale slovník mě vyvedl z omylu. Každopádně je to podle cedulky pět tisíc let starý materiál. Na kočku poměrně slušný věk...

Jak jsem už řekla, poprvé jsem se s ní setkala v katedrále svatého Patrika. Poprvé jsem odolala, podruhé taky - to jsem si ale slíbila, že pokud se do Irska vrátím, tak si ji jistojistě koupím. Něco jako větší motivace... kdyby náhodou Newgrange nestačil. Jenže rozhodnutí se rozleželo - co když už se v té době Nasratkočky nebudou vyrábět? Co když ji neseženu? A co když... ani to nevyslovovat... co když se sem už nevrátím? Zkrátka, změnila jsem názor a řekla jsem si, že si ji přece jen asi pořídím. Navíc jsem ve slovníku zjistila, že Bog znamená nejen bažinu či močál, ale také hajzl. No a mít černou hajzlovou kočku pro štěstí :))) - kdo by odolal? Já tedy ne. Dneska jsem vyrazila do města s tím, že Nasratkočka bude má. Ještě dořešit, kde ji koupit - do katedrály svatého Patrika se mi znovu nechtělo, už jen proto, že bych musela platit vstupné - ve výši asi poloviny ceny kočky. A to je trošku moc. Míša však tvrdila, že kočky prý měli i v turistickém centru na Suffolk Street... a tak jsme tam vyrazily. Měla pravdu. Sice suffolkské kočky byly o něco dražší než ty patrickské, ale kdo by hleděl na euro, když má den před odjezdem a relativně plnou peněženku? A tak jsem se pohrabala regálkem, vybrala tu, co mi nejvíc padla do oka a do ruky... a bylo to. Nasratkočka byla moje.

No a teď - proč tedy Nasratkočka? Tak to je takhle. Znáte nasratvýraz? To je výraz, se kterým chodí po světě ti největší pohodáři. Bohorovný, vědoucí, povznesený, ale přitom laskavý a shovívavý úsměv. Takový, který už na pohled říká - nasrat. Dělejte si co chcete, mě stejně nezměníte, a jestli se vám nelíbím, tak si víteco můžete. Umíte si to představit? Fajn. A přesně tenhle úsměv má na tváři moje kočka. Hned, jak jsem ji poprvé uviděla v katedrále Sv. Patrika, bylo mi to jasné. Tohle je kočka, co vám pohledem říká Nasrat.

O Nasratkočce praví text na zadní straně cedulky, že podle pověsti žila v močálech středního Irska a byla to kočka neobyčejně velká a černá. Úspěšně se vyhýbala všem pokusům o ulovení a v očích měla inteligentní a prohnaný výraz. A pokud zkřížila cestu někomu z lidí - nepřinesla mu smůlu, jak se říká u nás. Tahle černá kočka nosila štěstí, pohodu a hojnost.

Přinesla pohodu i mně, alespoň v rámci možností. S Nasratkočkou v kapse a pocitem zadostiučinění jsem se vypravila na další hon na Bona - ke studíím Hannover Quay, kde U2 nahrávají. Najít je nebyl podle návodu slovenské kamarádky Yky problém, problém podle ní neměl být ani s dozvoněním se do studia a zanecháním libovolného materiálu pro členy skupiny. Ráno jsem tedy sepsala dopis pro Bona, přibalila náramek... a odpoledne jsem pak zvonila jako na lesy, tedy na doky, které jsou v okolí... ale nikdo neotevíral. Před studiem sice stálo velké černé terénní auto, později se ale ukázalo, že patří dělníkům z nedaleké stavby. Ostatně, když jsem auto uviděla při příchodu, dosti ve mně hrklo - a první pohled připomínalo jedno z aut, které vlastní Bono... Ovšem zkontrolování SPZ možnost přítomnosti zpěváka okamžitě vyloučilo. V dosahu nebyl nakonec nejen nikdo ze skupiny, ale patrně ani nikdo ze zaměstnanců studia. Na jednu stranu to i bylo dobře, ve své zelené čepici uprostřed léta jsem vypadala jako parodie na kytaristu U2 Edge. A vysvětlovat, že to není parodie, ale že mě bolí uši... kdo by mi to uvěřil?

A tak jsem se aspoň zvěčnila (opět do příštího deště - tužkou) na zeď naproti studiu a na jeho bránu, poluštila stávající nápisy, všecko nafotila, včetně sebe u zdi a u vrat na samospoušť a vydala se na zpáteční cestu... Cestou jsem potupně doplnila adresu na obálku pro Bona a hodila jsem ji do schránky oficiálního managementu U2, kterou jsem míjela. Ach jo. Použití té nejoficiálnější adresy jsem se chtěla vyhnout, ale nakonec mi štěstí nepřálo. Ale co. Aspoň že jsem bloumáním kolem dublinských doků zabila dvě hodiny, kdy jsem nepřemýšlela, jak to utíká. Pak spicha s Míšou u Trinity College (byla si zaobdivivat Book of Kells, já naznala, že dát sedm eur za podívání na jednu knížku je poněkud hodně) a domů, zatímco Míša vyrazila do blanchardstownského nákupního centra koupit dárek Zdeni - chlupaté růžové bačkorky, hráblé jako každá správná irská věc...

Večer jsem poněkud unaveně dorazila domů a odhodlávala se začít s balením. Konečně jsem přestala Nasratkočku zkoumat (při celodenním zkoumání jsem zjišťovala spíše neduhy, jako že nemá úplně jasná očička), postavila jsem ji na stolek a zadívala se na ni - a došlo mi, že její úsměv není jenom Nasrat, že ten úsměv je moudrý a vědoucí. A jde z něj obrovský klid a vyrovnanost. Jaksi se přenesl i na mě... a přestala jsem se masochisticky týrat odjezdem a pocity a dojmy... a je mi mnohem líp. A že mi mamka Nasratkočku po ICQ pohaněla, že je šeredná - no a co? Co je komu po mé kočce? Podíváte se na ni a víte, že jí to je šumafuk. A já dneska zjistila, že není od věci se od ní semtam něco přiučit.