DD 19: Sečteno a podtrženo: pár čísel skoro na závěr

Odlet se blíží mílovými kroky. A s každým blížícím se koncem se zastavujeme a vzpomínáme, shrnujeme a hodnotíme... Ani já na tom nejsem jinak. S touhle zemí se mi loučí těžko (navíc tu poslední týden asi začalo léto a od minulé neděle nezapršelo! Kdyby bylo hnusně, chtělo by se mi aspoň domů za rozumným počasím...) A tak se na chvíli zastavte se mnou, ať můžeme společně zhodnotit celý náš irský výlet, tu potrhlou akci, co začala naprosto praštěným recesivním nápadem, kterému nevěřil nikdo a nejmíň my samy...

A aby to nebylo na dlouho, vezmeme to stručně a v číslech. Jinak se zase rozkecám.

1. Jedna hodina časového posunu - o hodinu dozadu, já tu teď mám kupříkladu půl dvanácté, vy doma už máte půl jedné - způsobila, že jsme byly první týden jako praštěné a chodily spát nejpozději v jedenáct. Brzy jsme si ale zvykly a teď se už musím přemlouvat, abych chodila spávat jako kolem půlnoci...

3. Do tolika věcí jsme postupně vybíraly eura: nejprve můj klobouk, potom pouzdro na kytaru a nakonec Míšina tamburína. Klobouk mi odnášel vítr, pouzdro na kytaru jsem potřebovala na kytaru, aby se neotloukla a později se mi ji nechtělo tahat. Zbyla tamburína - praktická, skladná... a Míša tvrdí, že do ní lidi dávali víc, protože chtěli slyšet, jaký to udělá zvuk...

4. Čtyři lízátka jsme dostaly jako odměnu za naše pouliční působení. Dvakrát nám je do sběrných nádob přihodila sympatická a veselá holka. Míša to své sežrala, já ho mám ještě schované.

5. Tolik kreditů dostanu za semestr na mé milované fakultě za to, že budu chodit na fakultu vedlejší (filozofickou) na kurzy irštiny. Já jsem se tu totiž zamilovala a fascinoval mě zdejší šílený jazyk. Už jsem ho i jednou slyšela mluvený - s psanou formou to nemělo podle mého laického názoru nic společného - ale od rozhodnutí mě to neodradilo. Těším se.

7. Tolik dní už tady v kuse nepršelo. Týden! Vzhledem k tomu, že jsem ryzí suchomil, jsem přešťastná a přespokojená. Asi tady koncem srpna začíná léto. Jen mě dere, že nastoupilo s posledním týdnem našeho pobytu... ale aspoň že začalo. Ale zase to je další důvod, proč se mi odsud nechce... z deště a pošmourna by se odjíždělo líp.

8. Tolik nás bydlelo v domečku na adrese Castleknock Grange 51. Já s Míšou, stálí obyvatelé Patrik, Filip a Lenka, prázdninová návštěvnice a Filipova sestra Karolína a prázdninoví nájemníci Petr a Gabika. Ti odjeli předčasně, protože více než měsíc nemohli sehnat práci, všechno letos vyžrali Poláci nebo dříve příchozí Čechoslováci. Jak jsme byly najednou šťastné za naše flétny...

10. Největší peníze, které jsme dostaly v kuse, byla desetieurovka. Od Pána Opodál, neboli Pana Koukala, jak mu říká Míša. Jemu byl věnován už jeden z předchozích blogů, takže jen stručně a dodatek. Pán Opodál na nás vydržel koukat asi hodinu, byl to sympaťák, vypadal mile a usmíval se. A když jsme o několik dní později hrály jinde na Grafton Street, prý prošel kolem a zase se smál. Říkala to Míša.

14. Největší peníze, které jsme dostaly od jednoho člověka. Byl to ten pán, co nám dal naše první bankovky - 5 + 5 do ruky a dost drobných eur do futrálu. Šly jsme si je zaslouženě užít a daly jsme si úžasné větrníky...

15. Tolik dní z našeho 35-denního pobytu jsme strávily "na ulici", přirozeně že hraním. Vydělíte-li výdělek počtem pracovních dní, vyjde vám něco lehce přes 20 eur. Je to moc nebo málo? Brzy jsme usoudily, že to je dost. Před odjezdem jsme si malovaly, jak vyděláme dvacet každá a pokryjeme tím všechny náklady... ale první dny v akci nás vyvedly z omylu.

20. Tolik dní jsme se "flákaly". Započítejte dva dny cesty, dva dny Míšiny nemoci, jeden den mojí nemoci, čtyři dny výletů, několik dní závěrečného čumákování po Dublinu a hodně dní, zkažených rozmarným irským počasím. No a přiznáme se, že i pár dní, které jsme se vyloženě flákaly doma, nechtěje se nám vůbec nic... ale těch dnů fakt nebylo moc. Přísaháme.

37. Bus s tímhle číslem (jezdící z Castleknocku do centra) nás naučil hodně věcí. Především svaté trpělivosti a klidu. A taky nám ukázal, že i když si už člověk myslí, že se vším počítá a nic ho už nepřekvapí, vždycky se něco najde. Zvykly jsme si na čtvrthodinové odchylky všemi směry oproti jízdnímu řádu, zvykly jsme si, že bus nezastaví, pokud je podle mínění řidiče plný, zvykly jsme si, že půl hodiny nejede nic, aby pak během pěti minut jely tři po sobě, zvykly jsme si, že bus, který nám ujel před nosem, jsme dohnali na páté zastávce od nástupu jízdy autobusem, na který jsme čekaly dalších dvacet minut, a pak jsme se s ním až do centra střídavě předjížděli... a nakonec jsme si zvykly i na to, že v neděli někdy nejede jednu a půl hodiny, i když má jezdit po půlhodině.  

120. Tolik metrů má ta nejúžasnější a nejnezapomenutelnější věc v celém Dublinu, naše milovaná převeliká Tyč. Millenium Spire na O´Connell Street. Hlavní důvod, proč jsou Irové cvoci. Postavit si takovou věc - představte si stodvacetimetrovou jehlu - na hlavní třídě - to prostě normální národ neudělá :)))

308. Tolik eur jsme utratily za jízdenky a jídlo, než se moje záznamy odmlčují s výstižnou poznámkou "a šly jsme do mínusu =) ". Co dodat? (Do mínusu jsme ve skutečnosti zabrousily mnohem hůř, ovšem brousily jsme do úspor sponzorů, tedy rodiny. A z cizího krev, jak se říká, neteče. Takže co dalšího tvořilo náklady našeho výletu? Letenky. Ubytování. Kapesné. Nouzová záloha (utracena v okamžiku, kdy bylo jasné, že ji nebudeme potřebovat). A kapky do uší. Chcete to sečíst? Radši ne... to číslo je moc velké a já ho nechci vidět. Styděla bych se.)

323. Asi tolik eur, nepočítaje do toho největší drobné 1-5 centy a skoro 9 britských liber, jsme si za dobu našeho pobytu vydělaly. Stačilo nám to na jízdenky městským autobusem (týdenní jízdenka 21 eur) a na jídlo.

747. Boeing 747 nás sem přivezl a zase nás odveze. Takové fajn, nepříliš velké a sympatické letadlo. Už se do něj zase moc těším... jen kdyby to tak moc nesouviselo s tím odjezdem odsud :o/

1700. Přibližně tolik kilometrů nás většinu času dělilo od domova - 1500 je vzdálenost letišť Praha - Dublin (pokud nám pilot cestou sem nelhal) a dalších 200 kiláčků to máme z domova do Prahy. Co by kamenem dohodil...

3600. Za tolik minut budeme odlétat z dublinského letiště. Vůbec se na tu chvíli netěším, už teď mi není lehko u srdce, když si uvědomím, že jdu už naposledy do "našeho" Tesca, že už jen dvakrát či kolikrát budu čekat a nadávat na zpožděnou sedmatřicítku do centra, že už jen třikrát půjdeme spát... Ony ty minuty strašně rychle utečou. Chtěla bych je zdržet, ani nevíte jak. Anebo je milosrdně a naráz postrčit a být najednou doma. Prostě přeskočit ty chvilky loučení a odjezdu...

...ale o tom asi až příště. Pro dnešek vám už jen popřeju dobrou noc...